pollstro

Po stránce příběhové a scénáře, patří Parasite mezi vynikající, promyšlené, chytré, důsledné, vtipné, zajímavé, nevšední a neustále překvapující filmy, který zároveň dokáže velmi chytře přeskakovat mezi jednotlivými žánry, ať už se jedná o černou komedie, sociální drama, thriller a místy jsem dokonce vnímal až hororové prvky. To vše pod absolutní kontrolou Džun-ho Pona, který si s touhle směsicí žánrů velmi precizně a chytře hraje, stejně tak jako se samotným divákem, kterého je schopen přesně dirigovat podle sebe a zároveň ho, má po celou dobu filmu, neustále pod kontrolou a nádherně mu servíruje jednotlivé díly příběhu hezky pomalu a postupně. Hlavní myšlenka o střetu rozdílných sociálních vrstev, konkrétně v podobě finančního rozdílu, je velmi povedená, což je zapříčiněné především formou samotného zpracování a provedení, které je v podobě parazita velmi netradiční, ale na druhou stranu nepřináší, co se týče významu, zcela nic nového. Úvodní začleňování rodiny do té druhé je z mého pohledu nejzábavnější částí celého filmu, stejně tak jako samotné prostředí domu, které je svojí vizuální stránkou, prostředím, rozsahem a chytrostí naprosto geniální a neustále zábavné. Odlišnost oproti klasickému a typickému americkému přístupu k vedení postav a vývoji příběhu je v případě Parasite velmi odlišný, ale zároveň zajímavý a netradiční, což má za následek určitou rozdílnost v některých momentech, které mohou celkovému pocitu a zážitku napomáhat, nebo naopak mohou být pro někoho problémové, ale tím je zahraniční kinematografie kouzelná a především typická. Za mě největším problémem je nekonečně oddalující se závěr u kterého mi přijde, že film má snad tři momenty, ve kterých by mohl, a v jistých momentech opravdu měl, příběh skončit a když opravdu dojde na skutečný závěr, měl jsem těžký problém samotnému zakončení uvěřit, jelikož se náhle dostavil moment vypočítavosti v podobě snahy o hlubší a smysluplnější efekt, čemuž jsem jednoduše nedokázal podlehnout. Pro nepřipraveného a především neznalého diváka může být Parasite naprostým kultem a filmovým zážitkem, který nemá v rámci několika posledních let obdoby, ale znalého a zkušeného diváka nemůže vyloženě nic překvapit. Z hlediska filmového zážitku rozhodně skvělé a zábavné, stejně tak jako po filmařské stránce, kde jsou veškeré složky precizně provedené a bezchybné. Obrovský úspěch zahraniční kinematografie, konkrétně té jihokorejské, která se s největší pravděpodobností zapsala do dějin světové kinematografie a to především díky tomu, že se jedná vůbec o první zahraniční film, který vyhrál Oscara za nejlepší film a uštědřil tak velmi tvrdou ránu americkému filmovému průmyslu a teď jde absolutně stranou, jestli ono ohodnocení je zasloužené, či naopak. Džun-ho Pon si tímto počinem zaslouží obrovské uznání, jelikož to, co dokázal se svým filmem, je takřka neuvěřitelné.

