Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (692)

plakát

Osudový kruh (1970) 

S největší pravděpodobností lze těžko najít někoho jiného, kdo by zvládal tak skvěle práci s napětím a to bez použití klasických filmových metod. Jean-Pierre Melville to mistrovsky zvládá bez použití jakýchkoliv zvuků, hudby, zrychlujícího se střihu a celkového tempa, naopak v těch nejvypjatějších momentech zpomaluje. Stručné, málomluvné, tiché, pomalé, ale přesto vtahující a napínavé hvězdně obsazené francouzské krimi, které svojí specifickou atmosférou vytváří jedinečný filmový zážitek a nevšední pohled na loupež. Navíc z filmu je doslova cítit ta odtažitost a snaha o jakýsi distanc mezi divákem a filmem, ať už se jedná o celkový chladnější tón barev, nebo že příběh nejde v rámci postav do větší hloubky, absence použití hudby a taktéž celkové prostředí filmu, ale i přesto jsou veškeré postavy věrohodné, skvělé napsané, charismatické, nezpochybnitelné a to i přes obrovskou nepřítomnost vzájemných dialogů a neznalosti historie postav. Příběh se soustředí na přítomnost, nezaobírá se zbytečnými odbočkami do minulosti postav, místo toho se pomalým tempem vydává kupředu. Samotná loupež šperků je natolik mistrovsky natočená, že jednoznačně patří mezi nejlepší loupeže v celé kinematografii. Ta celková preciznost, oddanost a věrnost, schopnost věřit si, plnit jednotlivé úkoly krok po kroku, schopnost soustředit se, bezchybovost, přesnost a dokonalost, to vše za naprostého filmového ticha. Všichni lidé jsou vinni. Narodili se nevinní, ale netrvá to dlouho. Le Cercle Rouge je klenot francouzských kriminálek a zároveň učebnicový příklad toho, jak dokonale a mistrovský zvládat práci s obrazem, zvukem a napětím.

plakát

Všichni prezidentovi muži (1976) 

Investigativní žurnalistika v té největší možné a nejčistší kráse. Robert Redford a jeho cit pro dobrý příběh se mu při koupi práv na příběh dvou reportérů, kteří se nejvíce podíleli na odhalení celé aféry Watergate, vyplatilo mnohonásobně a největší úspěch jde jednoznačně za ním. Velmi působivý námět o skutečné a pravé žurnalistice během jedné z nejdůležitějších etap novodobých dějin USA. Natočené a odvyprávěné tak skvělým způsobem, že po zhlédnutí bude litovat toho, že jste se nevydali na dráhu novináře. Jednotlivé prvky investigativního vyšetřování jsou vykresleny ze všech možných úhlů. Postupné sbírání dat, informací, jejich následné zpracování, ověřování faktů, neustále hledání pravdy, souboj s dezinformacemi, vyslýchání lidí, svědků, obvolávání lidí a to vše při souboji s vrcholnými hlavami státu, což celkový příběh posouvá na naprosto jinou úroveň. Pomalý způsob vyprávění, kde je vše soustředěno na hlavní dvojici, která pomalu odkrývá tajemství, které si ani ve snu nedokázali překvapit. Právě pomalé tempo je v tomto dokumentárním pojetí naprosto působivé a skvělé, dává velmi obrovský prostor pro vstřebání a vnímání veškerých informací a událostí. Herecká dvojice Redford a Hoffman jsou v roli novinářů úžasní. Ukazují skutečný a nefalšovaný obraz poctivého novináře, kterého by měla jeho touha po pravdě, spravedlnosti a odhodlání táhnout kupředu. To vše s sebou přináší ale negativa v podobě neustálého tlaku z vyšších míst, neochota při vyšetřování, maskování a ničení stop a v neposlední řadě strach ze smrti, která při takhle vysoké hře jednoznačně hrozí. Prostředí 70. let je skutečně působivé, veškeré ty zvuky psacích strojů, telefonů, nebo psaní si poznámek na kusy papíru. To vše dodává celému příběhu nenapodobitelný pocit. Alan J. Pakulovo pravděpodobně největší film v celé jeho kariéře. Příběh, který ukazuje důležitou a nenahraditelnou práci novinářů a zároveň poukazuje na téma jako je fakenews a vysokou hru politiků, což je v dnešní době, vlivem internetu a médií, ještě mnohem důležitější, než během aféry Watergate, čemuž současné politické události a nejen ty, nádherně nahrávají. Mimochodem Redfordova scéna telefonátu bez střihu s jeho závěrečným přeřeknutím považuji za nejlepší moment. Stejně tak jako scény v podzemních garáží, navazující temnou atmosféru. Povinná záležitost pro každého novináře a nejen pro ně. Tohle je učebnicový příklad toho, jak pracovat s napětím, aniž by musela být použita jakákoliv hudba a akce. Závěrečná Nixnova prezidentská přísaha je do nebe volající. "If you're gonna do it, do it right. If you're gonna hype it, hype it with the facts. I don't mind what you did. I mind the way you did it." & "Woodward. Bernstein. You're both on the story. Now don't fuck it up." & "Now hold it, hold it. We're about to accuse Haldeman, who only happens to be the second most important man in this country, of conducting a criminal conspiracy from inside the White House. It would be nice if we were right."

