Adalbert

Ten, kdo se již někdy v životě podobných bytových schůzí plných nesmyslného dohadování zúčastnil, bude možná překvapen, jak výstižně a autenticky se Jiřímu Havelkovi podařilo pomocí všech podivínských postav v podstatě zinscenovat tato nekonečná handrkování. Divák se zjevně nejlépe ztotožní s předsedkyní celého sezení, tedy pí Zahrádkovou (Tereza Ramba), jelikož právě ona je nositelkou divácké frustrace a všudypřítomné beznaděje. Jednotlivé herecké výkony zde rozebírat nebudu, neboť je pokládám za vcelku vyvážené. Vypíchl bych snad Jiřího Lábuse, který vskutku důvěryhodně a na jedničku ztvárnil archetyp láteřícího stárnoucího maloměšťáka. Po shlédnutí filmu je zcela zřejmé, že scénář je spíše vhodný pro divadelní prkna, nicméně pokládám toto filmové zpracování za zdařilé.

Zhlédnuto v rámci AFO 2022: Neasa Hardiman ve svém snímku pracuje s téměř totožným materiálem, který je širokému publiku známý z legendárních počinů jako jsou Alien nebo The Thing. To, že by měla Sea Fever tyto filmy překonat snad ani nelze očekávat, nicméně přiblížit se jim alespoň mohla. Bohužel se jedná jen o slabý odvárek, který v některých pasážích působí až bizarním dojmem.

Zhlédnuto v rámci AFO 2022: Musím ocenit, že ve snímku, jehož námětem je dekódování písní keporkaků, není podceněna kvalita zvukové složky. V prostorném prostředí kinosálu má divák pocit, že je součástí celého onoho Porozumění. Celkově velice poutavý a poučný dokument, kterému však k dokonalosti chybí nějaký zvrat nebo větší gradace.

Zhlédnuto v rámci AFO 2022: Marion Neumann zpovídá ve svém dokumentu několik houbařských nadšenců na různých místech, přičemž každý z nich má s houbami své niterní a intimní zážitky. Jeden věří v klíčovou roli hub při odvrácení ekologické katastrofy, druhý zase v houby jakožto antidepresiva. Ten nejzapamatovatelnější příběh nám však přináší již stará paní Ursula Weiher, která ve svých jedenácti letech náhodou snědla halucinogenní houby. Zajímavý vhled do jiného vesmíru.

Optikou roku 2009 lze na Monsters vs. Aliens nazírat jako na technicky zdařilou rodinnou jednohubku, která díky pořádné porci humoru a trefných narážek funguje jako povedený koktejl vtipných a akčních scén. Příběh působí bohužel poměrně vyčpěle a ohraně, není tedy tím hlavním, co film drží pohromadě. Celou situaci zachraňuje skupinka podivuhodných monster, která se v průběhu filmu stmelí a vytvoří hlavní hrdince Susan jakousi náhradní rodinu, se kterou se divák velice rychle sžije.

Robert Hloz natočil spíše investigativní thriller než typické sci-fi. Kriminální zápletka není úplně originální a nenabízí ani příliš mnoho šťavnatých akčních scén. Kvalita snímku však spočívá zejména v detailech, ať už se jedná o "gadgets" užívané v rámci zálohy a obnovy, nebo o každodenní práci s hologramy, animacemi a dalšími artefakty, jež mají odkazovat na naši blízkou budoucnost a opravdu vedou k zamyšlení. Technologické výdobytky jsou ve filmu prezentovány poměrně nenásilně a tvoří tak relativně přirozenou kulisu celému příběhu. Zároveň se mi zamlouvalo i ztvárnění onoho "starého světa" ve formě jakési odlehlé zakonzervované osady, což umožnilo okázale demonstrovat nejen sociální rozdíly, ale také zcela odlišný přístup k pokroku a pojímání smrtelnosti člověka.

Tarantinův režijní debut Reservoir Dogs pracuje s motivy klasické tragédie s katarzním koncem, smrtí všech, a přesto tuto klasickou formu tragédie na několika místech prolamuje. Příběh tohoto "gangster movie" je v podstatě velmi jednoduchý, snímek však možná překvapivě nezobrazuje provedení loupeže v klenotnictví a soustředí se skrze flashbacky na události předchozí a poté zejména na důsledky celé zpackané akce. Tarantino tedy zcela neopouští formální strukturu klasické tragédie, ale pohrává si po svém s jejími pravidly. Podobně "svojským" způsobem inscenuje násilí, které je zde představeno tak specificky, že se stane vysloveně definujícím pro příští tarantinovky. Za zmínku stojí také morální aspekt celé "story", ve které smrt stojí jako konečný bod morálního systému, v němž je věrnost vším a její porušení přináší nevyhnutelné následky.

Psal se rok 2002, kdy jsem Rebely viděl ve svých sedmi letech poprvé. Už tehdy mě na tomto dnes už "klasickém" muzikálu něco upoutalo a nedokážu vlastně přesně definovat, o co se jedná. Zřejmě je to kombinace mnoha faktorů od přesaturovaných "vyletněných" barviček po pro mě tehdy naprosto neskousnutelný (tehdy jsem říkal nespravedlivý, což je možná přesnější) závěr, jenž byl z mého dětského pohledu zřejmě jediným neuspokojivým koncem ze všech filmů, které jsem viděl. Legendární soundtrack jsem poslouchal přes spaním na MC kazetě a slyšel jsem ho nesčetněkrát. Z dnešního pohledu se občas musím pousmát nad některými kiksy, kterých ve filmu není málo, ale čert to vem! Ta dávka nostalgie je neskutečná a vždy se k tomuto počinu rád vracím.

Infinite Storm má podstatné problémy s tím, že poměrně jalově kombinuje prvky tragického dramatu a survival thrilleru. Snímek o náročné záchranné akci v horách nabízí zajímavé atmosférickému prostředí, ale také představitelku hlavní role Naomi Watts, která se střídavě probíjí sněhem a traumaty. I přesto, že scénář vychází ze skutečného příběhu, tak film postrádá jakoukoli dávku napětí, takže jsem se několikrát přistihl, že se vyloženě nudím, což není dobrá vizitka.

Poměrně rozvláčný psycho-splatter-western, jehož nezbytnou ingrediencí jsou typicky tarantinovsky přidrzlé dialogy, určitá dávka násilí a nesmí chybět samozřejmě ani hořký černý humor. Jak již bylo mnohokráte napsáno, celková stopáž by mohla být ještě o něco více zredukována, a to zejména ve své první půli. Zhruba ve své polovině si ale film začíná budovat velké napětí tím, že inteligentně rozehrává jednotlivé postavy proti sobě, až nakonec vše praskne a každý Tarantinův fanoušek si alespoň mlhavě dokáže představit, kam se příběh bude nadále ubírat. Vedle přepálených prvních kapitol je právě jisté nenaplněné očekávání dalšího zvratu asi největší slabinou celého snímku. Musím však vyzdvihnout parádní herecké výkony (Jennifer Jason Leigh) a úžasnou hudbu Ennia Morriconeho, která mě vtáhla od první vteřiny a už nepustila. Některé hlášky, které tu zazní, mě ale také už nepustí: “Keepin’ you at a disadvantage, is a advantage I intend to keep.”