pollstro

Citlivý a poměrně zajímavý příběh ze života upírů a to konkrétně z jejich osobního pohledu, vyprávějící o jejich vnitřním souboji, pocitech, utrpení a filozofických myšlenek odvíjejících se z jejich nesmrtelného života a neustále touze po lidské krvi, která s sebou samozřejmě nese oběti a je potřeba se s tímto nějak srovnat a smířit se. Bohužel Interview with the Vampire je typickým příkladem toho, že to, co může fungovat v knize, nemusí nutně platit i pro film. Sledovat dvou hodinové, neustále se opakující omílání pořád toho samého, tj. jak je život upírá náročný a nespravedlivý, nedokáže v celkovém výsledku nabídnout absolutně vůbec nic a už po 30 minutách začne tohle téma zkrátka nudit a to je při filmu, který se tomuhle věnuje celou svojí stopáži, absolutně neomluvitelné a zároveň to svědčí o tom, že tahle rovina příběhu je odfláknutá. Přitom celková vizuální stránka filmu, od prostředí až po kostýmy, je skutečně povedená a všechny ty prvky romantismu jsou opravdu skvělé, což k takovému příběhu prostě sedí. Zároveň je pro mě nechápavé, jak mohlo na takhle povrchní příběh kývnout tolik známých herců, viz Tom Cruise, Brad Pitt a Antonio Banderas, které přitom s naprostým přehledem zastiňuje mladičká Kirsten Dunst, která ve své roli upířího dítěte ohromí každého. Přitom ten nápad v podobě rozhovoru mezi upírem a redaktorem, kterému vypráví svůj životní příběh, není zas tak špatný a rozhodně by se na tom dal postavit zajímavý příběh, nebýt takhle prázdného a nic neříkajícího scénáře. Tahle citace absolutně vystihuje můj celkový dojem z filmu. "Oh Louis, Louis. Still whining, Louis. Have you heard enough? I've had to listen to that for centuries."

Japonská verze příběhu King Lear od Williama Shakespeara pod taktovkou režie Akiry Kurosawy. Velkolepý a rozsáhlý příběh gigantických rozměrů, kde nelze Kurosawovi odepřít jeho smysl a cit pro vyprávění takhle obrovského příběhu. Velmi si dává záležet na kompozici veškerých scén, které obrazově působí velmi spořádaně a promyšleně, nechává nespočet věcí a událostí velmi dlouhou dobu znít a působit, přičemž tak dokáže maximálně využít veškerý efekt daného momentu, který tak následně přenáší na samotného diváka. Kamera nabízí skutečně nádherné přírodní scenérie, které místy skutečně berou dech. To samé platí pro skvělé a velkolepé bitvy a souboje, kde Kurosawa dokázal využít obrovský počet komparzistů a díky tomu tak dosahují tyto scény nadpřirozených rozměrů a především působí velmi reálně a skutečně. Bohužel těchto scén je ve filmu poměrně málo. Nebýt prostřední bitvy o hrad, která je mimochodem nádherně zpracována a to pouze za pomocí silných záběrů a skvělé hudby, bez zvukových efektů, a závěrečné menší bitvě, která je v porovnání s tou první malá, nedokázal by Ran v rámci této oblasti nabídnout vůbec nic, což je při takových možnostech obrovská škoda. Kurosawa se spíše zaměřuje na příběh a jeho hlavní myšlenky, podrobně a citlivě vykresluje jednotlivé charaktery a jejich vzájemné vztahy a minulost, a zde nelze Kurosawu nepochválit, jelikož tyhle vzájemné intriky a zvraty v příběhu zvládá v tomto historickém megafilmu s přehledem a ctí. Bohužel to na takhle dlouhou stopáž opravdu nestačí, jelikož problémem je poměrně dost hluchých, slabších a nezáživných míst, které by striktně zasloužili prostříhat a zkrátit, jelikož se zde projevuje ona snaha o co nejdetailnější vyprávění, ale v mnoha případech je to naprosto zbytečné a nepotřebné. Na druhou stranu si ale těžko dokážu u takového režiséra představit devadesáti minutový film vyprávějící o takhle velkolepém příběhu. Příběh o králi, který se rozhodne své království rozdělit mezi své tři syny, přičemž následně přijdou se spiknutím, ve kterém se z nich stávají antagonisti svého vlastního otce.

