RAiken

Gore Verbinski připravil obrovskou a drahou hostinu pro všechny pirátské hodovníky. Bohužel i z tak hodnotné hostiny, z které vám budou oči přecházet, se vám po čase udělá zle, neboť ať už si uždibnete z jakéhokoli kusu koláče, tak se celkově nechutně přeplácáte. Jestliže na jedné straně můžete obdivovat skvělou výpravu, hru světel, zvuků a lámajícího se dřeva z kýlu lodí a svištících dělových koulí, tak na druhé straně budete jistě nemile překvapeni překombinovaností děje. Samostatným a do očí bijícím problémem je tak scénář, který nabízí pouze nicotné dialogy splácané dohromady snad horkou jehlou, které se snad dělaly za pochodu. Přes všechny možné motivy různorodých postav se přeneste jen těžko a zjistíte, že některé postavy jsou zcela nadbytečné a zbytečně zvětšují stopáž, díky které si po čase budete přát, aby už šli všichni proboha radši ke dnu. Dokonce i veškeré vtípky nejsou to, co bývaly a jaksi vyšumí do prázdna, společně se snahou Deppa jakkoli se uvolnit z okovů nasazených scénáristy. Spousta scének je tak pouze samoúčelnou onanií a ódou na schopnosti kluků z ILM a Gora Verbinskiho. Na konci filmu se však přece jen vše vrátí do staré hladce vyjeté stopy pirátské jedničky a pokocháte se konečně nějakou tou špinavou akcí a staronovými kousky sladce ujetého piráčiska Jacka Sparrowa. Trojka pirátů nemá tak v žádném případě nádech dobrodružství a romantiky jako Prokletí Černé perly ani svěžest, komiku a nadhled Truhly mrtvého muže. Přes to všechno nemám to srdce (pečlivě uschované v truhle) dát méně než 2 hvězdičky. We will have to fight... to run away! Johó...

Film, který toho chce říct a říká neuvěřitelně mnoho. A to vše provádí beze slov, spíše skrze výrazové prostředky, které vedou přes zrakový a sluchový vjem až k divákovi. Exkurze do komnat francouzského dvora vás určitě pohltí, kdo by totiž odolal lahodným pokrmům, úslužným Jeanům či procházce po Versailles. Jen blázen by s radostí neulehl do trávy v zámeckém parku, a to ještě po boku líbezné Marie Antoinetty. Neskutečné hýření barev však maskuje prázdnotu duše a po chvilce zjistíte, že ačkoli film neustále hlasitě promlouvá skrze oku lahodící variace na téma „jak si co nejvíce užít, pokud jste bezstarostný aristokrat“, tak vlastně mlčí a nemá co říct. Marie Antoinetta je tak naprosto jiný film než předešlý film režisérky Ztraceno v překladu. Zatímco film s úžasným Billem Murraym se jevil na povrchu jaksi nudný a omšelý, tak uvnitř byl naprosto odzbrojující, myšlenkově brilantní. Marie Antoinetta je však naprostým protikladem. Za překrásným zevnějškem se skrývá naprostá prázdnota. Tam, kde si Bill Murray postačil s pozdvihnutým obočím a svým skelným odzbrojujícím pohledem musí Sofia Coppola v Marie Antoinettě nasadit nejméně tucet záběrů na Versailles, na přepychové kostýmy či na neskutečně vybíravou hostinu, aby vykompenzovala onen nedostatek jakékoli myšlenky. Nezbývá než se tedy soustředit pouze na překrásné výjevy ze života mladičké Antoinetty, kterou vskutku lahodně a s grácií sobě vlastní ztvárnila roztomiloučká Kirsten Dunst. Ve výsledku je tak Marie Antoinetta pouze nádherně maskovanou prázdnotou a nudou, podanou však s tak lahodným obalem, že jste jím natolik konsternováni, že se ani neprokoušete k jádru věci, které byste tam zřejmě stejně ani nenalezli...

