Antek

Staromódně střižený thriller bez samoúčelných fines, který sice působí na první pohled až moc chladně, ale možná že to je právě účel. Postavu Toma Ripleyho mám rád (ne že by to byl takový sympaťák, přeci jen je to sociopat), protože ztělesňuje typ (nutno říct, že extremní) současného člověka. Člověka ženoucího se jenom za splněním svých potřeb, bez ohledu na cenu a důsledky svého konání. V podání Matta Damona šlo o jakési zrození, Barry Pepper vstupuje do fáze dospělosti. Ripley je už zkušený šarlatán, který si na svůj život zcela navykl a nedokáže jej změnit. Jenomže pak ... pak přijde láska. A Tom si uvědomuje, že je tu něco, co chce víc než kdykoli předtím ... Ono chladné vyznění filmu (bezkrevnost) bych nevyčítal bezradnosti režiséra, ale vyzdvihl ji jako účel. Na celý děj (geniálně jednoduchá struktura příběhu, jak ji umí jenom Patricia Highsmith) pohlížíme právě Ripleyho očima. Tedy nezúčastněně a ryze pragmaticky. Jediné výjev, v kterém je cit, je vyobrazení Tomova objektu lásky. Je vykreslena jako anděl (jako jediná naděje), přesně tak, jak ji vidí Ripley. Ostatní jsou jenom póvl, karikatury a překážky k cíli. Minghella podal svůj Talent na talíři pro fajnšmejkry, Cavani pojala svou Hru čistě precizně a Spottiswoode nám poskytl pohled bez emocí. Každý jinak, každý skvěle.

Řemeslně vybroušená jednohubka, kterou slupnete jako malinu. Pak vám ale v zažívacím traktu může způsobit nemalé potíže. Všechno šlape jak hodinky, Quaid na Sutherlanda nemá (ale udýchá to se ctí) a akční dusno se ve španělském hicu příjemně rozpíná -- jenomže pak přijde béčkové (stupidní) finále, které všechnu tu předcházející energii zašlape do země. A "velké odhalení" je z druhu ošoupaných es, které scénaristé tahají z rukávu už nějaký ten hollywoodský pátek. A tenhle trik už je vážně ohraný ... PS: Člověk musí vidět, co ti šílenci na plátně provádějí s převodovkou :-)))))

Táááák ... po několika (nekonečné sérii) variacích na Hitchocka jsme se dočkali i variace na dílo pána nezodpovězených otázek Davida Lynche (úvodní záběr je dokonce doslovnou citací = vykradačkou první sekvence Modrého sametu). Jeff Daniels blouzní po domě, polyká prášky na spaní, dr. Troy :-) rozdává pěsti a do toho všeho vplouvají otázky o osudu zmizelé Danielsovy manželky. Napětí je v některých scénách opravdu husté (a nevyhneme se ani "po lynchovsku" typických černohumorných scén), ale co naplat ... když se snažíte kopírovat mistra, vždycky vám z toho vyjde o dost horší plagiát.

Šílené zápletky, které se s dalším dílem točily do čím dál víc divočejších zákrut ... gay, který v jedné sezóně prožívá svůj NOIR ... psychopatka s jizvou ... šovinistický doktor, který se pro prachy nestydí vůbec ničeho ... ženy měnící se v trosky ... podminovaný apartmán ... zase doktor (jiný), pro změnu zavřený do psychiatrické léčebny ... tatínkové, co zneužívají své dcery ... návraty z hrobů (doslova) ... tenhle seriál nikdo nemohl brát vážně (černý humor, sex, šílené twisty) a já si jej právě pro tu jeho neserióznost božsky užíval!!!

Vypadá to nadějně. Aaron Eckhart je příjemně civilní a o Ianu McKellenovi nemá cenu pochybovat ... navíc je příběh prodchnut potřebnou tajemnou tragédií ... a do poloviny tedy šlape jako hodinky. Jenomže pak ... pak se naplno projeví bezradnost režiséra (a scénáristy v jedné osobě) jak nadhozené otázky (a potažmo příběh celý) vyřešit. A tak to učiní tím nejjednodušším způsobem, který je ovšem otravný a no ... zkrátka nudný. Po těch příslibech v první půlce všechno vyšumí do ztracena a na jazyku zbude příchuť promarněné příležitosti. Mám rád tyhle "lidské" filmy, mám rád skoro všechny herce, kteří v tomto snímku hrají ... ovšem ke Sternovi nemám vztah žádný .. a po tomhle čistém průměru se asi ani žádný nevyvine. PS: První půlka za 80%, pak se to začne klonit ke 40% - 20% :-(