1917 není svým způsobem natočení žádnou novinkou. Od doby vzniku filmu Rope od Alfreda Hitchcocka, který tento formát, à la one-shot, založil a použil jako první, vzniklo spoustu filmů využívajících dojem, že film vznikl bez použití střihu, ať už tomu tak ve skutečnosti opravdu bylo, nebo za použití chytrých a dobře schovaných střihů, přičemž tato druhá možnost platí pro 1917. Tento způsob natáčení společně s tématikou I. světové války zní opravdu skvěle a v určitých částech filmu tomu tak ve skutečnosti opravdu je. Ta nezastavitelná a celistvá kontinualita záběru přidává velmi hodně na efektivitě a pocitu realističnosti a skutečnosti. Opravdu máte pocit, že se skutečně s postavami, kterým neustále dýcháte na záda, procházíte po bitevním poli a s obrovským napětím sledujete veškeré dění a zároveň jste hluboce ponořeni do celého filmu, který vás pohlcuje svojí atmosférou. Tohoto skvělého efektu využívá 1917 v prvních 30 minutách, kde ten prvotní efekt je samozřejmě a logicky nejsilnější. Zároveň se v těchto minutách prezentuje skutečný život v zákopech a následně i mimo ně. Samotná cesta skrz bitevní pole plné mrtvol, krys, bláta, hlubokých děr po výbušninách a ostnatých drátů, je velmi působivé a drsné. Následováno přesunem do nepřátelských zákopů, doprovázející strachem z toho, že někde za rohem čeká nepřítel, až po následný vstup do podzemních prostorů zákopů, kde Mendes vytasil vynikající hororovou atmosféru, která byla opravdu skvělá. Následně tempo celého filmu značně opadá a od zahrady plné rozkvetlých popadaných třešní, následováno opuštěným domem a pádem letadla, až po velmi nucené vyobrazení převozu nákladním autem, které je svojí výpovědní hodnotou nulové a nudné, ale způsobem natáčení nevyhnutelné a nucené, se poměrně nic zásadního a efektivního neděje. Poté přichází, z mého pohledu, nejsilnější část celého filmu a to je noční město Écoust, které považuji za nejpůsobivější moment v historii celé kinematografie, který ve mě zanechal nesmazatelnou stopu, jelikož ta souhra světlic a pohybujících se stínů, které zároveň odkrývají skutečnou podobu města a zároveň ho následně opět skrývají, je něco tak emočně silného a obrovská škoda, skoro až zločin, že Mendes nezůstal v tomhle prostředí mnohem delší dobu, dokonce celou tu skvělou atmosféru a tempo dokáže pohřbít nesmyslnou scénou ve sklepě s vyděšenou francouzskou, která se zde společně s dítětem schovává. Od tohoto momentu mi připadalo, že film dále už jenom vyklusává do nuceného finále, kde za zmínku stojí už jenom poměrně emotivní scéna v lese za doprovodu zpěvu, následována finálním během za přítomnosti skutečných komparzistů a skutečných výbuchů, který v mých očích ale nepředstavuje žádné akční vyvrcholení celého filmu. Navíc Mendes během složitého a náročného procesu natáčení zapomněl na to nejdůležitější a tím je divák a samotný příběh, který se ve finále snaží vytvořit nějaké emoce, ale díky Mendesovo rádoby efektivní vizuální stránce se tak ve skutečnosti neděje a tady se dostávám k jádru celého problému, že formát zde jednoznačně vítězí nad obsahem a kromě fantastického a skvělého zážitku, doprovázaného oblbováním diváka pomocí vizuální stránky, doprovázané působivými pohyby kamery, 1917 reálně nenabízí hlubší a emotivnější zážitek, což je zapříčiněné ne zrovna logickým časovým výkladem, dále v druhé polovině neustálým zpomalováním tempa a taktéž absencí jeho stupňováním, přece jenom zde hlavní roli hraje čas a ten se vytratil někde v polovině, což je u takového příběhu celkem zásadní. Po filmové stránce je 1917 skvělým filmem a klobouk dolů před Mendesem a Deakinsem, kteří dokázali přijít s něčím zcela odlišným, inovativním a působivým, ale zároveň mě neuvěřitelně mrzí ten promarněný potenciál. Zároveň je 1917 skvělou ukázkou toho, že lze vybudovat napětí a akci bez použití střihů, ale zároveň to přináší okamžiky, ve kterých ona absence střihu jde proti celému filmu a zbytečně mu ubližuje a pro eliminaci tohoto aspektu je nutno myslet nejenom na to, aby to vypadalo dobře, ale taktéž i na diváka, kde Mendes absolutně pohořel. "They're walking into a trap. Your orders are to deliver a message calling off tomorrow morning's attack. If you fail, it will be a massacre."