Z dnešního pohledu již velmi známý námět, který byl několikrát zfilmován, ale málo kdo ví, že za tím vším stojí velkolepý Kurosawa. Příběh o opuštěném samurajovi, který přichází do města, ve kterém probíhá neustálá válka dvou znepřátelených gangů. Hlavní hrdina se tak ocitá uprostřed veškerého dění s jasnou myšlenkou, že město od všeho osvobodí. Začíná tak důmyslný boj, ve kterém si samuraj pohrává s oběma stranami, využívá jejich důvěru, aby jim následně uštědřil smrtící ránu katanou. Kurosawa bravůrně zvládá vypravěčské umění, nabízí velmi zajímavý pohled do japonské kultury, zároveň vykresluje velmi sympaticky hlavní postavu v roli Toširó Mifuneho, který i přes svoji úvodní brutalitu ukazuje svoje dobré úmysly a získává si tak srdce diváka. Toho Kurosawa skvěle využívá v samotném závěru, kde ho doslova zničí neuvěřitelným způsobem, aby se na samotném konci zúčastnil finálního velkolepého souboje o všechno. Je nádherné vidět jednotlivé prvky, které jsou z dnešního pohledu typické pro žánr western, především pro tvorbu Sergia Leoneho. Nebýt Yojimbo a Kurosawi, s největší pravděpodobností by "dollarová" trilogie nevypadala tak efektivně a skvěle, jako ji známe.

Působivá, překvapivá, vtipná, svižná a bláznivá komedie ukazující studentská 60. léta a klasický střet dvou zcela odlišných studentských skupin. Zároveň ukazuje, že být normálně obyčejným, lidským, vtipným a zábavným člověk je neuvěřitelná výhra, protože si dokážete užívat život, opravdu ho žít a nepotřebujete k tomu bůh ví jako prospěch, známky a chování. Jediné, co stačí mít je smysl pro humor. John Landis dokázal skvěle vykreslit jednotlivé večírky, které jsou opravdu plné energie a dokážu si představit, že to muselo mít, v době svého vzniku, obrovský úspěch u studentů, protože tohle je film přesně pro ně, vystihující jednu z těch úžasných částí studia, kde si člověk, společně s přáteli, užívá večírky, alkohol a sex. Film především vyčnívá ve vtipných scénkách, které jsou tedy pouze nárazové a chvilkové, ale i tak to nemění na tom, že se jedná o zábavnou záležitost, která nabízí nevídané momenty a scény. John Belushi je vskutku geniální, nejsilnější postava v celém filmu, to jakým způsobem všemu kraluje, jako dokáže z každé scény udělat něco zábavného, je neuvěřitelné a zároveň důkaz o jeho nesporném komickém talentu. Těžko lze uvěřit, že Tom Hulce se na základé této role a v pozdějších letech ještě jedné, zasloužil o svoji životní roli ve filmu Amadeus. Prostřední část celého filmu je pravděpodobně tím nejsilnějším okamžikem, protože teprve zde chytne film patřičnou energii a během párty Toga, za doprovodu skupiny Otis Day & The Knights a jejich písničky Shout, dokáže nabudit skutečně každého. Trefné, vtipné, někdy až moc úchylné a bláznivé, ale přesně vystihující studentský život plný zábavy, přátelství a pořádných večírků. Tohle musela být radost natáčet. "What? Over? Did you say "over"? Nothing is over until we decide it is! Was it over when the Germans bombed Pearl Harbor? Hell no!"

Oproti minulé spolupráci mezi Brianem De Palmou a Al Pacinem v kultovním a legendárním Scarface, se tentokrát společně vydávají naprosto opačným směrem. Carlito's Way není tak drsný, agresivní, dostávající se pod kůži, brutální, čistokrevný a negativní jako Scarface, naopak se jedná o úplně odlišný film, plný emocí, nadhledu, sympatie a lehkého romantismu. Postava Al Pacina má za sebou špinavou minulost plnou kriminality, za což byl taktéž vězněn, ale po propuštění z vězení zatoužil po tom, že definitivně skoncuje se svou minulostí a rozhodne se žít spořádaný život, bez násilí, drog a vražd. Přitom má stanovený svůj vytoužený sen, za kterým si jde a který se tak pro něj stává jistým koncem jeho dosavadního života a zároveň začátekem něčeho úplně nového. Brian De Palma je schopen nejen v akčních a napínavých scénách, ale taktéž i v těch klidnějších, romantičtějších částech, jednoznačně kontrolovat svůj obsah, nachází mezi nimi skvělou rovnováhu. Závěrečných dvacet minut patří mezi nejlepší část. Úchvatná a působivá kamera se skvělými, dlouhými a táhlými záběru bez střihu, plné napětí a akce. To vše končící pohledem na ležícího Carlita, který pronáší závěrečný proslov a pohledem na nápis "Escape to Paradise", který nádherně vystihuje nejen jeho současnou situaci, ale taktéž jeho sen, za kterým se celou dobu žene. Působivý příběh člověka, který se rozhodl změnit svůj život, ale bohužel se několikrát za sebou ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Velmi mile mě překvapil Sean Penn v roli právníka, opravdu působivý herecký výkon. Sympatický Carlito Brigante a důkaz, že Al Pacino je prostě bůh! "Maybe I don't give a shit. Maybe I don't remember the last time I blew my nose either. Who the fuck are you, I should remember you? What, you think you like me? You ain't like me motherfucker. You a punk..." & "Favor gonna kill you faster than a bullet."

