Maq

Když šel tento film v kinech, bylo mi čtrnáct, šel jsem na něj s kamarády, a pořídili jsme si velmi silný, nezapomenutelný zážitek. Po letech jsem se na něj znovu podíval, trošku s obavami, že se kouzlo rozplyne. --- Tedy, pravda, triky jsou už trošku zaprášené. To je ale celkem to nejmenší. Některé dialogy a vedlejší postavy by se dnes už také asi měly řešit trošku méně naivně. Ale kriminální zápletka je skvělá, Zlo strašlivé a záhadné, a herecké legendy hrají ostošest. A skřípání elektroencefalografu nezestárlo vůbec, nahání mi hrůzu i dnes. --- Panečku, to je věc!

Co je horší než blbé? --- Blbé, které se tváří jako chytré. --- Všechny charaktery a útržky příběhů v Lost Highway jsou naprosto pitomé. Comicsové figurky, brakoví gangsteři, lehké děvy s mizerným charakterem, zbytečné mordování, hrubý sex a porno. Tomu se říká „pokleslost“. Nedostatek jakékoli dějové linky či smyslu všeho toho hemžení povýšil Lynch na záměr. Lidé na to skočí a dumají, co to má znamenat. --- „I am the Eggman, I am the Eggman, I am the Walrus!“ Zajímá vás význam těch slov? Ne? Ani když vám povím, že to napsal Úžasný & Moudrý? Milióny lidí si nad tím lámaly hlavu dokonce i poté, kdy Lennon přiznal, že to neznamená a nemá znamenat vůbec nic. Tak tedy dumejte, vážení, dumejte, výsledek bude určitě stát za to!

Film má vlastnosti, které se mi zdají typické pro seriózní skandinávský film: dobrá kamera a práce se světlem (či tím, co v severské zimě ze světla zbývá), diskrétní (a velmi dobrá!) filmová hudba, citlivý sociální přístup, kultivované a zdrženlivé herectví, umírněnost v úsudku. A do toho upír! Jedinečná kombinace a jedinečný výsledek. Není to žádný uvalený krvák, ani příliš strašidelná historie, je to spíš o dětské šikaně a stigmatizaci, o lásce dvou vyloučených lidí. Měl jsem u tohoto filmu pocit, že pokud by ti tvorové skutečně existovali a semtam zavítali do Švédska (v létě asi sotva!), mohly by z toho být příběhy třeba právě takové, jako je tento. --- Tváří se to vážně, je to vážné a v žádném ohledu ne trapné. Pozoruhodné.

Nejsem úplně přesvědčený. Přestřelka je natočená velmi efektně, její průběh a výsledek ale příliš realistický není. Závěrečná honička je podřízena záměru soubojového vyvrcholení; ve skutečnosti, byl-li by McCauley tak šikovný zabiják, jak jsme ho viděli předtím, by Hanna šel na takřka jistou smrt - a jako zkušený policajt by to nepochybně věděl. Hannovo rozhodnutí v případě krádeže cenných kovů je nesmyslné: pokus je stejně trestný jako dokonaný čin. --- Mann věděl, pro koho svůj scénář píše, a nechal oba hrdiny náležité pózovat. Vrcholem je jejich vzájemný dialog, tolik velebený, ale neodpustím si jedovatou připomínku, že se v něm nic zvlášť chytrého neříká a ani jeden z aktérů neměl žádný rozumný důvod se ho zúčastnit. Číslo čistě na efekt, dialog dvou populárních fešáků. --- Jinak jen samá chvála. Scénář je nejen elegantní, ale i dobře promyšlený a nejsou v něm ani žádné logické boty (na rozdíl od takových Usual Suspects). Filmařské práci jako takové není co vytknout a dílo je vizuálním i akustickým požitkem. --- Promyšlený a kvalitně provedený film, který mě zklamal v několika bodech, a je mi úplně jasné, proč to Mann udělal. Lidem se to holt líbí.

