Maq

Dobrá detektivka, dokonce mírně vybočuje z klišé, a na úrovni zpracovaná. Pokládám však za omyl vidět v tomto díle cokoli významného, je to normální podařený hollywood.

Fiennes se zřejmě záměrně omezil na dynamiku výrazu odpovídající viktoriánské Anglii. Práce je to precizní, všechna čest. Ale stejně si myslím, že Umělec (napadá mě Forman) by emoce v příběhu obsažené dokázal "přeložit" do jazyka, který by i dnes strhl každého ne zcela citově vylízaného diváka. Fiennes nedokázal dotlačit scénáristu k hutnějšímu výsledku; vnímám to jako projev nedostatečné zkušenosti. Ale držím palce pro další pokusy, je mi sympatické, když se někdo pokouší o cosi kultivovaného!

Jsem docela překvapený. Kromě dobře zvládnutých udělátek a chumelenic, což jsem očekával, jsem navíc dostal příběh o cestování časem, který má celkem hlavu patu, a tohle rozhodně není samozřejmostí. Jenom to mi není jasné, proč poslední dobou skoro ve všech akčních filmech musí být největší drsňák ženská. Že by se tudy ubíral pokrok?

Chaplina, dříve tolik novátorského, ovládla nostalgie. Vznikla sentimentalita, učebnicová sice, ale fakt šíleně sladká. A už ve své době nikterak objevná.

Falešná manýristická fantazie promyšleně zacílená na festivaly a sošky. Přirovnal bych to k některým filmům (a osobnosti) Chytilové; tváří se to děsně angažovaně, ale žije to jen ve své vlastní poblázněné představě. Lidé takoví nejsou, ani jako metafora to nemá hodnotu, je to nesmysl. A je-li to dokonce vnímáno jako reflexe určité historické epochy, je to přímo zlovolně zavádějící.

Tenhle film se určitě zapíše do paměti svojí ponurou atmosférou. A stejně tak - snad proto, že neznám předlohu - vrtá hlavou nejasnost v motivacích mnohých postav.

Americká veřejnost horující pro mravnost občas propadne hysterii a dělá boty. Odtud pošla třeba prohibice nebo mccarthismus. To je pochopitelně něco pro satirika Chaplina, nicméně je hodně znát, že v dané chvíli byl nejen společenským kritikem, ale také osobně ublíženým a zhrzeným intelektuálem. Tedy rovněž malinko hysterickým.

Před časem jsem se začetl do komentářů k filmu Lidice a kterýsi uživatel tam umravňoval negativní komentátory argumentem, že lidická tragédie a její oběti si zaslouží víc úcty. To je ovšem omyl v předmětu - pomník není totéž co jeho předobraz. --- A tak i oni běloruští Židé v čele s bratry Bielskými si nepochybně zasluhují úctu, obdiv a pomníky. Akorát že tenhle filmový pomník nestojí za nic. Je to mechanické, uhlazené, prázdné. Z utrpení těch lidí to ukázalo tak málo, že to hraničí s karikaturou.

Máte-li mentální úroveň dvanáctiletého chlapce a chcete něco napsat, comics je řešením pro vás. Pak někoho napadne z toho udělat film a vznikne něco graficky zajímavého. Je to tedy zajímavě graficky podaný hloupoučký comicsový příběh.

Uživatelé Marigold a Britrik napsali hodně za mě. Podle mne je hlavní zrada již ve scénáři - Mahler se nedokázal rozhodnout, zda napsat historickou rekonstrukci pro osvětové účely či charakterní drama. Proto máme ve výsledku takový Eintopf rozpačité chuti. --- Osobně bych dal jednoznačně přednost dramatu zakázané lásky, do něhož jedinečným způsobem zasáhla lidická tragédie. Na její vylíčení bych neplýtval produkčními penězi a filmovým časem. To nové, originální a silnější než všechna propaganda se mělo odehrát v osobní, intimní rovině - invalidní manželka, cizoložný poměr, smrt syna, kriminál, lágr, smrt manželky, shledání milenců po válce, a budoucnost v dalších, tentokráte benešovských a bolševických sračkách. To poslední je díkybohu naznačeno, a bohužel právě jen naznačeno - je to nejlepší a jediný skutečně děsivý moment celého filmu. --- Vidím dva důvody, proč to takhle nedopadlo: Na milostné drama s válkou pouze v pozadí by se nesehnaly peníze, a za druhé Mahler je spisovatel velmi velmi průměrný, spíš jenom takový publicista.