George Lucas a jeho kultovní vyobrazení atmosféry 60. let, které je svým obsahem, zpracováním a provedením natolik nostalgické, příjemné, roztomilé a především zábavné, že po konci vás bude neuvěřitelně mrzet, že jste tohle období nemohli prožít. Obrovská ukázka nádherných historických aut brázdících noční ulice města, kterou lze těžko najít v jiných filmech a ke všemu ještě tak působivou. Vynikající soundtrack seskládaný z těch největších a nejkrásnějších klasik tehdejšího hudebního období, kralujícího v čele s rock 'n' rollem, které neustále vyhrávají z místního rádia, jehož vysílání doprovází skutečně celý film. Zároveň se jedná o skvělou a poměrně silnou ukázku životní etapy, ve kterém končí dětství a přichází realita skutečného dospělého života plného zodpovědnosti. Přichází tak otázka, zda se definitivně rozloučit s dosavadním životem plného zábavy a svobody, který tak skončil společně se školou, a začít nový život někde jinde, za předpokladu obětování veškerého dosavadního, co jsme za celou tu dobu získali, tj. ztráta přátel, zázemí, domova, lásky a mnoho dalšího, aby jsme někde jinde, mimo náš domov, získali naprosto to stejné. Velmi zajímavá role Harrisona Forda v roli záporáka s kovbojským kloboukem. Richard Dreyfuss, coby budoucí vědec ve filmu Jaws a velmi překvapivá filmová role režiséra Rona Howarda. Ačkoliv American Graffiti neposkytuje silný příběh, tak jeho výpovědní hodnota a atmosféra je natolik silná a působivá, nabízející jedinečný filmový zážitek. Vskutku máte opravdu pocit, že celým filmem proplouváte, užíváte si tehdejší dobu a sledujete okamžiky mladistvých, které jste snadno mohli sami zažít. "It doesn't make sense to leave home to look for home, to give up a life to find a new life, to say goodbye to friends you love just to find new friends."

Bezkonkurenčně nejlepší film z prostředí válečné ponorky, který kdy spatřil světlo svět a o to víc je obdivuhodné, že film pochází z německé kinematografie a opírá se o téma II. světové války, ale pravděpodobně lze těžko najít další jiný film, kde by jste takhle moc fandili nacistům, což je způsobené celkovým přístupem k příběhu, kde jde veškerá válečná politika a propaganda stranou a film se pouze věnuje jednotlivým postavám a jejich společnému zážitku z tohoto ocelového a podmořského prostředí. Právě zmíněné prostředí je naprosto jedinečné, strhující a zároveň děsivé a špinavé. Pocit klaustrofobie a stísněnosti zde dosahuje obrovského a silného významu, jelikož veškeré prostory ponorky působí opravdu velmi úzce a to se nemilosrdně projevuje nejen na posádce, ale taktéž i na divákovi, který společně s nimi zažívá pocit ponorkové nemoci a navíc během scén, kdy se ponorka snaží vyhnout a uniknout podvodním náložím, vám bude tuhnout krev v žilách z onoho děsivého ticha doprovázaného zvuky ponorky a sonaru. Wolfgang Petersen klade obrovský důraz na jednotlivé charaktery, kteří jsou od sebe povahově velmi rozdílní, ale jejich nechtěná pozice, do které je postavila válka, je spojuje a divák si v průběhu celého filmu pomalu vytváří s touhle bandou námořníků velmi blízký a silný vztah. Kamera a vůbec její celkový pohyb v útrobách ponorky je ohromující, ta souhra s jednotlivými herci, kde všechno na sebe krásně navazuje a vytváří dojem plynulosti, je vskutku strhujícím filmovým zážitkem a těžko lze uvěřit tomu, že na takhle malém prostoru lze vytvořit tolik silných záběrů. Exteriéry u podobných filmů bývají často špatné, ale v tomhle případě mi připadaly celkem působivé a rozhodně nebyly na obtíž. Das Boot patří mezi to nejlepší, co německá kinematografie za celou dobu své existence vytvořila a obrovský respekt všech hercům a Wolfgangu Petersenenovi, který dokázal divákovi nabídnout jedinečný filmový zážitek z prostředí ponorky. Ten zvuk sonaru během plavby v hlubinách moře naprosto miluji.