Debilnější scénář, aby člověk pohledal. Kupodivu na něj skočilo i takové herecké eso jako Morgan Freeman, i když jeho scénáristy promyšlená role je ze všech rolí vskutku nejdementnější. Jedinou pohnůtkou, proč takové sympatické herecké sexteto přijalo tuhle roztomilou hovadinku je pravděpodobně ta, která přiláká i vás. A to ocitnout se alespoň na chvíli na slunné pláži a více než sympatickém ostrůvku Havaji, který má co nabídnout pro každého. Veškerá zábava tak díky scénáři brzy vezme za své, asi jako když se sami přiřítíte na krásnou písečnou pláž, užíváte si první minuty v hebkém písku, začínáte se opalovat, pomalu relaxujete a stejně tak pomalu, ale jistě se začínáte nudit. Jedinou světlou chvilkou na takové pláži je pouze pozorování tak nádherných slečen, jakou je v tomto případě úžasně vypadající Sara Foster, s kterou by stálo za to se v písku pěkně poválet. Aloha...

S tímhle filmem je to jako s jízdou na horské dráze. Stačí když připustíte, že jde v podstatě jen o neškodnou zábavu a můžete se skvěle pobavit. Podmínkou však samozřejmě bude, že do horské soupravy vůbec nastoupíte, a stejně jako vás od horské dráhy odradí možné nebezpečí vyplývající z jízdy, tak největší překážkou rozjetí soupravy jménem Noc v muzeu budou možná podivuhodné scénáristické kličky, které byly ze začátku trefné a vtipné, ale přesto mohly být mnohem zábavnější a vypečenější. Přece jenom se nacházíme v muzeu a oživlé postavičky historie skýtají bezpočet možností konfrontace historických fakt, situací či postav dějin. Samo se nabízející inteligentní humor plynoucí z prolínání časových rovin historie je zde však pouze nahrazen digitálními eskapády poťouchlého tyranosaura Rexe či roztomilými malinkatými postavičkami rozdávajícími si to v epické bitvě ve vitríně muzea. A to je trochu škoda, neboť takovému typu zábavy brzy dochází dech a záleží na každém jak dlouho ji dokáže vstřebávat a ještě se při tom usmívat. Já sám jsem z pozlaceného horského vozíku vypadl zhruba v třetině jízdy a nějak jsem nemohl naskočit zpátky. Zkrátka už mě nebavilo jet po stejně vytyčené koleji, po které pádí samotný film. Ani veselá společnost v podobě Bena Stillera, Owena Wilsona či Stevea Coogana mě moc nedokázala udržet, ale tak už to s těmihle kluky bývá. Většinou samé pozlátko, ale pořádný vtípek, aby člověk pohledal…

Pro příštího Spartaka bych prosil více zákulisní politiky a více záběrů ze všemocného římského senátu, který byl pro mě tahounem filmu a nikoli samotné tažení Spartaka, které nevyvolalo vůbec žádné emoce (ať už díky nevýraznému Spartakovi či jeho otravné ženušce), neboť tak si většinou každý z nás představuje velkolepý Řím – plný intrik a planoucích proslovů senátorů. Jinak ale byla doba vystihnuta relativně přesně, škoda jen levné výpravy a slaboduchých záběrů na digitální Řím, ale je to holt záležitost televizní. Ale proč vám to povídám, když budete chtít něco komplexního, sofistikovaného a nesrovnatelně lepšího z úchvatného Říma, tak si přečtěte Quo Vadis od Sienkewicze. Tady se jen nechejte lehce unášet na Spartakově štítu proti proudu času a zavzpomínejte na dobu, ve které byste nechtěli žít ani náhodou. Pak si teprve uvědomíte současná pozitiva…

Brick je film, který má všechny předpoklady pro to, aby vás zaujal. Disponuje neokoukanými mladými herci (nikdo starší nad 20 let se snad ve filmu ani neobjeví), kteří i solidně hrají, dále neutuchajícími jazzovými motivy, které jako by vypadly z filmů božského Davida Lynche, z kterých si rovněž bere i hustou a postupně budovanou atmosféru něčeho tajemného (zjevnou inspirací je pak rozhodně Mullholland Drive). Všechny dialogy jsou plné slangu a dost těžko se překládají, přičemž skrývají i skryté motivy. To vše dohromady vytváří dosti specifický noir feeling přeplněný dusným vzduchem, tajemnem a mysticismem, který má rozhodně potenciál zaujmout. Ale přesto se u mne nedostavilo pražádné nadšení, neboť mi přišlo prostředí vcelku nehodnověrné (některé figurky jsou až příliš pitoreskní a sklouzávají do oblasti parodie), příliš nekonvenční a závěr byl už jenom klišovitou kaší, kterou jsme se přecpali už v jiných filmech…

