francis

Údolí včel je tak temné, jak jen Vláčilova adaptace možná nejtemnějšího románu Vladimíra Körnera za doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky může být. Dokonce i prosluněné okamžiky jsou v tomto filmu jen předzvěstí a kulisou obrazů bolesti, marnosti a zkázy. Strhne vás k sobě do hloubky a vy, se studeným potem na čele, budete vědět, že nemůžete zpátky, dokud temné poselství, vypovídající o bolestném bezčasí středověku v mezičase dvou křižáckých výprav, nedojde ve velkolepém finále naplnění. ..."Děti?" polkl pro jistotu mnich. "Copak nebyly čisté?" "Není rozdílu," odpověděl křižák. "Pak by nezůstal na živu jediný člověk," užasl Blasius. "Život by zanikl." A tu slyšel něco, co se blížilo udeření hromu. "Nechť zanikne!" zvolal Armin. "Zůstanou andělé!" Měl jsem to štěstí, že jsem film viděl před dvěma lety při zvláštním promítání pod širým nebem na místě, kde se kdysi natáčel - v kamenném torzu jihočeského Kuklova. Síla zpracování a výpovědi, mnohokrát znásobená tímto zážitkem, zůstane jedním z mých nejsilnějších setkání s filmem. A úžasný soundtrack jeho připomínkou.

To nejlepší z Emira Kusturicy v jediném filmu. A funguje to. A drží to pohromadě. Čudo?

Tématem mi to trochu připomíná Passerův film Intimní osvětlení. V obou jde o dva bývalé spolužáky, kteří si kdysi byli blízcí. Po letech se znovu setkávají na venkově v rodině jednoho z nich a ukazuje se, že si vybrali naprosto odlišný způsob života. Jejich krátké setkání je přiměje přemýšlet o tom, zda si vybrali správně. Žádný z nich ten svůj život změnit nechce, přesto by možná v jistém smyslu se svým přítelem přece jen měnil. Velice prostý, a přitom hluboce existenciální film, který i diváka přinutí uvažovat nad svým životem a rozhodnutími, která v životě udělal. To platí pro oba filmy, ale Intimní osvětlení je větší legrace.

Geniálně úsporné, a přitom to funguje tak, že byste se na konci rozbrečeli. S hlavními hrdiny jsem soucítil tak, jako by se to stalo mně. Jinej důkaz o tom, že tenhle film je perfektní, nepotřebuju.

Film, kterej otevírá nový dimenze vnímání a čistí hlavu od starých nánosů klišé, který se tam během dlouholetýho sledování filmů usadily. A hraje k tomu zatraceně přesná muzika. To si nechám líbit (ještě aspoň desetkrát).

Mrazivě uvěřitelnej příběh o tom, že komouši byli po válce (pravda, nejen po ní) všude stejný svině, a že rovnej člověk, kterej se stal komunistou z přesvědčení a nadšení pro dobrou věc, rovným člověkem být přestal, nebo špatně dopadl. Ale nejen o tom, že.

Šokující a nechutnej film, kterej má ovšem hodně co říct. Elfriede Jelinek totiž ví, o čem píše, a je to hodně znát i z týhle adaptace jejího románu. Už to nechci vidět znova, ale jsem rád, že jsem měl tu čest.

Takhle vypadá originální, napínavý drama. Skoro všechno je v tomhle filmu jinak, než byste čekali - Michael Haneke je skvělý hlavně proto, že se nebojí riskovat. V tom je o míle napřed oproti většině ostatních současných režisérů. Pokud u filmových tvůrců oceňujete právě tuhle vlastnost, film vám vřele doporučuju. Jestli radši sázíte na jistotu, bude to pro vás asi zklamání.

Tak já nevím. Jeden z problémů asi je, že jsem viděl jedničku a tak už mě postupy, na kterých dvojka staví napětí, nepřekvapovaly. Nebo to možná bylo něčím jiným, ale nebyl jsem zdaleka tak napnutej jako u prvního dílu. Většina smrtí byla až moc samozřejmá a předvídatelná. A konec není zdaleka takový drama, chybí tam ta gradace napětí, která byla v jedničce zásadní. Všechno jak na běžícím pásu - jakmile se objeví důvod, aby někdo umřel, už ho vezou. Škoda, protože novej nápad, nový prostředí a dobří herci, to všechno slibovalo, že by se tohle pokračování mohlo prvnímu dílu vyrovnat.

Jako podívaná je to parádní, protože nevídané. Jen mi připadá, že kdyby tam bylo víc scén, který by přispěly k "charakteristice" Monstra (jako byla třeba ta s holčičkou), mohlo to bejt ještě působivější... Nebo ne?