kedu

ilmy o novinářích bojujících za pravdu mají vždy velký potenciál, ale musíte nejprve věřit novinářům, že jim o nějakou pravdu vůbec jde a to je právě můj velký problém. Jak znám novináře, tak ti slušní a poctiví velmi rychle zanechají svého řemesla a odejdou pracovat do jiné sféry, protože na to nemají žaludek. Ti ostatní zůstanou, ale o pravdu jim zase tak moc nejde. Každý divák filmu s novinářskou tématikou by měl povině zažít poradu u šéfredaktora nějakého celostátního deníku nebo týmu zprávařů celoplošné televize. A aby to mělo opravdu hlubší rozměr, bylo by vhodné být u porady šéfredaktora a šéfa vydavatelství eventuálně majitele a aby to bylo úplně kompletní, bylo by vhodné být u setkání majitele vydavatelství s lobistou a tak dále a tak dále. To co se předvádí v Královské hře je hra na realitu nikoli obraz skutečnosti a cílem je vytvořit u diváka dojem respektive přesvědčení, že zlo lze porazit. To je prostě neakceptovatelné:-) Proč konečně někdo nenatočí film o tom, jak se novinář nechá koupit, pak udělá kariéru, zbohatne a nakonec začne dělat nějaké bohaté obludě tiskového mluvčího.

Film je sám o sobě poměrně neokázalou ukázkou varietního umění dnešní amerických scénáristů placených za to, aby vytvářeli vyrtuální pohledy na politiku, která je ale ve své podstatě od té filmové verze mnohem, mnohem primitivnější a brutálnější - ostatně každý kdo má chuť a čas ať se podívá například na tento odkaz: http://dotsub.com/view/fefabe81-084e-47fc-a95b-435c6e108fdd a pak ať se znovu zkusí podívat na nějaký US film o politice - snad jedině film Hráč - The Player od Roberta Altmana z roku 1992 je ve svém cynismu docela sympatickou pohlednicí těch, kteří řídí svět. Je škoda sledovat charizmatického G. Clooneho jak se utápí v charakterovém klišé ve snaze napomoci demokracii. Osobně si myslím, že tímto typem produkce jí spíše škodí, ale předpokládám, že to samozřejmě myslí dobře a upřímně. Film zachycující reálnou politiku asi neexistuje, ale nezoufejme, třeba to jednou nakonec klapne a podíváme do opravdového zákulisí. Na druhou stranu je nutné si umět položit otázku, zda o to opravdu stojíme a zda jsme připravení nést důsledky.

Costa Gavras to myslí dobře. Dnes to může řadě lidí - diváků, připadat nesmírně naivistické, ale ono to tak opravdu bylo, i když pro objektivitu je nutné dodat, že míra černobílosti u levicových tvůrců je stejná jako u tvůrců podporujících spíše pravici až ultrapravici. Problematika vměšování mocnosti typu USA do politiky jiného suverénního státu je dnes rafinovaněji prezentovaná spíše filmy jako je Syriana. Zároveň je nutné vtipně podotknout, že pokud vše řídí rusové a číňané, musí si spokojeně mnout ruce, protože obecenstvo se zabývá výhradně americkou špinavou hrou.

Už od dob Včelky Máji lze zaznamenat velký zájem o zvířátka, která mají lidem přinášet užitek. A trend ideálu individuálního hrdiny podporovaného kolektivem je stále živý. Je škoda, že tak málo lidí dokáže správně dešifrovat sdělení skrytá pod masivní nános barev, akce a hudby. Je hlavně škoda, že málokterý rodič dokáže svým dětem vysvětlit, že v životě to chodí trochu jinak než ve filmech tohoto typu a že individuálními hrdiny jsme zasycováni proto, aby se uspokojila naše potřeba vzdoru vůči systému - tak to dnes chodí už od kolébky. V tomto směru lze rozhodně doporučit návrat ke sledování křesťansky orientovaných Broučků.