Na slunečnicové pole vybíhá další kůň producentské stáje Sama Raimiho a jeho otěže pro změnu třímají Pang Brothers. Žádnou horrorovou atmosféru nečekejte, s tím ostatně Pangovi neuměli nikdy moc pracovat -- jejich síla spočívá v mazlení se s vizuálnem. Práce s kamerou opravdu stojí za to, pak už jenom špetka silenthillovského řešení, trochu Hitche, Poltergeista a Amityvillu -- zamíchat a máte chod, který spolehlivě vklouzne do filmového žaludku. Zářez do dějin se nekoná, rychlokvaška je to ovšem dobrá.

Bluesová bajka o vyrovnávání se s minulostí a o strachu z dospělosti (=budoucnosti). Vynikající tandem tvořený "jižanským černochem" Samuelem L. Jacksonem a "nymfou" Christinou Ricci táhne celý film na hodně pevném řetězu a divákovi uniká, že jde v podstatě o tolikrát omleté klišé "dvě osamocené duše se sbližují". Neoriginální téma, originální zpracování.

Po pár úvodních písničkách (nudných písničkách) se zdá, že to bude další statický muzikál plný hvězd, které si myslí, že umějí zpívat. S prvním rozříznutým hrdlem se ovšem ukáže, že Tim Burton je stále tím režisérem, kterého máme rádi a jenž nás vždycky tak roztomile provede horrorovým grotesknem. Břitvy řádí a Johnny Depp za nimi nijak nezaostává (zpěvák je to průměrný, ale herec výborný) ... atmosféra stoupá (a kulisy Londýna s nimi) .. a nakonec vzroste i kvalita písniček. Jediné co mi snad vadilo byl nesnesitelný kukuč mladého námořníka (tenhle herec by to měl ZABALIT!!), jehož nesnesitelnost také nakonec rostla :-) A konec ... konec je strhující. Tenhle komorní horrorový muzikál se zkrátka vyvedl (a bavil mě více než Karlík).

O hudbu Joy Division se nezajímám (to spíš o hudbu skupiny, kterou vytvořil zbytek bandu -- New Order) a o Ianu Curtisovi jsem prostřednictvím filmu slyšel poprvé. Co mi tedy zbylo? Příběh o vnitřně rozervaném básníkovi, který se pere s nesnesitelnou těžkostí bytí -- o muži, který byl ještě dítě -- a o ženě, která mu obětovala všechno. Nečekal jsem, že se to stane, ale tenhle film je 100x lepší než všechny spektákly minulého roku. A navíc je pro mě ideálním představitelem moderního umění -- dá vám to nějakou hodnotu a navíc je to po celou dobu ZATRACENĚ stylové.

Při prvním útoku monster jsem hleděl na plátno s otevřenou pusou (a ne zrovna v lichotivém slova smyslu) a nechápal, co se děje. Triky podprůměrné (až televizní), napětí žádné. Pak ale Darabont zařadil rychlost a v tandemu s Thomasem Janem (tomuhle herci sežeru snad každou jeho kreaci) vyplivl na plátno jakousi verzi JUMANJI pro dospělé. Opravdu, s každou přibývající minutou se na vás začne lepit deprese a bezútěšnost nadcházející apokalypsy, která prostě nemůže skončit dobře (Spielberg měl ve Válce světů taky dobře našlápnuto, ale tam mu u konce svazovala nohy předloha -- a kdyby se na to vykašlal, tak už by to prostě nebyl Spielberg). A v rámci tohoto depresivního dobrodružství nám Darabont stačí ještě jenom tak mimochodem sdělit, že opravdové nebezpečí nečíhá na lidi vně supermarketu, ale uvnitř. No, jestli katolíci spílali při sledování (nebo čtení) Zlatého kompasu, tak při The Mist si budou rvát vlasy na hlavě (že by důvod, proč film nevydělal?) -- i když jde o poselství, s kterým se plně ztotožňuji. Co říct na závěr? Rok 2008 (pro nás v ČR) má nového krále na poli Survival Horroru. Je to bomba!!