Příběh o dospívání pěti nádherných a půvabných sester, které pochází z velmi přísné a striktní rodiny, kde se klade velký důraz na vzdělání, víru, slušnost a pravidla. To vše z pohledu několika chlapců, které fascinuje jejich tajemný život, který se snaží pochopit a poodkrýt jeho tajemství. Sofia Coppola velmi skvěle pracuje se svými postavami a dokáže kolem nich vytvářet velmi silnou a kouzelnou auru, která zapadá do poetického, až mysteriózního pojetí celého příběhu a nabízí se zde tak spoustu silných momentů. Problémem celého filmu je to, že celý příběh nepůsobí zrovna moc věrohodně a v jistých částech nedává úplně smysl, jelikož některé věci nejsou vysvětleny, protože divák od samotného začátku sleduje příběh z pohledu druhé strany a nedokáže tak nikdy zcela a jistě pochopit, jak se dané události staly a hlavně, proč se vůbec tak staly. Na jednu stranu nás Sofia staví do pozice, která je rovnocenná s postavami, v tomhle případě s chlapci, kde dokážeme plně sdílet ono nepochopení a jsme na stejné lodi, ale v samotném výsledku to ubližuje celkovému filmovému zážitku, protože se vlastně nikdy nedočkáme úplného vysvětlení a Sofia nikdy nejde mnohem víc do hloubky celého příběhu a celou dobu se nachází pouze na povrchu, což je neuvěřitelná škoda. The Virgin Suicides je režisérským debutem Sofii Coppoly, kde prokazatelně ukazuje svůj obrovský talent, který dokázala plně projevit o několik let později při Lost in Translation, ale ten posun, který byla schopna během těchto dvou filmů udělat je znatelný a obdivuhodný. Kirsten Dunst v roli Lux dokázala s naprostým přehledem zastínit veškeré zúčastněné. "So much has been said about the girls over the years. But we have never found an answer. It didn't matter in the end how old they had been, or that they were girls... but only that we had loved them... and that they hadn't heard us calling... still do not hear us calling them from out of those rooms... where they went to be alone for all time... and where we will never find the pieces to put them back together."

Nádherná romantická komedie, která dodnes absolutně nic neztratila na svém kouzlu, naopak získala mnohem více a neustále potvrzuje svůj kultovní status ve svém žánru díky svému milému, nevinnému a příjemnému přístupu k příběhu o princezně, kterou přestal bavit královský život plný vznešenosti, slušnosti a podřízenosti vůči veřejnosti a povinnostem, a rozhodla se prožít jeden den přesně podle vlastních přestav, aby si tak splnila veškeré své sny, touhy a aspoň se na chvíli stala obyčejnou ženou. Předchůdce všech moderních romantických komedií, který velmi sympatickým způsobem obrátil tehdejší mýty a stereotypy svého žánru, a vytvořil tak nový osobitý status, který z dnešního pohledu patří mezi zavedený standard. Velmi jednoduchý, ale zároveň neuvěřitelně dojemný a přívětivý film, který si získal srdce takřka každého díky své jedinečné atmosféře okouzlujícího Říma, jehož úžasné památky, v čele s ikonickou scénu u Bocca della Verità, se přirozeným způsobem začleňují do samotného děje a nádherně asistují celému dění. Okouzlující, usměvavá a provokující záležitost vybočující do veselosti společně se sofistikovaným scénářem plným jiskřivého humoru blížící se ke groteskám. Přenádherná a půvabná Audrey Hepburn v roli princezny, která za svoji vůbec první roli v americkém filmu byla rovnou odměněna cenou nejvyšší. Mimochodem takhle silný, hořko-sladký a zároveň nádherný závěr dokáže bez jakéhokoliv zaváhání dojmout opravdu každého, snad i toho největšího cynika na světě.