film je ukázkovou zakázkou USarmy a tehdejšího pravicového establishmentu s velmi primitivním akcentem na první signální soustavu - ostatně jako většina produkce vzniklé v koprodukci producentů z cesmínového lesa a ultrakonzervativních jestřábů. V éře vysoce sofistikované špionáže a úzce provázaných mezinárodních vztahů jsou tyto filmy tak hloupé, že i seriál s Jamesem Bondem je nápaditější minimálně v míře nadsázky - což se o jeho posledních dílech rozhodně říci nedá díky herci D. Craigovi, takže to beru zpět. Morální dilema postav je postavené na hlavu svou naprostou sociopatickou nekompatibilitou s vžitými etickými a morálními normativy - stačí se podívat na postavu H, který má vlastně normální rodinu a jeho žena ví co dělá a jsou spolu šťastni - to není sociální definice blízka realitě, ale spíše psychiatrické klinice - ostatně přestupování postavy H z modelu sadistického psychopata do polohy milujícího otce a bezvadného manžela je opravdu zrůdná ve své nereálnosti - ostatně v reálu by byla správná následující úvaha: kolik obětí v rámci sadistických výslechů má na svědomí postava H a kolik z nich byly oběti "oprávněné". To je něco nepředstavitelného a přesto zkusme si představit, že film by měl jako hlavního hrdinu nikoli atentátníka a teroristu, ale pouze podezřelého, ze kterého by se vyklubal nevinný člověk... i proto je zakázáno mučení, protože dopředu lze o podezřelém jen velmi obtížně něco sdělit - v filmu Odpočítávání tento problém vyřešili prostě - začali přiznáním hlavního hrdiny, jeho přihlášením se k islámu a k instalaci jaderných bomb... To by v tom byl čert, aby divák správně nezareagoval... K filmu je několik velmi dobrých komentářů všímajících si mimo jiné aspektu míry zobrazovaného násilí, které naznačuje, že v budoucnu bude extrémní násilí a sadismus zobrazované v zájmu "dobré věci" asi běžnou záležitostí.

lze pouze konstatovat, že vznikl jeden z mnoha filmů, který nikdy vzniknout neměl

je smutné, že pokud chcete na Západě natočit film o pozadí politických událostí spojených s profanovaným slovem terorismus, musíte divákům vše zjednodušit na největší možnou míru - samotná postava duchovního navádějícího své souvěrce nebo ultraodporná postava zabijáka ze "středního východu" schopného zavraždit brutálním způsobem ženu s dítětem a pak tomu cynicky říkat kolaterální škody... Na druhé straně bezohledný souboj tajných služeb sledujících politickou ambici je poměrně prostinký a je snad ještě více hloupý než příběh muslimů. Co však chtěl vlastně tvůrce filmu sdělit touto rádoby podívanou? Myslím, že původní záměr byl natočit film o tom, jak Západ vyrábí nepřátele a jak proti nim úspěšně bojuje. Myslím, že se to moc nepovedlo a moralistní závěr, kdy zabiják Sean Bean potrestá svou šéfovou a tím obrazně celý systém, řeší problém stejně naivně jako James Bond. Je to dost tragické, vědět, že Západ není schopen ve svých filmech pojmenovat podstatu problému. Je to znakem naprostého nedostatku sebereflexe a neschopnosti pohlédnout pravdě do očí.

Je dobré se pokusit na film podívat po vystřízlivění - tedy po několika letech. Je zvláštní film pozorovat nezaujatě a velmi často se na něj nedívat, protože děláte něco jiného... U scén, která vás dříve pobavili znuděně pokyvujte hlavou a tam kde jste se smáli, se lehce pousmějete spíše tomu, jak jste se tomu dříve smáli. Scény dramatické zkouknete a řeknete si, to jsem tehdy viděl asi nějaký jiný film. Tvroba Tarantina je naprosto o ničem a je velmi dobré, že například Takové normální zabijáky zrežíroval Stone, který na rozdíl od Tarantina nemá jen mozek, ale i srdce a duši.

mít potřebu sdělovat zásadní, velké, opravdové a všelijaké jiné myšlenky je poněkud nedostačujícím motivem ke sledování tří hodin fragmentů všeho možného, co dosud filmový průmysl vyprodukoval a v mnoha případech na rozdíl od Atlasu mraků mnohem lépe, zajímavěji a srozumitelněji. A o filozofii ve filmu nejde ani omylem. Ostatně každému vřele doporučuji si synchrony přepsat a pak si je přečíst. Asi až pak dojde většině soudných čtenářů, jak plytkými bláboly je tento film nefilm zavalen - hesly syntetických proklamací majících tak daleko k realitě, jako má žížala k hadovi. Například replika na 2:36:33 "Pokud bych zůstala neviditelná, pravda by zůstala skrytá. To jsem nemohla dovolit" ... To už i medvědi od Kolína mají lepší repliky. Atlas mraků je absolutní úlet.

proklamativní herectví většinou plné patosu, postrádající intimitu věrohodných postav, nemůže přenést na diváka možnou realitu života lidí, jimž je film věnovaný. Vznikla dobře míněná pekelná nuda. Škoda, že si Denzel nevzpoměl na film o Malcolmu X, kde si zahrál pod režijní taktovkou Spikea Lee hlavní roli. Ten film měl být pro něj doživotním poučením, jak se filmy o reálných postavách dělat opravdu nemají... Asi tehdy Denzel nedával pozor:-)