plakát

Neúplatní (1987) 

Jestli patří The Untouchables mezi filmy, které proslavili Briana De Palmu a který zároveň patří mezi jeho nejlepší tvorbu, tak si celkem nejsem jistý, zda jsem viděl ten stejný film a upřímně mě udivuje, co dokázal De Palma provézt se žánrem, který ho vlastně dle mého názoru nejvíc proslavil, viz Scarface. Přitom se samotný úvod může tvářit zajímavě, přece jenom prohibice 30. let v USA za přítomnosti samotného obávaného Al Capona, je skvělým námětem. Navíc postava Kevina Costnera, bojujícího proti nelegální distribuci alkoholu, je skvělá a pro něj naprosto typická. Veškeré tyhle úvodní pozitiva a naděje, že se bude jednat o perlu ve svém žánru, padá s příchodem Seana Conneryho, který svými neustále chytrými řečmi, radami a moudrostmi, shazuje veškerou vážnější atmosféru až do takové fáze, že se z příběhu stává usměvavá pohádková komedie. Najednou zde máme skupinku čtyř neohrožených, nebojácných a odhodlaných hrdinů, kteří bojují proti korupci, násilí, zločinu a samotnému Al Caponovi s takovým elánem a nadšením, že je to natolik iritující a do očí bijící. Poté je naprosto nemožné brát následující dějové zvraty nějak osobněji. Navíc několik ukrutně příšerných a špatných scén tomu ještě víc nahrává. Dokážu si skutečně těžko představit, že se Sean Connery dokáže po několikanásobném zásahu proplazit celým svým bytem a ještě následně komunikovat. To samé platí pro velmi dramatickou scénu na nádraží, která se snaží parodovat scénu z Křižníka Potěmkina a celkový dojem z ní je těžkopádný. Robert De Niro je jedinou světlou stránku celého filmu, jelikož jeho přístup k takto velké roli je skutečně ohromující, neuvěřitelný a ten rozdíl mezi ním a ostatními je vcelku směšný. To samé platí i pro skvělého Andyho Garciu, který je z té skupiny hrdinů jedinou chválihodnou postavou, navíc zde zaznamenal svůj první úspěch. Neuvěřitelně nevyrovnaný film, který se na jednu stranu tváří jako tuctová komedie o honbě za zločinci, plná trapných dialogů zdůrazňujících přátelství, spojenectví, hrdinství a mnoho dalších patriotických blbostí, ale na druhou stranu se snaží působit jako klasická drsná gangsterka a tahle kombinace v tom žánru je doslova smrtící. Oscar pro Seana Conneryho je pro mě závěrečným výsměchem. "I'm gonna tell you something. Somebody messes with me, I'm gonna mess with with him. Somebody steals from me, I'm gonna say you stole. Not talk to him for spitting on the sidewalk. Understand?"

