forsythia

"Jen pomsta zahojí rány na ukřivděné duši." Co ovšem udělá s duší diváka?

Uf! Tak jsem si tenhle dlouho odkládaný film přece jen pustila. Lituju? Nelituju? Asi obojí. Občas říkáme, že lidi jsou zvířata, a je jasné, co se tím myslí. Zvířata ovšem nikdy nebudou schopna takových zvěrstev. Člověk je schopen ledasčeho, když mu jde o kejhák, ten slušnější člověk ještě taky, když mu jde o někoho, koho má rád, a jak je v tom ta láska, jak jsou v tom ty city a jak má všechen ten hnus nějaký význam, vynášíme do nebes prožitek z filmu, ve kterém tečou hektolitry krve, a možná se tam i žerou hovna a ukazujou sexuální zvrácenosti. Ale tohle? Tohle má leccos, jen ne smysl. A přece je to realita, krutější a nechutnější realita, než jsme si schopní připustit. Uroníme slzu u pomníku padlých a politujeme oběti fašismu. A stejně nám to nikdy pořádně nedojde. A když už jsme u toho... kde je hranice mezi moralistou a zvrhlíkem par excellence, který má zrovna náhodou v rukou moc? Co udělá ten moralista, když se mu ona moc do rukou náhodou dostane taky? Záleží tolik na tom, jestli zrovna hltá Nietzscheho, nebo Bibli? Já se bojím, že stejný fašista může dřímat v obou dvou. Nakonec jeden z té povedené partičky byl biskup.... :))

Pěkný, milý, nápaditý film. Ta čisotota citů je naprosto pohádková, a proto bych si asi přála, aby skončil ještě trošku pohádkověji. Závěr má však asi trošičku blíž k realitě, i když s pohádkovým, nebo spíš mystickým přesahem.

Tenhle výlet do dějin kinematografie tedy stál za to. Celou dobu bylo na co koukat. Nevěřila jsem, že takhle dlouhý němý film může nebýt nudný. Pro mě tedy rozhodně nebyl. A navíc - je to pohádka :)

Kdo se mstí naposled, ten se mstí nejlíp.

"Lidi, kteří vědí,co chtějí, mě děsí." Drsný film.

Nejděsivější jsou bubáci ve vlastní hlavě, a když jsou ještě navíc v černobílém provedení z roku raz dva, v interiéru, kde hltám každý detail, každý záchvěv, každý odraz, každý záblesk a stín, je to vynikající lahůdka!

Animované zasnění.... a já mám zase chuť něco tvořit :)

Pár velmi silných okamžiků, ale místy přece jen lehce zdlouhavé. Nicméně i ty lehce zdlouhavé pasáže (a možná se mi zdály zdlouhavé jen proto, že jsem je hned nepochopila) stály za to velkolepé finále, ve kterém všechny kousky skládačky do sebe dokonale zapadly. Sonovy pohledy na život mě dostávají do slepé uličky.

Japonci jsou jistě mistři ve vysílání podprahových sdělení. Kdysi jsem někde četla, že například vymysleli pokémony jako účinnou zbraň proti Američanům. Vymývají tak prý jejich dětem mozky. Pod vlivem tohoto filmu začínám mít tendence tomu věřit. Jinak tedy počáteční šok mě po celou dobu sledování neopustil, a i když se mi místy dělalo lehce špatně od žaludku (nebylo to u Sonova filmu poprvé), nemohla jsem odvrátit pohled jinam. "Řekni mi, kdo je vrah a kdo není?" Zajímavá myšlenka. Mimochodem - jaký máte vztah sami k sobě?