Antek

Začátek nemá chybu. Útok sovětské armády přichází nečekaně a stejně jako mladí středoškoláci je šokován i divák. Původní idea o novodobém zpracování Goldingova Pána much mizí v prachu, nastupuje pravičák Millius a jeho vize domobrany, která nakope zadek invazním jednotkám nepřítele. Hoši kosí lidi úspěšněji než smrtka, Body count roste a z mladých kluků se stává elitní partyzánská skupinka. Škoda jen přílišného Milliusova lpění na hrátky "amerických Jánošíků", které přece jen po několikáté variaci začnou nudit. Stačilo by se zaměřit na bezútěšnost situace, více si pohrát s následky invaze a bylo by to nezapomenutelné. Takhle je to pouze solidní (a v podstatě klasický válečný, všechna správná klišé obsahující) snímek s tehdy nadějnými hereckými tvářemi, jehož nápad je ovšem nedocenitelný.

Tak dlouho se mluvilo v souvislosti s Hlídkami o "ruském Matrixu", až Bekmambetovi jeho obdobu přiklepli samotní hollywoodští producenti. Anarchistická verze o Vyvoleném se kříží s Harry Potterem (a Terminátorem) a dává tak vzniknout třeskuté omeletě o ušlápnutém maníkovi a splnění jeho snů. Tedy toho, co chceme každý -- něco znamenat. Pomalu už mě řeči o genialitě ruského režiséra začínají unavovat -- Hlídky jsou změtí chaosu a Wanted je pouze mixem 100x viděného (zkušenější diváci rychle rozpoznají, jaké zákruty scénář chystá do budoucna). Bekmambetov zkrátka nikdy dobrý režisér nebude, jeho styl je neoriginální a pouze odkoukaný -- není v něm ani známka vlastní osobnosti (a tu bych našel i u Michaela Baye). Pouze variuje, variuje a variuje. Jediným skutečným přínosem je James McAvoy: ten kluk má charisma ještě větší než Shia a jeho nakrknutý výraz se mi z paměti jen tak nevymaže. Což se nedá říct o tom okolo ...

Žádné laciné lekačky. Žádné digitální příšerky. Žádný videoklipový kabát. Jenom Brad Anderson a jeho minimalismus. Jak málo stačí, když má režisér talent. Atmosféra dřívějšího blázince sálá z obrazovky s neuvěřitelnou energií, Horatio Crane kouří trávu a jedna z postav prožívá své Inferno (Anderson má tohle téma viditelně rád). Zkušenější divák sice odhalí, co se v následujících chvílích stane, ale tahle "jakoby-Kingovka" si pozornost rozhodně zaslouží. Působivých psycho-horrorů je málo, těch nelaciných ještě méně.

O Crichtonovi jako zajímavém spisovateli jsem nepochyboval nikdy, o Crichtonovi jako režisérovi pokaždé. Nápad je výborný, zpracování ale dost ztrácí. První hodinu (tedy skoro 3/4 filmu samotného) sledujete dvojici kamarádů, kteří si přišli zablbnout ve hře na kovboje. Ano, možná to byl záměr -- vtisknout filmu znaky komedie a tak vystihnout bezstarostnost počínání těchto dvou lidí, kteří přece jen přišli do zábavního parku a podle toho se chovají. Jenomže Crichton vaří z vody a ona bezstarostnost na mě nepůsobila jako cílená, ale jako neplánovaná (a spíše příznak amatérismu). Nicméně pak se přehodí výhybka, nastupuje "bad-ass" kovboj v podání Brynnera a film se mění v hon kočky s myší. Předobraz Michaela Myerse si s ledovým klidem vyšlapuje za obětí, která před ním zběsile utíká. Posledních dvacet minut nasákne skvělou atmosférou a napětím, ovšem na nevyrovnanou první hodinu filmu se nedaří zapomenout ....

Románová předloha, kterou vytvořil Scott Smith (autor vynikajícího Jednoduchého plánu Sama Raimiho) stojí především na pečlivém vykreslení psychologického pozadí hlavních postav. Tomu se jaksi filmem můžete věnovat jenom těžko, a tak zatímco v knize dočítáte 200. stranu (tedy skoro polovinu), film našlapuje teprve do 20. minuty. Změn, které Smith (i v tomto případě jako autor scénáře) učinil, je více a pokaždé k lepšímu. Některé scény udělal akčnější a údernější, překopal osudy postav a ponechal jenom to nejdůležitější. Nic by to ovšem nebylo platné bez schopného režiséra. A tím Carter Smith bezpochyby je. Troufám si tvrdit, že takhle vymakanou kompozici obrazů a úhlů kamery jsem neviděl od dob Pláže (obojí práce Dariuse Khondjiho). Ruiny jsou napínavým chytrým thrillerem (horrorem bych je nenazýval ani z rezervou), který stejně jako předloha zkoumá jednání postav, postavených do krajní situace. Není to snadná podíváná a vyžaduje jistou dávku tolerance, ale ve výsledku se divákovi bohatě odmění.

