Mackoun

Cením si snahy zjednodušit burzovní svět a finanční slovník vstříc pochopení i méně fundovaného diváka, ale stejně jsem měl problémy udržet tempo a vysvětlit si za pochodu všechny souvislosti, které kolem mě nevybíravě lítaly jak šípy z ostrova nepřátelského kmene. Více zainteresovaní jedinci nebudou mít jistě problém se čtyřmi či pěti hvězdami, ale pro mě to bylo trochu jako sledovat polský film bez CZ titulků - chytal jsem se obstojně, ale nedivil bych se, kdyby se mi dobrá pětina toho dobrého ztatila v překladu mezi řádky.

Rejžova novější produkce je skvělá, ale tohle mě vlastně moc nevzrušovalo. Myšlenka dobrá, ale asi by to chtělo chytit za jinej konec a trochu to opepřit, aby davová psychóza, společenský a psychologický mantinely vylezly na světlo světa v plný kráse.

Sick of her… tak takhle vypadá opravdová sebeláska. Tak hluboká a pevná, že jde i pud sebezáchovy stranou. Místy poněkud frustrující “cringe”, řečeno jazykem dnešní doby, ale ve výsledku to nebylo zlý. Vlastně bylo… ale správně zlý.

Bylo to jako opojný rande s nádhernou divou v neznámém nočním městě plném neonů a podmanivé hudby linoucí se z undergroundových klubů. Celovečerní jízda na extázi, kdy je všechno skvělý a euforizující, završená vášnivou nocí s tajemnou neznámou a najednou je tu ráno, bolehlav, hluk probouzejícího se města, řezavé světlo, rozházená postel a chybějící peněženka… dívka je pryč i se svým včerejším závojem smyslnosti a opojnosti - byla to obyčejná holka z ulice a další proflámovaná noc, ze které jsme si toho krom mlhavých vzpomínek na něco krásného zas tak moc neodnesli.

Ten analogovej look a sound je prostě melancholický jezero, ve kterým se svým zvráceným způsobem spokojeně utápím. Těžko popsatelná atmosféra. Víkend je mi bytostně nesympatickej už od pohledu, malá Deppka není (vyjma jejích prakticky dokonalých křivek) vůbec můj typ, ale přesto všechno dohromady tvoří chemickou směs čehosi, co je smyslově opojný.

Bylo to vlastně docela vtipný. Sice ne nijak zvlášť inteligentně vtipný, ale zároveň si to zvládlo udržet svou tvář a nekleslo to na úroveň laciných a tisíckrát recyklovaných slovních hříček a receptů na prvoplánovou “legraci”. Subjektivně je to v mém světě tak za pozitivní tři hvězdice, ale s ohledem na podobně laděné a velice nepovedené kousky z lokální produkce tomu tu čtyřku dát musím.

Už při vstupu do sálu a pohledu na megalomanské plátno IMAX formátu jsem byl připraven na fakt, že po mírném zklamání z TENETu jdu na nový pětihvězdičkový film od Nolana, který budu ještě pár dní po promítání s údivem vstřebávat. Megalomanské to bylo. Skvěle vyobrazený vzestup a pád velkolepého vědce, skvělá kamera, pohlcující scenérie, do prvního testovacího odpalu by se napětí dalo krájet, ale jinak… na můj vkus trochu moc složitých dialogů (tím nutně nemyslím ty vědecké) a politických tahanic, na jejichž obsáhlost jsem bohužel nebyl dopředu naladěn a čekal jsem mnohem explozivnější náplň oněch plnotučných 180 minut. Nutno uznat - nenudil jsem se ani chvilku, ale i přesto bych uvítal alespoň o trochu více fokusu na bombu samotnou a technikálie spojené s jejím vývojem, historii dalších vojenských pokusů a zkušebních odpalů… ale to by se snímek musel jmenovat jinak, než Oppenheimer. Nezbývá tedy, než formát odkazující hlavně na život a dílo vědce samotného a osvětlení málo známých okolností této velkolepé události a osudů jednotlivých vědců přijmout a ocenit ho takový, jaký je. Až na zmíněný subjektivní nedostatek bumbáců a audiovizuálních orgií se jedná rozhodně o velké dílo a i na těch několik málo podmanivých scén mohu velké plátno jedině doporučit. Subjektivně tak 3,5 hvězdy. Teď prosím další kousek, který se bude jmenovat Atomovka a dá nám dychtivcům to, v co jsme nyní marně doufali!

Po traileru jsem sice čekal potvoru (sám jsem tak trochu potvora, pokud jde o mytí nádobí a podobnou formu nechtěných tipů a rad do života ve společné domácnosti), ale nikoliv toxickou vypočítavou mrchu. Ještě teď je mi z tej chvilky vztahu s ní ouzko…

Koukalo se na to hezky (na Džejka se kouká hezky skoro vždycky). S ohledem na žánr kvituju minimální obsah přiblblých chlapáckých keců a hrdinských ksichtů (ikdyž sem tam se ve scénáři nějaká drobná snůška zbytečně oduševnělých proslovů vyskytla), které mnohdy nahradilo překvapivé mlčení a světe div se - ono to k dokreslení situace úplně stačí. Ba naopak, určité situace díky tomu působily mnohem reálněji, než tomu bývá ve válečných snímcích zvykem. Děj je víceméně lineární s jasným cílem, ale zpracování a tempo fungovalo po celou dobu stopáže naprosto bez problému.

“Příjemná” dráma plná příjemného ticha. Jen to ticho člověk ocení až ve chvíli, kdy ho zvukaři doženou k šílenství během krátké exkurze do života s kochleárním implantátem - a to si říkáte, že to po zkušenosti s nečekaným tichem nemůže být horší. Vlastně nevím, jak jsem si představoval výslednou fuknci implantátu, ale tohle to rozhodně nebylo. Trochu se divím, že komplexní informace hlavní hrdina nedostal (nebo si sám nezjistil) v dostatečném předstihu, ale to zklamání a smíření se s realitou muselo bolet. Závěr je v tomto případě asi nevyhnutelný… ani v otázce, zda bych raději obětoval sluch nebo zrak, stále nemám jasno.