plakát

Kráska a zvíře (1946) 

Vůbec první zfilmovaná verze snad nejzajímavějšího pohádkového příběhu, jehož hlavní smysl se objevuje v mnoho dalších příbězích a mnohdy o tom ani sami nevíme. La Belle et la bête je uznávaná klasika francouzské kinematografie, která se může i po tolika letech od svého vzniku stále pyšnit skvělou atmosférou, která je vytvářena opravdu působivými, temnými a děsivými interiéry. Například ruce držící svícne jsou skvělé. Z dnešního pohledu je ale teatrálnost vedení herců a celkového příběhu již nezajímavé a obtížné na udržení pozornosti. Pohádka je to skutečně pozoruhodná, její surrealistické pojetí přidává filmu určitou přidanou hodnotu, která se jen tak nevidí.

plakát

Rocco a jeho bratři (1960) 

Rozsáhlý a velkolepý příběh rodinné ságy z pohledu pěti bratrů, kteří se společně se svojí matkou, rozhodli přestěhovat z jihu Itálie do velkolepého Milána, za vidinou začátku nového života, který bude v kontrastu s tím dosavadním vesnickým. Visconti opravdu skvěle vykresluje a rozebírá jednotlivé postavy rodiny, které jsou zároveň vzájemně velmi odlišné, ale jejich rodinné pouto je navzájem spojuje a drží pohromadě. Život ale s sebou přináší těžké a obtížné životní situace, které jsou navíc doprovázeny důrazem na sociální problémy, jako je například problém s nalezením práce, ale taktéž rozdíl mezi životem na vesnici a ve velkoměstě. Zároveň se Visconti snaží poukázat na to, co je schopen život ve velkoměstě udělat s osobností člověka, jak ho dokáže pozměnit a doslova až zničit. Bohužel Visconti celý tenhle kontrast dvou zcela odlišných světů, každý mající jiné priority a hodnoty, utápí ve scénách a momentech, které se za každou cenu snaží působit melodramaticky a velkolepě. Mnoho scén je tak zbytečně natahováno z důvodu, aby samotní herci dokázali svými hereckými výjevy co nejvíc zapůsobit na diváka, což se jednoduše nedaří a spoustu skvělých a silných momentů to zbytečně kazí. Ne nadarmo se říká, že málo, je někdy více. Podobný problém mám i se samotným chováním některých postav, především Rocca, který ve většině případech dělá naprosto nelogické a nesmyslné rozhodování ve snaze co nejvíc zveličit daný moment a celkově i příběh. Rocco e i suoi fratelli mohl být skutečně výrazným a kultovním sociálním dramatem nebýt tolika temperamentního chování postav. Nic to ale nemění na tom, že i přes skoro tří hodinovou délku, se pořád jedná o kvalitně natočený film se skvělým, poutavým a zajímavým příběhem, který využívá status bratrství skutečně na maximum a navíc dokáže po celou svoji dobu udržet divákovo pozornost, což je pořád obdivuhodné. Nino Rota si na základě hudby tohoto filmu vysloužil právoplatné místo v kultovním Kmotrovi.

plakát

Věc (1982) 

