RAiken

Sympaticky staromilné, s klasickou atmosférou vybudovanou pomalým přidáváním na tempu, přesto bouřlivé pod povrchem. Sledovat tento snímek je něco jako si pomalu odřezávat si pod sebou větev a nevědět o tom, až do chvíle, kdy si uvědomíte, co jste to provedli. Nepříjemně mrazivé téma, až nebezpečně rafinované, vykrystalizuje do své podoby zhruba po druhé polovině snímku a stejně na vás udeří silou orkánu. Na této cestě za nezvratným poznáním vás doprovodí společník nejpovolanější a nejpříjemnější – skvostný to borec, který má šťávu i v 71 letech - Laurence Olivier, avšak tuto cestu budete muset strávit i se společníkem nejhorším a nejstrašlivějším, stejně děsivým jak ve filmu, tak ve skutečnosti – ďábelským doktorem Mengele a jeho věrnou hrozivou uměleckou kopií ztvárněnou Gregorym Peckem. A přesto jak budete neskonale ohromeni atmosférou snímku, tak z ní budete vytrženi, neboť si budete neustále uvědomovat, jací dva skvělí herci vám dělají společnost. I přes, z dnešního pohledu už víme, že směšnou ideu, jde o dílo nadmíru působivé, které žije vnitřní atmosférou a těžící z pocitu stísněnosti, který vám zaručeně zabrání v tom, odtrhnout oči od obrazovky. Bravo…

Režisér je impotent neschopný vyloudit jediný alespoň trochu zajímavý záběr. Hudba je totálně nevhodná, zvláště v bojových sekvencích. Herci hrajou jak uschlý slívy, shnilý a spadlý ze stromu. Scénárista byl pravděpodobně dost ožratý, když začal psát scénář a konec za něj asi dopsala uklízečka. Jinak to být opravdu nemohlo. Nepochopím, jak někdo může chtít tohle natočit, hrát v tom nebo do „toho“ složit hudbu. A už vůbec nepochopím, že takovou slátaninu někdo vypustí do světa. Nakonec ale vůbec největší pitomec je ten, kdo se na to bude dívat až do konce, i když po pěti minutách je mu jasný, s čím má co dočinění. Ach jo, jsem to ale vůl. Výsměch a políček do tváře druhé světové válce. Howgh…

Bohužel tenhle film neskutečně zestárnul a nabízí „pouze“ poctivou a příjemnou atmosféru let sedmdesátých, ve kterých byl natočen. Celkové poselství, námět a vlastní příběh jsou vskutku originální a ve své podstatě jsou pravým hororem, který si může zažít každý. Ale filmové prostředky, kterými nás Brian De Palma seznamuje s postavami a s dějem už jaksi není cool, jakkoliv miluji tyhle starší profláklé skvělé klasiky, které většinou neztrácejí kouzlo ani po letech. De Palma už ukazuje svou zarytou, temnou a uhrančivou tvář, ale přesto dosahuje vrcholu až ve starších filmech. Možná je to jenom tím, že v podstatě není co vyprávět. Co však nemůže vylepšit na příběhu v jeho začátku a prostředku vzhledem k jeho obyčejnosti si vynahrazuje ke konci filmu, a to čistým hororovým peklem, z kterého sálá nádech skutečné hrůzy. Bravurně zvládnuté, dynamické, se skvělou sugestivně-depresivní hudbou a pořádnou dávkou pekelné atmosféry. Ve výsledku zajímavý počin, který si nemůže nechat ujít každý milovník horroru, ale i hltač klasik stříbrného plátna. A určitě nebude nespokojen, leč ani nezůstane přikován k obrazovce. A ještě něco. Lepší a ďábelštější ženu než Sissy Spacek skutečně Brian De Palma nemohl najít, leda snad, že by se podíval do samotného pekla. I když kdo ví, komu se De Palma upsal, aby ji získal...

