forsythia

Tohle byl koncert (místy i doslova). Nejhorší, co se může chudákovi postiženýmu (teda osobě s postižením) stát, je litující, soucitný, ohleduplný pečovatel. Naproti tomu nejlepší, co takovýho člověka může potkat, je negr (teda občan afrického původu) s nechvalnou minulostí a nulovou dávkou zdvořilosti a vůbec čehokoli, co by jen zdánivě soucit připomínalo. Výborná zábava, nakonec i dojemná, a to ještě navíc překvapivě.

"A já vidím nosorožce." Velmi milý a zábavný film. Cestování časem nemusí mít vůbec nic společného se sci-fi ani se kolem něj nemusejí odehrávat žádná šílená dramata, ono to může jen tak pěkně plynout a bavit.

Až mi bude sedmdesát, možná konečně pochopím, že cesta je cíl. Anebo se pokusím aspoň občas si ten cíl z cesty udělat. Není to škoda, když se jízda, a je vlastně jedno, čím nebo na čem, stává pouhým prostředkem k tomu, někam se dostat, odbýt si nepříjemnou povinnost, a pak se zase co nejrychleji vrátit? Už vím. Jednou si sbalím svých pět švestek do rance a vydám se na cestu. A doufám, že to bude dřív, než mi bude sedmdesát.

Zajímavý námět se slibným potenciálem, ze kterého bohužel nezůstalo o moc víc než ty sliby. V tom rozvláčném tempu se poněkud rozmělnil. Škoda.

Švankmajerova Alenka a říše zasnění. Je úplně jiná než moje Alenka, a přece je mi tolik blízká. Ten dům plný šuplat mi připomíná jeden podobný svět z mého dětství. Jezdívala jsem se starší sestrou na prázdniny do právě takového domu plného tajemství a různých časů i prostorů. Jen šuplátka tam tuším šla otvírat obyčejným způsobem. Ovšem v jednom z nich jsem tehdy nechala svou oblíbenou knížku, v níž se taky prochází do jiných světů. Možná ji tam pak někdo našel a možná mu to šuple nešlo otevřít.

Nevím, co je na tomhle snímku vlastně nejpůsobivější. Viděla jsem ho potřetí a znovu jsem se na něj podívala s velkou chutí. Ta atmosféra osmdesátých let (proč si nevezmeš tesilky?), ten neradostný pohled do života mladých delikventů a jejich rodičů (a jedna z odpovědí na otázku Proč? je na světě), přesvědčivě vykreslené chování davu a jednání podmíněného čirým pudem sebezáchovy, nebo Pavlíčkova geniální hudba? Odpověď na otázku, která ve filmu přímo zazní, mi ale moc přesvědčivá nepřijde. Dotyční prý chtěli na tomto světě zanechat svůj podpis, ale neuměli nic vytvořit, a tak se podepisovali ničením. Tahle odpověď sice není úplně nepravdivá, ale z nějakého důvodu mi přijde nedostačující, zavání laciným moralizováním a zní jako otřepaná fráze. Proč?

Velice milý, nápaditý a dojemný příběh. Několik velmi silných míst mě přimazilo k židli a scéna s psaním posledního dílu ještě navíc vyazila dech. Nezapomenutelní robůtci a mimozemský výběrčí peněz za noviny, překrásné záběry, celé je to vlastně svým způsobem mimozemské. Svým způsobem naivní, ale krásně a snad se můžu odvážit použít slovo moudře. Ano, myslím, že moudře naivní.

Japonci jsou zřejmě z jiné planety. Nebo si snad dovedete představit dva motorkáře, jak dělají rybu či chobotnici, hrajou si na indiány a provádějí šílenosti kvůli jednomu malému klukovi a jeho průvodci, který je dokonalý pošuk, někde jinde než úplně mimo tento svět? Já strávit takovéto prázdniny, bude se mi o tom zdát ještě dneska. Člověk si někdy může připadat totálně ztracený. Cesta může ztratit smysl. A největší kámoš se může vyloupnout i z hulváta. Pokud ano, tak je to všechno vlastně štěstí.

Původní Erbenova pohádka sama o sobě je dost atmosférická záležitost, alespoň v mých představách tomu tak vždy bylo. Tato lehce předlohou šmrncnutá verze je patrně výsledkem pokusu o vyždímání námětu, až z něj poteče syrovátka (to je ale zase jiná pohádka).

Pomsta má mnoho různých odstínů. První příběh pomsty byl živelný, druhý krutý a drásající, tento třetí mému chápání asi nejbližší. Jen nevím, který chytrák vymyslel český název filmu. Paní pomsta je dáma, která si zaslouží respekt, ne nějaká nebohá cuchta!