The Thing v podání Johna Carpentera je bezpochyby kultovní záležitostí v rámci žánru sci-fi horor, který se viditelně nechal inspirovat ještě kultovnějším Alien od Ridleyho Scotta, ale zároveň se jedná o remake první zfilmované verze téhle knižní povídky. Carpenter se jednoduše s ničím nepáře, od samotného začátku nastavuje strhující a zběsilé tempo a bez jediného oddechu, či slabého místa, drží tento status až do nervy drásajícího a úderného finále. Po celou dobu filmu je doslova cítit tísnivá, mrazivá, klaustrofobická, opuštěná, depresivní atmosféra daná prostředím, navíc plná hmatatelného napětí a paranoii, která se díky mimozemské entitě rozprostírá mezi všechny zúčastněné postavy, které prožívají permanentní strach a obavy z toho, že právě ten vedle nich, může být potencionální obětí a tudíž se nedá nikomu věřit. Vynikající a skvělý Kurt Russel, jehož osobnost postavy je nám prezentována ihned v první jeho scéně, kdy po prohře s počítačem v šachách, vylije whisky do jeho útrobách. V akčních a hororových scénách může The Thing připomínat béčkové horory. Samotné vizuální efekty jsou čistě tvořené pomocí skutečných loutek a mechanizmů a je pravda, že ne vždy, a jak pro koho, to musí působit zrovna věrohodně, ale za to zbytek veškerého dění už ano. Možná se mohl příběh trochu delší dobu soustředit na strach a obavy z neznáma, ale na druhou stranu The Thing se zbytečně nezaobírá typickou a moc dobře známou infiltrací vetřelce a k tomu veškerých doprovázených záležitostí, což má za následek ono skvělé a vyzdvihované tempo. Film držící se veškerých pravidel svého žánru, které dokázal dotáhnout na absolutní dokonalost. Prostředí polárního kruhu nebylo od dob toho filmu nikdy tak děsivé. "I know I'm human. And if you were all these things, then you'd just attack me right now, so some of you are still human. This thing doesn't want to show itself, it wants to hide inside an imitation. It'll fight if it has to, but it's vulnerable out in the open. If it takes us over, then it has no more enemies, nobody left to kill it. And then it's won."

plakát

Rašómon (1950) 

Rashōmon je první film, kterým Kurosawa vůbec poprvé ve světě na sebe upozornil, zároveň tak zviditelnil japonskou kinematografii, se kterou se od té doby počítalo jako s právoplatným hráčem na filmových festivalech. Navíc se mu to povedlo naprosto revolučním způsobem v podobě retrospektivního a opakujícího se vyprávění stejné události, akorát pokaždé z pohledu jiné postavy, každá z nich říkající svoji vlastní verzi příběhu, která se od těch ostatních razantně liší. Rashōmon navíc jde v tomhle směru ještě dál, jelikož každá z těch verzí je svým způsobem pravdivá, akorát podaná z jiného úhlu pohledu, ale v hloubi jsou všechny skutečné. Kurosawa taktéž jednotlivé verze příběhu prolíná hlubokými myšlenkami o lži, sobectví, důvěře, neupřímnosti a spoustu dalších morálních poučení, které vrcholí poměrně silným závěrem. Bohužel z dnešního pohledu ztrácí Rashōmon na efektivitě, jednotlivé verze příběhu nejsou s postupem příběhu tak ohromující, šokující a překvapivé jako u následujících tvůrců, kteří se Rashōmon bezpochybně inspirovali. Toširó Mifune jako vždy vynikající a bezchybný.

plakát

Falešná hra s králíkem Rogerem (1988) 

Těžko lze v rámci celé kinematografie najít lepší film o propojení animovaného světa s tím skutečným a Who Framed Roger Rabbit si tohle prvenství drží už sakra dlouho a těžko si dokážu představit, že by tomu mělo být jinak. Na svoji dobu nadčasová záležitost v oblasti vizuálních efektů, které mohou závidět i novodobé filmy. Ručně dokreslované postavičky, snímek po snímku, má své osobité a velmi specifické kouzlo. Ta práce za tím vším je těžko uvěřitelná, ale ten výsledek je skvělý. I po tolika letech od doby vzniku působí veškeré efekty neustále perfektně a skutečně. Člověk by řekl, že s příchodem počítačových animací kouzlo tohoto filmu pomine, ale ve skutečnosti tomu tak zdaleka vůbec není a nikdy ani nebude. Herecké výkony zúčastněných, kteří museli celou dobu hrát tzv. naprázdno, lze skutečně těžko rozpoznat a opravdu to celé nabývá dojmu, že ty animované postavičky jsou jednoduše skutečné. Parádní záporná postava soudce v roli Christophera Lloyda. Vtipné, svižné, zábavné, neustále překvapující, nápadité, ohromující a to vše bez slabého či hluchého místa. Po celou dobu si film drží své zběsilé tempo až do konce. Kombinace všech možných animovaných postaviček od různých filmových společností, v dnešní době nepředstavitelné, dává filmu mnohonásobně větší efekt různorodosti a možností, které se v danou chvíli zdají takřka neomezené. Navíc zanesení celého příběhu do 40. let a snaha o přizpůsobení se žánru film-noir je skvělá. Mile mě pobavila narážka na film Harvey, kterou jsem upřímně očekával. Nepřekonatelný film, kterým Zemeckis posunul hranice filmových efektů zase o kus dál. "That's right! A laugh can be a very powerful thing. Why, sometimes in life, it's the only weapon we have."