Potíží tohoto filmu je to, že okamžitě poznáte, že jde o film. Zní to podivně, ale jakkoliv to v ostatních filmech není zřejmé, tak v tomto ihned poznáte, že před vámi ubíhají řádky scénáře. Budiž útěchou, že je to scénář víceméně povedený, (a)morálně přitažlivý a řádně napjatý. Jeho režijní zpracování je rovněž nadprůměrné a nabízí zajímavé kamerové hrátky. A když se kamera kouká na Jodie Fosterovou, nelze si na nic stěžovat. Její ztvárnění hlavní hrdinky je, řekněme, až strojově dokonalé. Spolu s velice sympatickým Terrencem Howardem vytvářejí neokoukané herecké duo. Celkové ztvárnění a tvůrčí dojem mi podivným způsobem připomínal komiks, ať už svým specifickým vyprávěním, konfrontací dobrých se zlými či finálním vyvrcholením. Zvláštní, ale působivé, obzvlášť v kombinaci s jednou úžasnou závěrečnou písní. Celkově jde o zpestřující zpracování klasického filmařského námětu ozdobený reálnými dialogy a sympatickou hereckou dvojicí. Melancholické drama s menší studií lidské duše plné symbolických odkazů a obrazů...

Ach jo, vypadá to, že nám tu někdo nepochopil, na co, že se to vlastně dívá. Jde tu přece o nádhernou vtipnou parodickou zábavu, což byste měli pochopit už s prvním záběrem a prvním kousnutím do mrkve. Od prvního křupnutí mrkve a první ustřelené hlavy boří hlavní hrdina jedno akční klišé za druhým a svými hláškami oslavuje akci jako takovou. Svými eskapádami dává vzpomenout na Johna McLanea, na povedenou dvojku Riggse s Murtaughem či na jiné akční frajery, o kterých nikdo neví, jestli jsou tak dobří nebo jestli jsou ostatní záporáci tak špatní. Ale to jsme ani nikdy zjistit přece nechtěli. V akčních filmech šlo vždycky o akci, a té je tu vrchovatě a ještě v sympaticky nadneseném duchu. No dobře, je to totální nadsázka, ale setsakra zábavná a originální. Spousta úsměvných nápadů a scének je skvěle doplněna stylovými hláškami, které už jste slyšeli kolikrát, ale nikdy v takovém kontextu. Velice úzce vymezená žánrová jednohubka, kterou si však vždycky rád budu vychutnávat jedenkrát každý rok, protože je to zkrátka mrkvervoucí mrkvová jízda. Ale možná mám jenom dar si vždycky pustit film, kterej mi sedne do nálady...

Tomuhle snímku chybí téměř vše, na druhou stranu v něčem vyniká, a to v napětí, kdy se vám mezi půlkami napíná struna až k prasknutí. A pro chvíle uvolnění můžete spočinout na ďábelsky krásné Kate Beckinsale. Škoda jen toho, že tvůrci vůbec nevěděli, co s postavama a s příběhem nakonec vůbec udělat. Ale co naplat. Ta struna je setsakra napjatá. Kdo si chce zabrnkat?

Nechutně krvavá ujetá zhovadilost. Avšak v rámci horroru v podsekci zábavně odlehčených kruťáren s ambicemi spíše zabavit než postrašit je to chutná záležitost překypující komickými figurkami a bizarními úmrtími prolnutá skrz naskrz vidláckým humorem. Myšlenky na strach opusťte, tenhle horror vás bude hlavně bavit. Jakási chuťovka pro vyzrálé...

