forsythia

Svoboda je zatraceně zapeklitá záležitost. A vůbec... najděte mi místo, o němž se nedá říct, že by světu bez něj bylo lépe. Pusťte Triera kamkoli (nejen v Americe) a nenechá tam kámen na kameni.

třesou sse mi ruvce a nastlintala jsem si do kláivesnice, tak se omloubvám za překlepy. Flim se mki mco líbilů. Závěr něměl chybu, to byl pocit, jako bych sleedovala něco, co sledovat nemám. Ta dogmatická kamera se prostě tak umí vplížit do těch enjbizarnějsších žcivotních situacíí, a člov+k se edívá na něco, co by snad jako ani neměl vidět. A jestli jste ten můj idiotský blábol dočetli až sem, vypadá to, že s těmi "idioty" možná máte taky něco společného, stejně jako já.

Vzpomínky se někdy netváří jako staří dobří přátelé. Bývají někdy trpké, ale přitom v sobě skrývají klíč k pochopení sebe sama i druhých a k uchopení okolností, do kterých nás vítr zavál. Nebo taky odkud ten vítr vlastně fouká. O zakopaných psech raději nemluvím, ti jsou vůbec nejnepříjemnější. Až mě lehce mrazí z toho, kolik mi tenhle dětský nedětský film připomněl vlastních vzpomínek. Člověk se tomu dneska směje, ale tenkrát to prostě nemohlo nebýt zásadní.

Minimalistické a maximální. Kudla v zádech by mi snad byla milejší než tohle. Pokud by byla náhlá. Pokud by jí nepředcházelo něco takového, na co jsem právě bezmála dvě a půl hodiny nevěřícně zírala.

Tritonka (Trotlinka) vyhrává mou osobní Miss princeznu. Nepřekonatelná.

Nejvíc mě dostaly závěrečné sondy do vzpomínek. Ta síla, i když opředená notnou dávkou tajemna, je zatraceně reálná, to Japonci moc dobře vědí.

Výborně zpracovaný námět od Mateusze Skutnika. Trošku jiný pohled na počátky filmu... Zde je pár obrázků původního Skutnikova komiksu a jeho převedení do filmové podoby: http://www.pastelportal.com/stories/the-kinematograph-comic-vs-movie/

Co k tomu říct? Nečekala jsem, že mě tenhle film dostane, a dostal. Přistupovala jsem k němu spíš jako k povinnosti než s nějakým očekáváním, úvodní scény jsem sledovala s nedůvěrou a v duchu si mumlala něco o tom, že je jistě tak vysoko hodnocený jen proto, že se to u takového díla sluší, a že mě to určitě nebude bavit. Jenže ouha. Po nějaké době sledování jsem zjistila, že se za prvé bavím a za druhé si jednotlivé postavy získávají mé sympatie a že mi začínají být nějak podezřele blízké a milé. A vůbec. A jak se tohle povede, tak je jasné, že budu na konci litovat, že to skončilo.

Kolik těch Alenek vlastně máme? Lewis Carol měl svou, já mám tu svou, no a Tim Burton má taky tu svou. A teď která z nich je ta Alenka? Inu asi každá. Tahle má kouzlo obrazu, skvěle zahrané postavy, dramatičnost a no dobře, děj má strašně jednoduchou linii, na to nepotřebujete žádnou představivost. A to je asi tak to poslední, co bych v tomto případě očekávala. A na tu moji Alenku mi stejně nikdo nešáhne.

Americká vlajka, velký žlutý emko a kříž. Symboly nové armády prostorově silně výrazných hamburgrářů, kteří se budou rekrutovat z řad těch velmi dobře "použitelných", zranitelných, manipulovatelných mláďátek. Amerika je země extrémů. Svatá válka je jedním z nich. A nakonec prašť jako uhoď, jestli se tu jednou budem muset postit v ramadánu a pětkrát denně vytahovat koberečky a vystrkovat zadky opačným směrem, než leží Mekka, nebo zvedat ruce směrem k Jeruzalému a křičet haleluja. Přeháním? Doufám, že ano.