Mackoun

Já nemůžu jinak. Ne, že bych to tu hodnotil penachymem, ale ten vizuál, ta hudba, kamera… naprosto vtahující atmosféra, díky níž přehlížím jakékoliv další potenciální nedostatky. Uvidíme co bude dál, ale už teď se těším na další euforickou dávku povrchní krásy a naivního sexuálního napětí.

Nevím, co mě dovedlo ke kliknutí na tuhle novinku, když mi závodní cyklistika nemůže být žánrově vzdálenější… ale lapili mě do pedálů a sjel jsem s nimi všech 8 epizod a po tom všem se pokládám za největšího odborníka závodní cyklistiky v celé své sociální bublině, jejíž povrchové pnutí jsem tímto dost citelně narušil. Nejen že už vím, že má TDF 21 etap, že se nejedná zdaleka o individuální sport a že je to snad mnohem komplexnější, než bych si kdy dovedl představit, ale už chápu, proč mi jedinci v mém okolí postiženi tímto koníčkem vždy připadali jako sebedestruktivní mimoni - jsou to sebedestruktivní mimoni! Vesmír nám nastolil tolik krásných způsobů jak se zabít, a oni si z toho všeho vyberou zrovna tohle… každopádně klobouk dolů, že tohle někdo vůbec dokáže (dobrovolně) absolvovat, přežít a po tom všem ještě vyhlížet další a další sezonu, než se z něj stane starý třicetiletý dědek, co s novou generací maniaků nestíhá držet krok. Kdo neviděl film Domestik, doporučuju doplnit.

Stejně dobrý jako první série, jen už to nemá tolik čím překvapit a vezeme se na známé, ačkoliv stále kvalitní vlně feel-good dramedie, jejíž epizody by si měl po dávkách naordinovat snad každý. Jedno z nejlepších audiovizuálních antidepresiv za poslední roky.

Jeden z mála případů, kdy mi trailer přišel horší než film samotný. Z traileru se to jevilo jako kdejaká afektovaná a CGI překořeněná hovadina, ale nakonec to byla jen neškodně afektovaná a CGI překořeněná blbina, na kterou se dalo koukat. Nevyhneme se sice úplně všem známým klišé v chování postav, ale ze všech podobných žánrovek je to asi nejstravitelnější formát blockbusteru za poslední dobu. Takže vlastně docela fajn dvouhodinová “jednohubka”.

Překvapivě příjemná oddechovka se sci-fi motivy na téma budoucnosti mezi(ne)lidských vztahů. Už jsme tu na podobné téma měli snímek Her, ale každý je pohat trochu jinak a kvalitativně bych ani jeden před druhým neshazoval. Věděl jsem, že tu nepůjdu pod tři hvězdy, ale byl jsem mile překvapen a chvílemi měl až cukání na hvězdu pátou - ale znáte to, tu si člověk schovává na opravdu protekční kousky, ze kterých se přinejmenším mírně ježí chlupy na zádech. Za mě nečekaně chutná jednohubka se spoustou nápaditosti za málo peněz. Poslední dobou každé druhé nízkorozpočtové sci-fi s minimem efektů strčí do kapsy kdejaký klišé blockbuster s miliardovými rozpočty.

Musel jsem tomu dát po věhlasných recenzích aktuálního pokračování druhou šanci. První pokus jsem totiž absolvoval v ne zcela ideálních podmínkách a jak se potvrdilo, vnímal jsem film sotva z 10%. Animace je naprosto skvostná a rukopis mého oblíbence Alberta Mielga je znát téměr v každé scéně (ale musel jsem se nejdříve utvrdit v jeho reálné kolaboraci se SONY a spolupráci na tomto snímku). Dějivě tak 4*, ale už jen kvůli tomu nadčasovémi vizuálu nemohu jinak než za 5*… až tohle dojde do virtuálního světa, opouštím tento.