V mých očích Field of Dreams nabízí až moc přehnaně pohádkový příběh, který je neuvěřitelně přeslazený a za každou cenu se snaží dojmout a zahřát u srdce, což je v samotném výsledku velmi odrazující, až nepříjemné a především nepřirozené. Zároveň se veškeré dění děje ve prospěch celého příběhu, prostě jen tak, z ničeho nic a bez jakéhokoliv vysvětlení, hlavně jen aby se vyřešila současná zápletka a mohlo se v klidu pokračovat dál, směrem k srdcervoucímu a dojemnému finále, které je od samotného začátku velmi snadno předvídatelné, takže se ani jeho význam plně neprojeví. To samé platí i pro chování postav, které neustále na něco reagují a musí podstupovat proces rozhodování, aniž by věděli, proč tak vůbec činí, nedokáží nic z toho vysvětlit, jednoduše to tak v daný moment cítí a taktéž tak učiní, bez náznaku jakéhokoliv vysvětlení. Přitom je Field of Dreams pěkně natočeným filmem, nabízející vcelku příjemný lidský příběh plný několika životních situací a okamžiků, které dokážou předat divákovi jistý vzkaz, který si následně je schopen něco z celého filmu vzít, viz například zahozený vztah mezi otcem a synem a následné vyčítání, nebo že sny se mají plnit a že se dokážou proměnit ve skutečnost. Kromě kouzelné a mysteriózní hudby Jamese Hornera si upřímně nedokážu vysvětlil zbylé nominace na Oscara, které jsou pro mě obrovskou záhadou. Velmi typická role pro Kevina Costnera, který je těmito sladkými příběhy a postavami jdoucími si za svými sny doslova přitahován. Osobně si nemyslím, že tématika baseballu je mimo americký kontinent nezáživná, ve finále to tvoří pouze podklad pro celý příběh, tudíž to není ani tak odrazující a nudné pro nenáročného diváka, ale za to ten kýčovitý, lehce plynoucí příběh bez náznaku vysvětlení a logiky, je obrovským a těžko snesitelným problémem, který bohužel nelze přehlížet a ignorovat. "If you build it, he will come."

O tom, že Withnail and I vzbuzuje touhu po tom se sbalit a odjet s kamarády někam na chatu a zde strávit nějaký čas při společném pití alkoholu a přemýšlení o životě, není potřeba diskutovat, jelikož tomu tak ve skutečnosti opravdu je. Navíc, pokud pocházíte z města a s životem na venkově nemáte absolutně žádné zkušenosti. V tomhle je Withnail and I perfektní filmem se skvělým britským, hořkým a suchým humore, zvláštními a bizarními scénami, situacemi a především s vynikajícími postavami v čele se geniálním a skvělým Richarde E. Grantem v roli Withnaila. Film o drogách, alkoholu, tripu, hledání sebe sama, přežívaní, následnému hořkému vystřízlivění, dojezdu a vrácení se do těžké reality skutečného a každodenního života a v neposlední řadě o začátku nové etapy života, která nemusí být vždy nutně veselá. Nebýt části, kdy homosexuální strýček Monty v roli Richarda Griffithse, který je mimochodem geniální, přijede za nimi na venkov a překazí chemii mezi hlavními postavami a veškeré to kouzlo celého příběhu, jednalo by se o mnohem silnější a zábavnější filmový zážitek. Withnail and I bych rozhodně nepovažoval za kultovní záležitost, jednoznačně se zde najde několik vynikajících momentů a myšlenek, které stojí za to vidět a slyšet, a tím to s největší pravděpodobností i končí. "Even a stopped clock gives the right time twice a day. And for once I'm inclined to believe that Withnail is right. We are indeed drifting into the arena of the unwell. Making an enemy of our own future. What we need is harmony, fresh air, stuff like that."