Nákladná výprava, efektní kamera, skvělý zvuk a děj na hranici naprosté slabomyslnosti. Toť v zásadě recept na zaručený kasovní trhák. Vážně by mě zajímalo, co si o takové práci skutečně myslí lidé, kteří se jí živí.

Jednoho mlhavého podzimního dne roku 1970 jsme na procházce s mateřskou školkou narazili na sešlý zahradní domek, ve kterém stála na stole žlutozelená váza s uschlými květinami. Kdovíproč jsme se začali s ostatními častovat strašidelnými výklady v tom smyslu, že evidentně jde o vrahovo doupě. Tenhle zážitek mi utkvěl v paměti jako můj první, arci ne-filmový, horror. Pitomoučké, viďte, ale mělo to atmosféru. --- Škoda, že jsme to tenkrát nezfilmovali, psali bychom "dějiny žánru". Carpenter nás tehdá jistě z úkrytu poslouchal a natočil něco, co by jinak určitě nikdo nikdy nevymyslel. Jací jsme to tenkrát byli géniové! Uff!

Většina ateistů vytýká evangeliím, že jsou mýtem, pohádkou o člověku, který možná ani neexistoval. Tedy, pravda, s tím se těžko polemizuje, protože žádný nezaujatý a vědecky kritický historik o Kristovi zprávu nezanechal. Dá se však kontrovat protiútokem: Vyplývá z toho, že ateisté 20. století jsou stejně imunní i vůči jiným mýtům? Tak co třeba Gándhí? --- Gándhí, podobně jako Hitler a Saddám Husajn, či vhodněji jako F.D. Roosevelt, de Gaulle či Václav Havel, svůj mýtus chápal a promyšleně kultivoval. Většina panujících představ o jeho osobnosti a charakteru, stejně jako v případě dalších jmenovaných, je fantasticky mylná. Gándhí byl mnohem spíše prohnaný než moudrý a zasel mnohem víc lži a nenávisti než pravdy a lásky. --- Tak především Gándhí nikdy nebyl chudý. Byl příslušníkem nejvyšší bráhmanské kasty (jako ostatně všichni „lidoví“ indičtí potentáti) a jeho otec byl boháč, povoláním ministr. Jako takový dopřál synkovi elitní vzdělání v Británii. Gándhímu (jako Leninovi a Néhrúovi) ale advokacie moc nešla a brzy se pustil do politiky. O skutečné Indii toho mnoho nevěděl (opět stejně jako Lenin o Rusku), což ve filmu popravdě připouští, jenže se předstírá, že na cestách něco pochopil. --- Politickou kariéru zahájil kampaní odmítání anglických oděvů a propagací domácího tkalcovství. Je to hezký příklad toho, jak svoji zemi „chápal“ a jaká byla jeho láska a pravda. Pravda byla totiž taková, že sami Britové s nejlepšími úmysly (jakkoli je z ekonomického hlediska takové opatření spíš negativní) chránili indický textilní průmysl dovozními cly PROTI dovozu z Británie. Britské oděvy nosili proto jen synkové z bohatých rodin jako Gándhí (ostatně ve filmu je to pěkně vidět), protože byli „pokrokoví“ a Británii obdivovali. Gándhí jejich lásku obrátil naruby: „objevil“, že právě kvůli Britům je jeho země chudá a lidé nemají na drahé (protože clem zatížené) britské oděvy a dokázal, že lidé je začali nenávidět a pálit na hranicích. --- Gándhí se demonstrativně převlékl do tradičního roucha a založil komunitu, ve které se podomácku tkalo a provozovalo primitivní zemědělství. Ekonomicky to byl nesmysl a k žádnému oživení domácího tkaní v Indii nedošlo - výrobky z indických továren a velkostatků byly kvalitnější a levnější - a Gándhího komunita byla chronicky prodělečná a závislá na příspěvcích od bohatých indických průmyslníků („říkají, kolik to stojí peněz, udržet mě v chudobě“). Přes to