Původně plánovaný projekt pro Guye Ritchieho, kterému tyhle příběhy jednoduše sedí a spoustu filmů je toho důkazem, ale kvůli okolnostem musel tento velmi slibný projekt odmítnout a tak se režie mohl ujmout Matthew Vaughn, který dříve produkoval tři Ritchieho filmy a tato zkušenost je na Layer Cake velmi nádherně vidět, protože se nedokážete zbavit pocitu, že právě sledujete Ritchieho další gangsterku a tato inspirace není vůbec na škodu. Začátek je velmi zábavný, vtipný, svižný, má skvělou britsko-špinavou atmosféru, nápaditý černý humor a vizuálně nádherný styl, který bez problémů dokáže vtáhnout diváka do děje. Co odděluje tento úctyhodný režisérský debut Vaughna od subžánru klasických britských gangsterek je to, že dokáže být v druhé polovině mnohem vážnější a vykreslit reálnou stránku tohoto drogového podsvětí, což má za následek úpad humoru a nadsázky, která samozřejmě přidává na efektivitě, ale na druhou stranu je skvělé, že se Layer Cake neveze na této vlně a snaží se od ostatních filmů odlišit, což mu v jistých momentech vychází. Daniel Craig v hlavní roli je vynikající a pravděpodobně se jedná o zlom v jeho kariéře. Daly by se vytknout jisté komplikace a složitosti v oblasti zvratů v příběhu, které mi moc neseděly, ale i tak se jedná o vynikající a především zábavnou gangsterku, která se bezesporu mohla stát kultem. "You're born, you take shit. You get out in the world, you take more shit. You climb a little higher, you take less shit. Till one day you're up in the rarefied atmosphere and you've forgotten what shit even looks like. Welcome to the layer cake son."

Režisérský debut Daria Argenta v podobě žánru giallo, který je zde prezentován svými naprosto typickými a klasický prvky, které tento žánr obsahuje. Detektivní příběh s kombinací šokujících krvavých scén je z dnešního pohledu velmi banální a již velmi dobře známá záležitost, navíc námět v podobě vraha vraždící nevinné ženy je bezpředmětný a ani L'uccello dalle piume di cristallo nepřináší v tomto ohledu nic nového a příkladem je například závěrečné rozuzlení příběhu, které ničím nešokuje a je více než dopředu jasné. Navíc některé scény se snaží působit až moc dramaticky a děsivě, což má ve skutečnosti za následek naprosto opačný efekt. Naopak to, co dělá žánr giallo tak skvělým a působivým zážitkem, je jednoznačně atmosféra, která je skutečně opravdu skvělá a to především díky kombinaci stylové kamery Vittoria Storara a hudby Ennia Morriconeho, kteří se společně s Argentou a jeho citem pro kompozici scén, jenž nabízí impresionistické obrazy a hrátky s barvami, podílejí na na tom, že L'uccello dalle piume di cristallo patří mezi nadprůměrné filmy. Po technické a filmové stránce velmi pozoruhodný krimi thriller s prvky hororu, který nabízí mnoho skvělých a děsivých scén. "I can hear it now: "Go to Italy. It's a peaceful country, nothing much ever happens there."

První celovečerní film Tima Burtona sice hýří originalitou a jednoznačně prezentuje velmi osobitý styl, kterým je Burton dnes již ikonický, ale i přes to jsem se nedokázal přenést přes takhle znatelně banální příběh bez jakýchkoliv emocí a významu, a taktéž přes nesnesitelnou postavu Pee-Weeho, která mě svým absurdním a nesmyslným chováním a různými výjevy, iritovala od samotného začátku a během filmu si nedokázala získat mé sympatie. Pee-wee's Big Adventure je velmi hloupá, nezajímavá, nudná a otravná záležitost, která mě naprosto neoslovila a těžko lze uvěřit tomu, že tímto filmem Burton vstoupil do kinematografie. Teprve jeho budoucí tvorba přinesla filmy, kterými se dotkl srdcí mnohých lidí a kvůli čemu jeho tvorbu uznávám a oceňuji, což se zde v žádném případě říct nedá. "There's a lotta things about me you don't know anything about, Dottie. Things you wouldn't understand. Things you couldn't understand. Things you shouldn't understand."

