francis

Svěrák se Smoljakem si konečně troufli dost otevřeně promluvit o politický situaci v minulým režimu (sice až dva roky před revolucí, ale přece). Film plyne přesně v duchu jejich her i filmů, takže není žádný překvapení, že jim z toho vyšel zdánlivě do absurdity stylizovanej tragikomickej obrázek vlády komoušských dementů nad vším (a tedy i nad "kulturou") v naší zemi, na kterým se na ty dementy ukazuje prstem, ba celou rukou. A zdá se, že jim to prošlo. Stylizace do absurdna je ale opravdu jenom zdánlivá, protože tenhle film je ve skutečnosti hlavně realistickej. Ve svojí době všemocní hodnotitelé-povolovatelé-zakazovatelé čehokoli jsou totiž z dnešního pohledu extrémně komičtí sami o sobě. Ovšem tenkrát to vlastně moc legrace nebyla, spíš bezmoc. Ostatně obličeje protagonistů při střetu s těmi blbci o tom vypovídají dostatečně.

Kombinace a kontrast syrové a kruté obžaloby života ve světě kolem nás a symbolického, vizuálně nadlehčeného a poetického stylu vyprávění dělá v mých očích i v mé hlavě z tohoto filmu mistrovské dílo. Takový způsob vyrovnání se s neakceptovatelnou realitou má kořeny hluboko ve filosofiích východních náboženství a dává nám lekce ze sebeuvědomění.

Na lidský chování v nejrůznějších životních situacích existuje vždycky víc pohledů, a to dokonce i v případě, že ten první se zdá být samozřejmým a jediným možným. Pohledů je totiž vždycky hned několik. O tom nás v Samaritánce Kim Ki-duk svým klasickým rafinovaně naturalistickým (a v tomhle případě vysoce účelným) způsobem přesvědčuje dokonale. A skvěle mu při tom asistují jeho bezprostřední teenage herečky. Film, kterej dává nejednu příležitost k přemýšlení. Dotkne se srdce, ale nenechá spát rozum.

Napoprvý se u Woodyho filmů vždycky jenom chechtám, až padám pod sedadlo, a ani u Sólokapra to nebylo jiný. Prostě už jsem dávno přistoupil na allenovskej pohled na svět a ještě jsem nikdy nebyl zklamanej, protože mi jeho filmy připadaj buď skvělý, nebo dokonalý (zatím s jedinou malou výjimkou, navíc hodně starou). Podstatná věc při vnímání tohohle filmu je, že Sólokapr je úplně jinej žánr než Match Point, i když na první pohled hodně láká ke srovnávání, hlavně místem děje a tou tak trochu detektivkovou stylizací. Ale zatímco Match Point bylo vlastně regulérní drama, který nad žánr povznášel hlavně Woodyho těžko napodobitelnej humor, kterýmu se málokdo umí třeba jen přiblížit, Scoop je klasická Allenovská groteska plná obskurních a nezřízeně vtipných postaviček, který se ve velkej většině chovají jako naprostý paka, ale sypou při tom z rukávů jedno eso za druhým v podobě neuvěřitelných hlášek. Nejlepší je, že když to pečlivě sledujete od začátku až do konce, dojde vám, že každá věta je vlastně vtipná a má ve filmu svoje daný místo, navíc Woodyho práce s pečlivě vybranými herci (tady hlavně originálně a nečekaně obsazená Scarlett Johansson) vytříská z domyšlenýho scénáře vždycky ještě něco navíc. A na kouzelníka Splendiniho jsem se koukal tisíckrát radši než na cokoli od Davida Copperfielda.

Vždycky když vidím Samotáře, znovu se přesvědčím o tom, jak skvělá komedie to je. Kromě toho, že spousta hlášek přežila i svoji zdánlivě definitivní devalvaci nadužíváním v době, kdy byli Samotáři v kinech (a ještě pár let potom), je film moc pěkněj na pohled a má hudbu, která se do něj báječně hodí. Tyjo, super hadice...

Podařený film, který objasňuje téměř archetypální otázku, může-li smysl pro spravedlnost, zdravý rozum a ocelový charakter zvítězit nad zištností, úplatností a bezcharakterností. (Neznáte odpověď? Podívejte se na Brubakera. Nebo ji znáte? Stejně se podívejte, je to dobrej film).

Je lepší bejt živej, nebo umřít? Sakra, odpovědět na tuhle otázku někdy není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát.

Kurňa, já to jako teenager neviděl. Teď se mi to sice hodně líbilo, protože to je především zatraceně vtipný, ale na pět hvězdiček by to právě chtělo tu kapku nostalgie. Mezi moje největší favority tenhle film nepatří.

Neuvěřitelně vtipně natočená "samurajovka", hlavně výborný souboje se spoustou lítacích scén v oldschoolovým podání, chytání nožů a šípů (že by inspirace pro Matrix v zastavování kulek?) Sice jsem nechápal, o co těm lidem na plátně šlo a trochu jsem se začal orientovat až po filmu, když jsem si přečet informační text v programu, to ale mohlo bejt způsobený i tím, že uši drásající hudba v neadekvátní hlasitosti mi zabránila naplno vnímat prolog filmu (pak jsem použil špunty do uší, snížil tak hlasitost na jakžtakž snesitelnou hranici a začal si film užívat). Do přemýšlení hrdinů jsem moc neproniknul, ale nakonec mi to ani tolik nevadilo. Ale jakou že nemoc to měl pan vrchní eunuch? Astma jo? Ehm...

Co se týče strašení v super parádním strašidelným domě, byl jsem spokojenej (= vystrašenej). Pořád si ale říkám, že z tý čínský legendy mohli vytřískat víc, kdyby to domysleli pořádně. Motivace některých postav k některým činům mi přišly ignorantsky odfláknutý a jistý situace nepochopitelný, možná to ale je částečně tim, že s asijskýma hororama a kulturní tradicí nemám moc zkušeností, připouštím. Každopádně zajímavě natočený a strašidelný. tři a půl.