všechno, Gándhí si z toho udělal značku, mýtus, a velmi úspěšně s ním pracoval. Stal se mluvčím, populárním maskotem skupinky britsky vzdělaných bráhmanů, z nichž se Néhrú nakonec stal premiérem. (A vysoká dovozní cla, ke škodě Indie, zůstala zachována dalších čtyřicet let. Mám skoro pocit, že právě o toto šlo ze všeho nejvíc.) --- Gándhí významně přispěl k budování antikoloniálního mýtu. Attenborough nejen že tento nekriticky přijímá, on k němu přidává ještě vědomé lži. Je to vidět na líčení amritsarského masakru v roce 1919. Ano, k tomuto masakru skutečně došlo (i když mrtvých nebylo patnáct set, jak se ve filmu říká, ale „jen“ 379 - i to je dost). Film ukazuje mírumilovnou demonstraci, a je možné, že tváří v tvář britským zbraním ti demonstranti skutečně chtěli zůstat klidní. Ale neříká nic o tom, že armáda do Amritsaru dorazila teprve po čtyřech dnech nepokojů, násilností, vypalování domů a vražd (to je možná ten zbytek do těch patnácti set, nepodařilo se mi to potvrdit, protože na Západě zásadně nepočítáme, kolik barevných zabijí jiní barevní) a že obyvatelé byli předchozího dne varováni, že jakékoli další srocení bude pokládáno bez dalšího za důvod k vojenskému zásahu včetně střelby. Ten generál situaci nezvládl, to je zřejmé, ale je charakteristické, že amritsarští sikhové ho za tento zásah zahrnuli poctami a čestnými tituly. Ostatně, od vyhlášení indické nezávislosti se v Amritsaru zabíjelo mnohem častěji a ve větším měřítku. Diváci to vědět nemusí, ale není možné, že to nevěděli tvůrci filmu. Takže lžou. --- Jako každý mýtus, každá pohádka, třeba Pán prstenů, i tento film staví především na podívané - výpravě, krásných obrázcích, atraktivní hudbě, a podobně. Kingsleyho mám rád, a zahrál to, co zahrát měl, to znamená západní verzi pohádky. Skutečný Gándhí ve stáří jenom pištivým hlasem říkal nicneříkající fráze o Bohu a lásce. Ze všeho nejvíc ho trápila zácpa. Indové to berou jinak (bůhvíjak byl Kingsley v Indii dabován), ale Západu by se takový Gándhí nelíbil. Takže i v tomto ohledu musela pravda ustoupit mýtu. --- Co dodat? Znám hezkých pár Indů a všichni bez výjimky mají Británii rádi a obdivují ji. Nikdy jsem od nich neslyšel ani náznak názoru, že britská vláda v Indii byla špatná. Totéž říkají mí známí Afričané, a ti starší vzpomínají na britské koloniální časy vyloženě s nostalgií. A moje žena je Filipínka a v její vlasti není žádná země populárnější než Amerika - jejich bývalá koloniální metropole. Zdá se, že ten blbý mýtus o „zlém“ kolonialismu řádí jen na Západě. Ve zbytku světa se věří v Boha. Možná je mýtem obojí, ale pokud vás zajímá můj názor, s mýtem o Kristovi jsme došli daleko, hodně daleko. Mýtus o Gándhím je sračka.

Vzhledem k tvůrcům překvapivě konzistentní příběh. Evidentně inspirovaný tzv. Filadelfským experimentem, ve kterém údajně Tesla rovněž sehrál jakousi roli. Tedy, pokud to celé není kachna. --- Ale to je nakonec jedno. Toto je příběh osudového duelu dvou kouzelníků, které oba nakonec, každého jinak, pohltila jejich neschopnost nechat kouzla jevištím a mimo ně žít všedně, skutečně, a tedy bez kouzel. --- Věřte nebo ne, postavy mají charaktery a prožívají osobní konflikty. Rozvíjení příběhu až k závěrečné katarzi je učebnicové. Bavil jsem se dobře, a s chutí si dám i reprízu.