Scorsese vždycky uměl s divákem zatřást jako se shakerem a vypumpovat z něj emoce všemi prostředky. Tahle sugestivní vize je ovšem něco jiného. Scorseseho Ježíš je slabý (zkrátka normální) člověk, neustále pochybující o svém místě ve světě (a v dějinách). Jednotlivá pokoušení začínají na nižších stupních, aby dosáhly až k vrcholu -- k pokušení poslednímu, které je zároveň to nejsilnější. A taky to, které prozradí, že jediná správná cesta byla ta, která byla již od začátku nastolena ...

Poslední filmové sezóny se nesou v duchu návratů starých pardálů, kteří musí ukázat těm mladším, jak se to má správně dělat. Rocky, Rambo, John McClane. A právě posledně jmenovaný má s novým Indym víc společného, než se na první pohled zdá. Ústředním tématem čtvrté pasti byl analogový hrdina v digitálním věku, u Indyho je téma naprosto stejné, i když se děj odehrává v 50. letech (a zatímco se Johnovi návrat povedl, u slavného archeologa je to návrat nešťastný). Když Indiana symbolicky zvedá z prachu svůj trademarkem prověřený klobouk, nastoupí starý známý popěvek a padnou první rány -- vše funguje, tak jak má. Dokonce i honička městem na motorce je svižná a nese se v duchu oněch brakových dobrodružství. Není to sice úplně ono, ale na tom nezáleží -- každé Indyho předchozí dobrodružství se také neslo v jiném duchu. Jenomže pak se sešlápne digitální plyn k podlaze a do konce se nezastaví (jako v Mumii 2) -- to by bylo v pořádku, kdyby se děj neodehrával všehovšudy na třech místech (rozuměj: třech zemích). Tady na poplach pro změnu bijí Lovci pokladů (i s těmi logickými kopanci). KONEC: Abych to shrnul -- tak jestli tohle má být scénář, na který se čekalo tolik let ... scénář, který překonal všechny ty návrhy Darabonta a spol. .... scénář, který nám měl vrátit tu NEJvětší ikonu ze všech -- tak je to smutné. Zamačkávám slzu v oku; a rozhodně to není ze závěru filmu. Ten byl mimochodem jeden z nejtrapnějších, co jsem v poslední době viděl. Tohle NENÍ INDY!!!

Průser Shyamalanovy kariéry se nekoná. Tentokrát zkrátka Shy musel přistupovat na kompromisy a nedopadlo to nejspíš tak, jak původně mělo (i když u Ženy ve vodě žádné kompromisy řešit nemusel a nedopadlo to taky valně). Místo osobitého dílka nám je předložena přímočará vize konce světa (poznámka: originální původ tohoto konce) v podobě klasické road movie. Je to průměr, ale průměr s pár záblesky Shyova génia. Jenom se obávám, že tohle trhák rozhodně nebude a příště už z originálního režiséra nepoznáme vůbec nic.

Žádné nové patro hrůzy se nekoná, spíše staré známé patro nudy, do kterého vedou pořád ty stejné výtahy. Poutavá studie na téma subžánru hry kočky s myší nenastává, spíše je to hra "jak to natáhnu, aby to mělo přes hoďku?" A odpovědí jsou samozřejmě ty nejbanálnější situace jako: návštěva policistů, pobíhání od jednoho auta k druhému atd. Bentley je více než co jiného parodií psychopata a hlavní hrdinka je -- no, prostě hloupá. Utéct z garáže by někomu zabralo pár minut, jí se to nedaří celý film. Americký thriller/horror se jako žánr zmítá v křeči, kterou sem tam přeruší exportovaný režisér. Tenhle kamarád Alexandra Aji měl však raději zůstat ve svém rodišti. Mezi kohouty.

Kdy bude takovýmto filmům konec? Filmům, ve kterých přednášejí herci úvahy tak debilní, že by to nestačilo ani na maturitu (natož jako zdání toho, že autor myšlenek je držitelem doktorátu)? Člověk ze sebe prostřednictvím filmu rád udělá pitomce (a prostě to těm lidem za kamerou odpustí), ale co je moc, to je moc. Jediné, co snad funguje, je to, že si Sidekick uvědomuje, že je Sidekick. Ale to už tu bylo v prvním díle. Nicu -- to, že se snažíš napodobit herectví Jima Carreyho, by bylo v pořádku. Ale nesnaž se tak prostřednictvím jeho kreací v Ace Venturovi (takhle gumový obličej k profackání se jen tak nevidí). A Turteltaube, vrať se raději k režírování černochů na bobech a uvědom si jednu věc -- když točíš komedii, má to být vtipné a ne drama. A když točíš dobrodružství, má to být napínavé a ne parodie sebe sama. Existuje větší důkaz pomýlenosti režiséra? Ale fabrika na prachy jede dál, Jerry plave v zelených penízkách a lidi na to chodí. Zkrátka: každý lid má takové filmy, jaké si zaslouší.... A hlášku: "V Bílém domě sedí vždy ti nejchytřejší lidé Ameriky.", tak tu už nemá ani cenu komentovat :-)