Z jedné poloviny naprosto klasický Woody Allen v podobě nevěry, lásky, morálního poselství, ironického humoru, satiry, složitosti a komplexnosti vztahů. V té druhé naopak dokázal Allen přitlačit na pilu a v jistých momentech znatelně nasazuje vážnější, dramatičtější a serioznější tvář. Samotný příběh Crimes and Misdemeanors je rozdělen na dvě samostatné dějové linie, které probíhají paralelně, ale přímo na sebe nenavazují a ani se navzájem úplně neovlivňují, ale každá vypráví o stejném tématu z rozdílného přístupu a pohledu. Přičemž v samotném závěru Allen tyto dva příběhy nádherně spojuje a zřetelně prezentuje pravý a skutečný význam celého filmu. Dějová linie, kde se Allen snaží být vážnější a temnější, zároveň poukázat na otázky ohledně svědomí, náboženství, cti a oddanosti, mi přišla poměrně slabší. Vůbec celkově mi ten celý příběh kolem vraždy u takového režiséra absolutně nesedí a navíc je dost znatelné, že Allen zde tak trochu ztrácí energii, půvab a charizma, což je u jeho filmů takřka klasikou a jistotou. Na druhou stranu to zase vynahrazuje dějová linie se samotným Allenem, která je typicky výstižná, vtipná, zábavná, ironická a velmi trefná v oblasti vztahů a pohledu na svět. Navíc ho doplňuje fantastický Alan Alda, který ve svých scénách naprosto kraluje. I přes poměrně slabší vážnější část, která je místy až thrillerově laděná, se jedná o velmi příjemný film se skvělým závěrem, který skutečně donutí člověka se nad jeho významem zamyslet a který by s největší pravděpodobností neměl takovou hloubku, nebýt oné vážnější části, ale bezesporu bych se bez ní obešel. "We are all faced throughout our lives with agonizing decisions. Moral choices. Some are on a grand scale. Most of these choices are on lesser points. But! We define ourselves by the choices we have made. We are in fact the sum total of our choices. Events unfold so unpredictably, so unfairly, human happiness does not seem to have been included, in the design of creation. It is only we, with our capacity to love, that give meaning to the indifferent universe. And yet, most human beings seem to have the ability to keep trying, and even to find joy from simple things like their family, their work, and from the hope that future generations" & "It's true. The last time I was inside a woman was when I visited the Statue of Liberty."

Přátelství prochází po ukončení studia obrovskou zatěžkávající zkouškou, jelikož se náhle život přehoupne do dospělého života, ve kterém se razantním způsobem mění životní priority a představy o životě, a kde často dochází ke konfliktu dvou zcela odlišných názorů a světů, které se ve většině případech těžko ztotožňují s tím druhým, jelikož každý vidí tu svoji budoucnost trochu jinak a každý má jinou představu o tom, co chce v životě dělat a jak chce žít. Ghost World tohle zachycuje pomocí příběhu dvou středoškolaček, jejichž životy zrovna prochází tímto obdobím a zároveň s sebou přináší spoustu pravdivých momentů a myšlenek, který s největší pravděpodobností zažil každý z nás. Thora Birch navazuje na úspěch American Beauty a její pohled na svět plný cynismu, negativismu a sarkazmu je naprosto jedinečný, skvělý, bizarní a v jejích názorech na současný podivný svět jsem se dokázal ztotožnit, stejně tak jako s odmítnutím přijmutí se adaptovat do společnosti podle předem stanovených pravidel, čemuž nedokáže půvabná, milá a jemná Scarlett Johansson porozumět a dochází tak ke vzájemné konfrontaci. Terry Zwigoff je bezesporu talentovaný režisér a o to víc je pro mě těžko pochopitelné, kam se veškerý jeho talent v následující tvorbě vytratil a zmizel. Film, který mě opravdu donutil přemýšlet nad koupi komiksu, o kterém jsem v životě nikdy neslyšel. Pro mnohé je Ghost World jedna z nejlepších komiksových adaptacích a já dokážu pochopit, proč tomu tak je. "I think only stupid people have good relationships." & "I don't know... I kinda like him. He's the exact opposite of everything I really hate. In a way, he's such a clueless dork, he's almost kinda cool."