pollstro

Pravděpodobně Godardův největší experimentální počin s nádechem narativní eseje, která v rámci jeho tvorby opakovaně obsahuje typické znaky, jako četné citace a odkazy na umělecká, filozofická a vědecká díla. Navíc Godardův zájem o 3D technologii se prokazatelně zapsal i do filmu, který je jednoznačně vizuální filmovou hříčkou s několika inovativními technikami filmového slovníku, které oprávněně získávají zaslouženou pozornost, což se o nechápavém ději rozhodně říct nedá. Obrazově vzrušující, ale těžko nevyzpytatelné mistrovské dílo, které pravděpodobně zůstane navždy nepochopené. V hloubi duše se jedná o velmi krásný film od zarputilého umělce, který celý svůj život obětoval kinematografii a navždy ji svými netradičními tvůrčími přístupy změnil a obohatil. Jeho oslňující technická zdatnost a absolutní ignorace tvůrčích zásad mu po celou dobu jeho života dávala vyšší tvůrčí postavení, na základě kterém si jednoduše mohl dělat co chtěl. Godard po celou svoji kariéru zůstal naprosto věrný původním ideálům francouzské nové vlny a jeho závěrečné veledílo to jenom potvrzuje i v současnosti, jelikož v moderní době mluví pravdivě a upřímně. Přesto jde veškeré filmové dění absolutně mimo chápání diváka a Godardova závěrečná zpověď tak působí nechápavě, nesmyslně a zbytečně, jakoby veškerá inspirace najednou ztrácela smysl, což je fakt, který ho doprovázel takřka celou jeho kariéru a život. Jeho poslední film tak zůstává důkazem toho, že ačkoliv byl velkým inovátorem a pro kinematografii Godard udělal mnohé, aby otestoval nové a neprozkoumané oblasti a možnosti pohyblivého obrazu v rámci umělecké tvorby, přesto velká většina jeho tvorby zůstává jako pouhým experimentem neuspořádaných obrázků, otravných skokových střihů a snahy o domýšlivé filozofické a pseudo-psychologické myšlenky, které v rámci širšího spektra diváckých zájmů nejsou a nebudou nikdy schopny najít své uplatnění.

Filmová inspirace legendy o Alkméně a Amfitryónovi ve snaze poukázat na touhu boha žít v lidském těle a zažít pravdu o lidské touze, utrpení, rozkoši a slasti. Kde začíná láska? Kde se odehrává a jak nakonec vzniká život?

Godardova volná inspirace opery Carmen, jenž lze charakterizovat jako zvukový film, který je ústředním designovým motivem filmu. Veškerá vážnost příběhu je roztříštěna groteskními a hrubými tvůrčími prvky, které balancují mezi komedií a tragédií. Z toho plyne kombinace melancholického a komediálního stylu, který doplňuje poetický obraz a zmíněný klíčový zvuk. Godard opakovaně porušuje veškeré hranice konvenčních pravidel filmové tvorby a zároveň tak zpochybňuje veškeré interpretační přístupy uměleckých kompozic.

Po několika letech nízkorozpočtových a experimentálních filmových výtvorů, na základě kterých dodnes Godard patří mezi uznávané umělce francouzské nové vlny, se tímto filmem dostává do mainstreamové tvorby, ve které přesto typicky odmítá udržovat kontinuální styl vyprávění, orientaci ve filmu a rovněž se nevyhýbá experimentálnímu přístupu ohledně nesmyslného periodického zpomalování akce, jehož existence popírá veškerou logiku. Výsledkem je tak těžko rozpoznatelný filmový pokus, který ve snaze šokovat své okolí a rezignovat na veškerou filmovou konvenci působí zcela nesmyslným a divácky odtažitým dojmem.

Politický film o mladé skupině maostických aktivistů v Paříži, který volně vychází z knižní adaptace Dostojevského. Nově vznikající levice, vzestup antihumanistického poststrukturalismu v mladistvých intelektuálních životech, ve kterých se rozvíjí nová ideologie. Godard vytvořil novou a neobvyklou formu filmového vyprávění, kterou v budoucnu několikrát obměnil. Obvyklá narativní struktura je rozbitá, jednotlivé scény neodvozují svůj původ a význam kontextu směrem k příběhu, přesto jsou samy soběstačné s dostatečnou výpovědní hodnotou, a zároveň umístěné do fiktivního světa, ve kterém existuje pouze filmová realita. Mnohohlasný film, který se vymyká všem běžným zavedeným způsobům filmové tvorby. Godard zcela nekontrolovaně cituje, kompletuje a spojuje komentáře ze všech možných oblastí, a diváka přehnaným stylem zahlcuje informacemi a myšlenkami, které vytváří jednotnou, ale unavující formu obsahu.

Překvapivě agresivní Godard, který přelévá svou kritiku a moralizující formu do intelektuálního prostředí ve formálně překvapivém vizuálně nestabilním stylu francouzské nové vlny. Stylisticky zvláštní road movie do buržoazní společnosti.

Světle barevné popové barvy moderny v kombinaci se sešlostí, nevýrazností a obyčejností staré Francie, které společně vytváří matoucí styl filmového vyprávění a kombinaci obrazů. Lehce osvobozující lhostejnost směrem k filmové konvenci a narativnímu způsobu vyprávění, přesto psychologicky věrohodné a emocionálně přístupné širší veřejnosti.

Studie mravů mladých lidí v 60. letech na pozadí volební kampaně. Pozornost je především věnována životu milostného páru v moderním chaotickém světě v konfrontaci se sexualitou, jenž se společně prolíná s tématy jako je násilí, válka, vražda, sebevražda, politická angažovanost a pocity jistoty, které společnost vyhledává. Evokace přítomné propasti, jenž odděluje současnou realitu společnosti od vytouženého sociálního obrazu, se kterým je konfrontována, a která vytváří pocit nejistoty a rozporu vůči budoucnosti. Pocit, že se jednotlivec musí stále více stahovat od společnosti směrem k vlastí osobní sféře je znatelný. Godard opakovaně moralizuje, tentokrát citlivým a nedramatickým způsobem, přesto velmi chladně.

Příběhová příležitost se vymanit z buržoazní společnosti a kompletně se tak odevzdat pocitu dobrodružství a svobody. Přehnaně intelektuální reflexe s improvizací a žánrovou kombinací komedie a tragédie, kterou Godard obohacuje různými narážkami a citáty, které vytváří přehánějící směs myšlenkových pochodů, které ve své podstatě nic neříkají. Upovídané, moralizující a lehce nesnesitelné.

Sofistikovaně chladná kombinace sci-fi a film-noir, jenž je umělecky promyšlená a přesvědčivá filmová vize stavu mysli a cítění ve futuristické utopii, která není tak vzdálená od reality. Godard úmyslně umisťuje futuristický příběh do tehdejší současnosti, čímž jednoznačně upozorňuje, že zděšení je nejen že v budoucnosti, ale i v přítomnosti. Formálně působivá filmová reflexe tehdejší doby, která je ale kompletně bez jakékoliv filmařské duše.