Ne všechno, co je barevné, muselo nabýt barev. 6. Batalion je totiž ve skutečnosti černobílý film. Japonec zde prezentovaný je ZLÝ japonec a američan je ze samotné podstaty filmu DOBRÝ člověk. Nic mezitím se ve filmu bohužel neobjevuje, a to ho sráží a zcela se příčí celému konceptu filmu, který je „inspirován“ skutečnými událostmi. Celý film zbytečně zahlcují tři roviny příběhů, z nichž minimálně jedna je zcela zbytečná, druhá je klišovitá, a ta třetí je ta, na kterou celý film čekáte. Bohužel dostávají všechny linie zhruba stejně prostoru. I přes tyto zápory je příběh celkem zajímavý a lze se pro něj snadno nadchnout. Závěrečná scéna naplánování, vyčkávání, samotného úderu a válečné mašinérie je zpracována nadprůměrně a určitě pohladí lecjakou „zelenou“ dušičku. Vojáci jsou totiž chlapáci, jak už jsem říkal, jsou to totiž američani. Celek tak neodráží skutečné dění na frontě za 2. světové války, ale jako film funguje víc než dobře a navzdory dlouhé stopáži i méně akci nabízí zajímavé scény z válečného běsnění. Možná je to tím, že jsem od něj čekal tak málo podle hodnocení, ale stojí za to. Samozřejmě za předpokladu, že přehlédnete americkou agitku a patos. To vám ale bylo jasný už před filmem, že?

Zhruba do půlky typický trademark české produkce. Hořkosladký biják, tak jak ho máme my čecháčci rádi s důrazem na komickou stránku věci. Záběry na starou omšelou chaloupku, na rozkvetlé kvítí, na hospůdku, doplněné vesnicko-agrárními proprietami. To vše doprovázené nezbytnými groteskními scénkami, kterým se jistě hromadně zasměje celé kino. Onu šablonovitost úspěšně narušil pouze Jan P. Muchow svou nebesky jednoduchou hudbou, která zdůrazňuje bouři Václavových myšlenek na pozadí poklidných kamerových záběrů. Naopak první polovinu opět sráží svou nevýraznou režií Jiří Vejdělek, který opravdu neví, co má točit a do jaké sféry režie sklouznout, a tak vše provádí naprosto rutinérsky, omšele a víc než nudně, aby snad nikoho neurazil. Po asi dvou třetinách filmu se ale dostaneme do krásně vlažné a pomalu vlekoucí se roviny, která lehce brnká na vážnou strunu a vrhne nás do víru tragického lidského osudu. A ten stojí za to, a to především proto, že jej ztvárňuje Ivan Trojan, který v žádném případě nesklouzává k přehrávání, nesnaží se vzbudit falešné city či jakkoliv svým projevem citově vydírat. On prostě HRAJE, a to krásně, lidsky a naprosto přirozeně. Společně s Vašáryovou vytváří srdceryvnou dvojici, které sežerete všechno. Díky bohu, že jeho talent nikterak nezdeformoval režisér svou unylou režií. Ony dvě rozdílné kompozice dávají dohromady zajímavou kombinaci komedie a dramatu, která vás rozklepe, ale i zahřeje…

Ano, přiznávám, že je to roztomilé, vtipně vykonstruované a setsakra černé, tak jak to máme my fajnšmekři rádi. Tak tohle všechno si řeknete na začátku filmu, kdy zjistíte, oč tu ksakru běží a jak se to všechno sebíhá z různých kolejí k jednomu nádraží a k jednomu zásadnímu momentu, a to přesně v 11:14. Jenomže, tak jak dále nudně poskakují analogové ručičky hodin, tak i vy se budete nudit, neboť to, co už víte, uvidíte znovu, co nevíte, za chvilku zjistíte, a to, co jste zjistili, vlastně už dávno víte nebo už jste viděli – chápete? Ne? Tak to nevadí, celá věc bude totiž brzy vyřízena. Stopáž je totiž víc než roztomilá a vlak přijíždějící v 11:14 to nebere oklikou. Cestou se možná pobavíte u několika scén, které výtečně udržují pozornost, abychom po cestě neusnuli, v zásadě ale stejně podřímnete, alespoň do doby, kdy se seznámíte s Hilary Swankovou, roztomilou to rovnátkovou žábou, která dává filmu pomyslné „koule“. Zbytek je nuda přinášející však 2 zcela zásadní ponaučení: Nikdy nečurejte za jízdy z auta a nikdy nevěřte svý holce... :-)