plakát

Tajnosti a lži (1996) 

Secrets & Lies je důkazem toho, že takhle dojemný, neuvěřitelný, ale přesto velmi skutečný a reálný příběh, dokáže opravdu napsat jenom sám život. Mike Leigh a jeho přístup k režii, způsobu vyprávění a vedení herců, je velice komorní a syrový, což má za následek to, že veškeré dění působí opravdu živě. Navíc probíraná sociální témata jsou velmi osobní a pro někoho může být zmiňovaný efekt mnohonásobně silnějším a emotivnější. Velmi málo známí britští herci, maximálně využívající komornější prostředí naplno, předvádějící naprosto realistické herecké výkony, které jsou především skutečně lidské a přirozené, což je na tom neuvěřitelně cítit a poznat. Mnohdy se tak děje při dlouhých a nepřetržitých záběrech, na malém prostoru, kde herci předvádí veškerý svůj talent. Leigh neustále vše drží pod kontrolou, nesnaží se cíleně útočit na divákovo emoce, navíc ani nic neskrývá, jednoduše nechává veškeré dění jen tak přirozeně plout a to je právě ten efekt, kterým se může Secrets & Lies právem pyšnit. Nádherný a dojemný příběh o hledání své skutečné matky, minulosti, rodiny a zároveň je kladen důraz na životní problémy, komunikaci, důvěru, lásku, odpuštění a vztahy mezi blízkými. "Secrets and lies! We're all in pain! Why can't we share our pain? I've spent my entire life trying to make people happy, and the three people I love the most in the world hate each other's guts, and I'm in the middle! I can't take it anymore!"

plakát

Dobrodružství (1960) 

Antonioniovi nelze odepřít jeho umělecký nadhled, důkazem jsou působivé černobílé záběry a taktéž jeho způsob vyprávění, který se stal základem pro ostatní tvůrce. Upozaďuje celkový příběh a soustředí se na jednotlivé momenty a přítomnost. Zároveň je L'avventura obsahově velmi bohaté a má co nabídnout. Kritika vyšší společnosti, milostný trojúhelník, mysteriózní drama, otázky ohledně vztahů, věrnosti a v samotném finále nevěra a odpuštění. Přitom není ani jedno z témat preferováno před ostatními, film žije přítomností a okamžiky, využívající vždy danou situaci ve svůj prospěch, což se v závěru projevuje tím, že L'avventura je pocitově prázdným filmem. To nic ale nemění na tom, že Antonioniho způsob vyprávění je působivý, i přes to, že se jedná o banální příběh, dokáže po celou dobu držet divákovo pozornost a hrát s ním jistou hru plnou tajemství a očekávání, která ale bohužel nepřináší žádnou odměnu. L'avventura a její lehkost v podobě milostného vztahu, doplněné nádhernými záběry, je tak ve skutečnosti tím jediným, co mě opravdu oslovilo. Především Monica Vitti je neuvěřitelně nádherná a půvabná. V tentýž rok vydal Federico Fellini svoje klenot La dolce vita, který rozebírá danou problematiku vyšší společnosti, vztahů a života, na naprosto diametrálně odlišné úrovni, na kterou Antonioni jednoduše nemá.