Pearl Harbor je i přes obrovský náznak a výskyt patriotismu, vlastenectví a hrdinství, skvělým válečným velkofilmem, který vystihuje pravý význam pojmu blockbuster a obsahově je založený tak, aby dokázal zaujmout co nejširší okruh lidí. V rámci romantické zápletky a zde máme milostný trojúhelník mezi třemi hlavními postavami Ben Affleck, Josh Hartnett a Kate Beckinsale, který do celého příběhu vhání příjemné oživení a posouvá válečný film trochu do jiné oblasti. Samotný nálet a útok na Pearl Harbor je nezapomenutelným filmovým zážitkem, který se svým zpracováním navždy zapsal do světové kinematografie, jakožto jeden z nejsilnějších a nejlepších akčních okamžiků v dějinách všech válečných filmů a zde Bay prokazatelně prezentuje své schopnosti režiséra akčních filmů a mnoho těch záběrů a momentů je vskutku vynikajících a velmi efektivních. Ačkoliv by Michael Bay a scénárista Randall Wallace zasloužili za některé kýčovité scény, dialogy, zpomalené záběry a mnoho dalšího, nafackovat a jednoznačně by neuškodilo film těchto momentů zbavit, tak i přesto mám pro Pearl Harbor nevysvětlitelnou slabost. Nelze ale popřít, že Michael Bay má tyhle velkolepé filmy v malíčku a dokáže v akčních scénách plně projevit svůj talent a nabídnout tak nezapomenutelný filmový zážitek, který je zároveň i zábavný, což je u válečného filmu velmi podivná kombinace, ale u Baye není nemožná. "Before the Doolittle raid, America knew nothing but defeat. After it, there was hope of victory. Japan realized, for the first time, they could lose and began to pull back. America realized, that she would win and surged forward. It was a war, that changed America and the world." & "Boys, there's a phrase I want you to memorize, "Wo si yi ge mei guo ren.", it means "I am an American." in Chinese."

Nebýt několika originálních a pěkných záběrů, kultovního přesouvání parníku přes horu, který působí a vypadá vskutku megalomansky, bláznivě, šíleně a v neposlední řadě mimořádně obtížných a těžkých podmínek během natáčení, byl by Fitzcarraldo podprůměrným filmem. Na tom, na čem by měl Fitzcarraldo stavět a ohromovat diváka, tak na tom zároveň padá. Hlavní postava v roli Klause Kinskiho je od samotného začátku velmi odpudivá a těžce nesympatická, jeho láska k opeře a touha o vybudování opery v pralese Peru je nepochopitelná a nelze ji společně s ním sdílet. Taktéž jeho chování je velmi iritující a nekoukatelné, nedokáže normálně komunikovat a vézt diskuzi, ale v pozdější fázi velí posádce lodi a v závěru řídí celý přesun lodi, prostě jen tak, bez proměny, z ničeho nic,. Navíc atmosféra, která má postupně houstnout s přibližováním se k cíli samotné výpravy, absolutně nefunguje a více méně stagnuje po celou dobu, což je při hlavním aspektu celého filmu vcelku obrovský problém. Werner Herzog a jeho Fitzcarraldo působí velkolepě, o tom žádná, ale uvnitř nenabízí takřka nic a z větší části neuvěřitelným způsobem nudí. Těžko uvěřitelné, že takhle obrovský projekt, plný problémů a komplikací, které se vyskytly během natáčení, několika nešťastných a šokujících událostí a v neposlední řadě nervy drásajícím a vyčerpávajícím chováním Klause Kinskiho, vznikl takhle nezáživný film, který nemá, až na několik záběrů, co nabídnout. "I'm doing all this because I have one dream. The opera. The great opera in the jungle."