Před zhruba rokem, to bylo mému staršímu synovi čtrnáct, jsem uznal za vhodné ho seznámit s Formanovým Valmontem. Je to mistrovské dílo, které velmi moudře a (tedy) náročně zobrazuje mnohé paradoxy lásky a ambivalenci her na lásku, s jejich imanentními riziky. Pokládal jsem tehdy za vhodné svou otcovskou povinnost doplnit přeobsáhlým a důkladným komentářem před filmem a v přestávkách v promítání, zobrazené vyložit, doložit na příkladech nám oběma známých lidí a jejich příběhů a osudů, uvést příklady podobné, doplnit vše, co nebylo přímo řečeno, leč co si muž nejedním příběhem oprýskaný domyslí, dopoví, uvede v souvislosti. Aby čtrnáctiletý, pravda, chytrý, leč naprostý začátečník získal z tohoto filmu co nejlepší představu o nekonečné vrtkavosti záležitostí milostných. --- Tehdy jsem ještě neznal Frearsovu verzi a tedy jsem nevěděl, že tento k radosti všech čtrnáctiletých i mnohem starších začátečníků valnou část práce udělal za mě! Natočil verzi řádně polopatistickou ohledně základní kostry příběhu a pomíjející všechny jeho delikátnější nuance. Vyložil nám to tak nějak po soudružsku. --- Přeháním. Tak zlé to není. Formanova verze je totiž natolik báječná, že i tato, mnohem hrubější, je stále ještě dobrým filmem. Takže opakuji: pro začátečníky Frears, pro pokročilé a vážné zájemce rozhodně a pouze Forman.

Amerika vedla za posledních dvě stě let docela dost válek, ale žádná z nich až na jedinou výjimku (občanská válka 1861-65) se Ameriky jako celku příliš nedotkla. Navíc většinou vystačila s profesionály; vietnamská válka byla, tuším, zatím poslední, během které ministr obrany rozesílal povolávací rozkazy. Američané ve své naprosté většině za války nesnášeli horší příkoří, než například omezené příděly benzínu. Za druhé světové války. A nebožtík Usáma jim zboural dva baráky; pravda, po americku velké baráky. Jenže povídejte o takových „hrůzách“ dejme tomu takovým Jugoslávcům! (Copak my Češi, my jsme pochodili ještě docela dobře, jenže my zase nemáme - až na nemnohé a čestné výjimky - žádné bojující vojáky!) --- Americká válečná zkušenost je tedy z pohledu Evropana velmi zvláštní; branci odcházejí z poklidné a blahobytné Ameriky do válečného pekla a zase se navracejí. Se zkušeností, pro kterou v míru sotva existuje paralela, nelze ji sdělit, těžko se s ní vyrovnat. --- Zobrazit tuto proměnu, což byl, jak věřím, cíl filmu, je nesmírně ambiciózní záměr a tuze náročné sousto pro diváka. Nelze sdělit jinak, než nechat diváka přes hodinu hledět na svrchovanou banálnost, životy lidí, kteří pokud něčím vynikají, tedy svou obyčejností. Pak přijde střih, a zdrcující události se najednou valí, vidíme tytéž lidi, jenže jejich charaktery, dosud jen mdle naznačené, vystupují na povrch náležitě třeskutě. A další střih, jsme zpátky, opět stejní lidé, jen nekonečně a navždy jiní, probuzení z jalovosti, řekl bych. Z jejich poválečné existence mě nejvíc udeřila jejich osamělost. Neschopnost najít společnou řeč s těmi, kteří „tam“ nebyli. --- Poprávu velebené dílo, ale sluší se varovat: film trvá tři hodiny a je většinou pomalý. Počátek příběhu je záměrně nudný, obyčejný a bezvýznamný. Takový, jaký život žijí lidé, dokud je osud nepostaví před osudovou výzvu. --- Pokládám za místné zdůraznit, že konkrétně vietnamská válka nebyla předmětem sdělení. I tak se však sluší zmínit, že epizody z ní film ukazuje velmi zdařile, až pravdivě, a nechápu, jak někteří zdejší kritikové dokáží jedním dechem velebit tento film a na roveň s ním zdrogovaný Coppolův blábol Apocalypse Now.