Nešel jsem do toho s velkým očekáváním a tak jsem taky odešel. Je to celkem fajn koncept, ale řekl bych že se z něj dalo vyždímat o něco víc. Líbilo by se mi to hozené trochu do “psycho thrilleru” á la Funny Games, ale chápu že pak už by to nebylo stravitelné pro takové masy diváků (a peníze se holt musí točit). Akční TV proklady (nechci moc spoilovat) působily také tak nějak odbytě a zasloužily by si rozhodně víc kreativity a prostoru, alespoň pro celkovou lepší rovnováhu a oživení jinak celkem poklidného konverzačního tempa. Jinak jde o celkem stravitelný lehký nadprůměr (v rámci kategorie) s dobrým nápadem a k nenáročnému odpočinku poslouží celkem dobře.

Lepší tři hvězdy. A24 byla vždycky moje slabina a tak nedokážu dostatečne popustit uzdu svému vnitřnímu kritikovi ani u tak banálního snímku, jako je BODIES BODIES BODIES. Vlastně jsem se docela bavil - chtěl jsem původně něco úplně jiného, ale to neklaplo, tak jsem hodinu vybíral a vybíral, až nakonec nezbýval čas vybírat dál. Takže jsem sáhl po prvním známém názvu, který mi na watchlistu už stejně nějaký čas leží ladem. A vlastně to ani nebylo tak dementní, jak jsem se bál. Co se týče na hlavu padlého potulování se se světýlkem v ruce ve snaze nebýt ve tmě viděn, to už je snad nějaká přiblblá tradice a přestávám se nad tím dále pozastavovat… vlastně to mělo nakonec i celkem fajn pointu, kterou jsem úplně v tomhle duchu nečekal.

Depka? Jo… Utahaný? Jo… Zábavný? Víceměně. Ačkoliv si v pomalých a depresivních tvorbách často libuji, tak RIMINI nepatří mezi snímky, na které bych vzpomínal nebo si je dokonce chtěl někdy zopakovat. Jedná se o zajímavý portrét vyhasínající pseudohvězdy venkovských zábav, která celý život parazituje na naivitě dam ve zralém věku. Zub času a životní styl se na ní však po letech nemilosrdně podepisují a sledujeme existenciální kolaps se vším všudy. Že by se však jednalo o jedno z vrcholných děl pana Seidla, to rozhodně ne. Jeho rukopis je sice znát v každém záběru a středové kompozice polomrtvých periferií letoviska fungují dobře, nicméně mi chybělo něco trochu peprnějšího, co by šokovalo a celý děj alespoň lehce okořenilo (hra na schovávanou v hotelu tomu nahrávala a trochu jsem doufal, že se na temném schodišti alespoň někomu něco zvrtne!). Finální ztráta posledních zbytků pevného zázemí byla ikonická a vlastně mi bylo Richieho docela líto - začínalo to pomalu dobrovolným propůjčováním svého zázemí za účelem přivýdělku, které nakonec vygradovalo v tichou invazi kukaček a ztráty posledních životních jistot… naprostá rezignace tak bylo to jediné, co zbylo. (R.I.P. nacistickému tatíkovi, který své zázemí ztratil dávno před Richiem).

Nikdy jsem si “neužil” večerní porci brambůrků a pozdní kalorickou večeři tak jako tady. Viděl jsem kdejaký zvěrstva, ale i já (a to je co říct) jsem si připadal jak dobytek a hovado, když jsem do sebe ládoval hrst chipsů a pan velká ryba si simultánně rval do chřtánu svými obézními pařátky kuřecí křidýlka a tvářil se u toho tak nějak různě… těžko se v jeho umaštěném výrazu rozeznávaly emoce. Byl to koktejl naprosté rezignace a znechucení nad sebou samým, deprese, blaženosti, utrpení a touhy to všechno mávnutím kouzelného proutku vrátit zpět do normálu. Ale tenhle náklaďák plný prasat na porážku už jede ze srázu bohužel moc dlouho a brzdy má rozpálené do běla, takže nezbývá než se smířit s nevyhnutelným…