kraval

Tarantino již bohužel opravdu nepřekvapuje, postavy odříkávají své příběhy, které je dostaly na místo, kde nejdou zavřít dveře, pak se všechno ukáže z jiného záběru, otočí se kohoutkem pro přívod umělé krve a je to. Morriconeho průměrná hudba pro mne byla velkým zklamáním a zaujala jedině kontrastem k cestě Michaela Madsena kolem domu, jež nejspíš odkazovala na Reservoir Dogs. Možná ze mě mluví závist, že si Quentin se svým jménem už navždy může točit, co chce, a já ne, ale když osmičku už nikdy neuvidím, nebude mě to mrzet.

Jasná jednička X-Men filmů.

Od filmu jsem očekával opravdu hodně a nakonec jsem byl vcelku zklamán. Ano, příběh je poutavý, kvalitně snímaný, vyskytují se v něm dobré fórky, ale celkově mi na zpracování něco nesedlo a pravděpodobně to byla silná romantická linka a znervózňující japonská hudba.

Opravdu vtipná filmová jednohubka.

Lurdy jsou více než svou příběhovou linkou zajímavé svojí téměř dokumentární výpovědí o v současnosti přelidněných poutních (a dalších turistických) místech, na nichž jsou prodávány stejné upomínkové předměty a sofistikovanými kolotočáři nabízeny stejné zážitky, a jež tímto (moderním turismem) každým dnem přicházejí o poslední zbytky svého kouzla.

Černý Petr je komedií zcela srovnatelnou s pozdějšími Formanovými filmy Lásky jedné plavovlásky nebo asi nejznámějším Hoří má panenko. Již zde se setkáváme s až absurdním rozdílem generací, s maloměšťáctvím a s podivně vznikající láskou.

Civilní, uvěřitelní a opravdu skvěle zahraní maloměšťáci se protloukají životem, jak jen to jde, a hraje k tomu příhodně výběr té nejodpornější hudby (Země vzdálená), co můžete slyšet na malých diskotékách těsně před půlnočním nášupem popsraček Majkla Dejvida.

Neuvěřitelné lehké fantasy (nebo jako popsat Andersonův styl vyprávění za pomoci řady totálně divných postav, z nichž si ale musíte zamilovat i ty, které nechcete) plné do největších detailů promyšlených charakterů, s ještě ne tak vyhraněným vizuálem, jakým se tvůrce prezentuje ve svých novějších filmech, ale již s jasně čitelným rukopisem jednoho z nejoriginálnějších scénáristů současnosti.

Steampunkový potapěč John C. Reilly, Salma Hayek v černém ve sněhobílé místnosti pojídající srdce netvora s chutí vlastní Homeru Simpsonovi, obr, jenž pozná po čichu bleší kůži a získá tak dceru chamtivého krále, hodně ujeté olizování prstů Vincentem Casselem a mnoho dalšího nám ukazují, jak by asi měla vypadat pohádka pro dospělé.

Opravdu neskutečně vtipný námět a hrstka totálně ujetých charakterů stačí této komedii k parádnímu diváckému zážitku.