Sofia

Ještě teď nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. Měla jsem pocit, že tento film si režisér natočil především pro sebe, protože jen největší masochista by to kvůli vražedné délce zkoukl ještě jednou. Líbilo se mi výtvarné zpracování (odstíny sépiové barvy, rozmazané okraje), hudba a Brad Pitt. Nelíbilo se mi velké množství postav, ve kterých jsem se ztrácela a všemi opěvovaný Casey Affleck (má strašně nesympatický pištivý hlas). Celé to působilo tak nějak nabubřele...ale chvílemi se mi tajil dech...opravdu zvláštní film.

Isabel Coixet si libuje v tragických příbězích, ale mně osobně se více líbily její dva starší filmy. Elegy plynula hodně pomalu a některé dialogy mi přišly hodně vycucané z prstu (nebo z pera Philipa Rotha). Z hereckých výkonů vynikl především Dennis Hopper; Penelope Cruz dokázala své postavě přidat i rozměr vnitřní krásy. Film mě naplnil smutkem, ale na konci i jakousi nadějí, vyústění se dá chápat i jako happyend. Nelíbil se mi motiv vztahu otce-syna a příliš tklivá hudba.

Tenhle film mě dostal. Neobvykle romantická komedie s překrásným hereckým výkonem Johanny Wokalek. Její Leila byla zranitelná a nevinná malá holčička objevující poprvé opravdový svět, zakletá v těle devatenáctileté dívky. Někdo tu zmínil, že chemie mezi ní a Til Schweigerem nefungovala – s tím nemůžu ani trochu souhlasit. Leilino vyznání lásky k Nickovi na konci filmu se u mě zařadilo do mého žebříčku nejromantičtějších filmových momentů...“Tančili jsme. Koupili jsme si spolu lístky na autobus. Jedli jsme zmrzlinu. Spali jsme ve stejné posteli. Koukali jsme na měsíc. A slyšela jsem tlukot jeho srdce...“

Bezesporu zajímavé téma (divoký život německé ikony 70. let Uschi Obermaier), ale bohužel průměrné zpracování typické pro německé filmy z posledních let. Všechny herecké výkony mi přišly jako pouhé karikatury, dialogy prázdné. Hlavní představitelka je sice nadpozemsky krásná, ale nervovala mě svým tónem hlasu a hysterickým výkonem (až po shlédnutí „making of“ na DVD jsem musela uznat, že byla fakt dobrá, protože skutečnou Uschi, která byla v dokumentu přítomna, ztvárnila do puntíku přesně). Pozitivně hodnotím hlavně soundtrack, který tomu celému dodal šťávu.

Příjemné překvapení. Atmosféra opuštěného hotelu uprostřed sněhových plání byla opravdu mrazivá, hlavní hrdinové vesměs sympatičtí a na první smrt se nemuselo dlouho čekat. Logické nesmysly k podobnému filmu už jaksi patří. Být tam já, zalezu v některém tom opuštěném pokoji pod postel a už nevylezu – až do jara :-)

Mohlo z toho být druhé Sedm, ale bohužel nebylo. Scénář relativně originální nápad tuctovým způsobem rozmělňuje a schématizuje (bylo jasné jako facka, že jednou z obětí bude někdo z agentčina okolí), motiv vraha byl značně pochybný a navíc se Diane Lane typově na tuto roli vůbec nehodila. Ztráta času.

„Dneska nejsme kurvy, dneska jsme princezny“. Film nutící k zamyšlení. Nejstarší řemeslo zde bylo sice chvílemi vylíčeno až přemíru pozitivně, ale na druhou stranu za srdce chytala naivita obou dívek a hlavně fakt, že se na svém osudu nesnažily nic změnit...Obě herečky odvedly výbornou práci, stejně tak Manu Chao u soundtracku.

Na mě tohle prostě nefunguje. Stejně jako u Blair Witch se nedokážu do "pocitu autenticity" vcítit a taky mi nikdo nenamluví, že by byl někdo schopný to celou dobu opravdu natáčet. U všech podobných filmů je mi z roztřesené kamery špatně, nervuje mě, že monstra nejsou pořádně vidět a všichni tam pořád neúnavně ječí. Povedený mi přišel snad jen záběr hlavy sochy svobody.

Modernější, krvavější a podstatně pitomější kopie původního filmu.

Naivní těhotná studentka Gabita, její pragmatická a obětavá spolubydlící Otilia, vychcaný doktůrek a rozmazlený ňoumovitý student. Čtyři postavy, které se mi zaryly pod kůži. Film, který ve mě vyvolal snad všechny možné existující emoce a během hodiny a půl mě dokonale vyždímal. O to víc, že si tuhle depresivní a šedivou komunistickou éru ještě živě vybavuju.