Tohle není film, to je filozofie zaznamenaná na filmovém kotouči. Tolik nekonečných pravd, které zazní v průběhu 128 minut, neznamenáte ani po celý svůj život (no dobře, to asi ne). Vše ve filmu se tak opírá o naprosto dokonalý scénář, kde ani jedna věta není vyřčena jen tak pro zábavu a každý vtip, který se na první pohled zdá pouhým vtipem, je opět jedna z oněch objektivních životních pravd, kterou všichni hledáme. Ona moudrost je navíc povýšena do závratných výšin díky skvělému castingu, neboť z obou hlavních protagonistů soudního procesu prýští charisma a aura studnice životních mouder na všechny strany. Zkrátka, kdybych měl být právníkem, chtěl bych být jako právník Spencera Tracyho Henry Drummond – inteligentní, přímý a zábavný, přičemž bych si chtěl zároveň uchovat nasazení, víru a schopnost argumentace Fredrica Marche alias plukovníka Matthew Harrisona Bradyho. A kdybych měl natočit svůj nejlepší film, chtěl bych, aby to byl film jako Kdo seje vítr. Rozumy prýštící na všechny strany a ještě z obou stran barikády – to já zkrátka rád. Promiňte, že můj komentář je pouhým chvalozpěvem, ale je to prostě tak. Jsem unešen. Povinnost pro milovníky soudních dramat. Haleluja!

Námět a poselství výtečné, motivy různorodé, atmosféra hustá, obrázek doby, ve které může každý špehovat každého - dokonalý. A to i navzdory tomu, že v 70. letech rozhodně nebyla špehovací technika a technologie natolik vymožené, aby šlo skutečně "nahrát" každého a kdykoliv v jakékoliv situaci. Přesto nadčasové dílko pohrávající si rovněž s morálními problémy spojenými se špehováním. To vše je nádherné, ale proboha, proč je to tak nudné a natahované jako nedělní odpoledne? Než se dobereme k podstatě problému tak uplyne mnoho minut pásky a jen přetěžko lze tuhle pásku doposlechnout až do konce. Dokonce i pohled na výraz Genea Hackmana je tak neskutečně nudný jako nikdy, přesto dosahuje paradoxně zřejmě svého nejlepšího výkonu. Z důvodu toho, že se na plátně nic neděje, ale alespoň můžete přemítat nad tím, co se děje v současném světě a souvisí se špehováním a přeci jenom se trochu zamyslet nad závažným námětem a toho chtěl podle mě Coppola dosáhnout - nebo nás chtěl jen uspat, abychom nad oním tématem přivřeli oči? Kdo ví...

Je pravdou, že film je po celou hrací dobu i s nastavením plný všemožných klišé a rovněž moralizuje na několika frontách, ale je to přeci o FOTBALE!!! O té nádherné hře, která taky vždycky nemá dokonalý scénář, ale všichni víme, že o ten u něj nikdy nešlo. I sebestupidnější scénář mu vždycky odpustím, když uvidím, byť jen jeden zářivý moment (gól, parádní akci nebo povedenou Zidanovku). A tak je to i s filmem. Zbytečně klišovité moralizující poselství tak dokáže napravit pár záběrů na usměvavou tvář Santiaga Muneze, když může v klidu vyběhnout na hřiště a skórovat. Pohádková cesta mexického hocha k fotbalovému štěstí se tak pro mnoho kluků (a možná i holek) stává živým snem, který si vždycky chtěli prožít. Proto tak fandíme Santiagovi, protože bychom tam nejradši viděli sebe. Nemůže být nic krásnějšího než když vám film splní vaše sny, tak jak se to podařilo Góóólu! Umocnění zážitku z filmu bylo rovněž umožněno díky skvěle vystihnuté atmosféře anglické ligy (IMHO nejlepší liga na světě), cameem několika živoucích legend fotbalu a vůbec fotbalového života obyčejných Britů, kde i babička jdoucí z nákupu spolehlivě pozná nového hráče z Newcastle United. Pár logických nesrovnalostí, co se týče samotné hry a plnou bránu klišé přece filmu dokážeme odpustit, poněvadž, když ho miluješ (FOTBAL), tak přece není co řešit...

Kéž bych se taky mohl vrátit v čase a nikdy si nepustil tuhle sračku...