pollstro

Akční, válečný a historický velkofilm podobající se klasickým hollywoodským, historicky zaměřeným eposům, který obsahuje takřka vše, co má film podobného námětu správně mít. Příběh stavící na banální příběhové zápletce v podobě pomsty za vraždu své manželky a následného boje za svobodu celého Skotska, nepřináší skutečně nic nového. Naopak přístup Mela Gibson k vedení filmu je překvapivě násilný a brutální. Naprosto skvěle a realisticky vykresluje špínu 13. století a to s žádnou shovívavostí. Veškeré akční scény, obrovské válečné bitvy, jsou svojí krvavou, divokou, hrubou, nelidskou až takřka zvířecí atmosférou, neuvěřitelně silné a vtahující. Po stránce scénáře je to bohužel znatelně horší, jelikož se zde ohýbají historická fakta ve prospěch filmového a příběhového zážitku a to se v jistých momentech projevuje nerealističností v podobě patriotismu, vlastenectví a hrdinství, což začne být po chvíli skutečně odtažité a s blížícím se koncem více a více unavující, mající za následek značné potlačení závěrečných emocí, které by měly být vrcholem celého příběhu. Navíc po herecké stránce mi Mel Gibson jako hlavní hrdina v roli skotského dlouhovlasého válečníka, bojujícího za svobodu, nepřišel zcela tak přesvědčivý. Braveheart je takovou skotskou verzí Spartacuse, která je z vizuálního a hudebního hlediska, velká poklona Jamesu Hornerovi za jeho ústřední hudební melodii obsahující dudy, velmi působivá, úchvatná a i přes poměrně dlouhou délku nekompromisně vtahující díky své surovosti, kde skutečně není moc prostoru na slabší a hluchá místa. Velkolepá historická hollywoodská podívaná s pořádnou dávkou hrdinství, která je svojí kompozicí skutečně právem oceňovaný film, kterým se Gibson navždy zapsal do dějin kinematografie. "Aye, fight and you may die. Run, and you'll live... at least a while. And dying in your beds, many years from now, would you be willin' to trade ALL the days, from this day to that, for one chance, just one chance, to come back here and tell our enemies that they may take our lives, but they'll never take... OUR FREEDOM!"

Vcelku příjemná road-movie akční komedie, která sice vypráví banální a přímočarý příběh, jehož konec je vcelku předvídatelný, ale přítomnost herecké dvojice Roberta De Nira a Charlese Grodina posouvá filmový zážitek na úroveň výš. Právě scénář je tím nejslabším prvek, jelikož daný druh příběhu nepřináší absolutně nic nového. Navíc Martin Brest po celou dobu filmu není schopen jít mnohem víc do hloubky celého příběhu a jednotlivých postav, tudíž se pokouší zkombinovat akci s vtipnými scénami a to mu vcelku vychází, přece jenom Beverly Hills Cop je důkazem, že tohle mu nedělá žádný problém. Midnight Run sice představuje jistý problém ohledně dlouhé stopáže, kde mi neuškodilo klidně půl hodinku ubrat, jelikož v jistých částech může jednoduše nudit, ale to zachraňuje skvělé přátelství mezi hlavními postavami, které si sice od samotného začátku navzájem odporují, ale s postupem času si uvědomují, že jejich smýšlení nad tím, co je správné a co špatné, se shoduje. Robert De Niro je absolutním tahounem celého filmu. "I'll tell you what: if you don't cooperate, you're gonna suffer from "fistophobia"."

Těžko existuje jiný film, který by si člověk spojil jako první s pojmem drogy. Trainspotting se bezpochyby stal nesmrtelným kultem, který je schopen odvyprávět příběh o lidech, kteří jsou drogově závislí, tak poutavě, krásně, zábavně a to i přes veškerou hrůzu, špinavost a odpornost, která se v jistých částech projevuje. Danny Boyle skvěle našel rovnováhu mezi vtipnými a vážnými scénami. Stylem chaotického, rychlého a špinavého zpracování, je diváka schopen naladit na stejnou notu a přinutit ho si společně s hlavními hrdiny užívat onu divokou jízdu, kterou drogy přináší, od požití až po dojezd a následný absťák. Skvěle napsané a zahrané postavy v čele s Ewanem McGregorem, který se nejen tímto filmem ocitl na samotném hereckém vrcholu, získal zasloužené uznání a zároveň se stal tím jedním z nejlepších filmových feťáků. Perfektní soundtrack v podání hudební skupiny Underworld, kde scény při Dark and Long a Born Slippy jsou koukatelné do zblbnutí. Filmu by se dalo jedině vytknout jeho neschopnost si udržet úroveň, kterou Boyle nastolil v samotném začátku, přičemž s blížícím se koncem je víc a víc znatelné, že šlape do prázdna. Na druhou stranu by se tento efekt dal přirovnat k drogovému zážitku, kdy nájezd je absolutním vrcholem a postupně dochází k vystřízlivění. Nedokážu si představit, že by někdo jiný kromě britské kinematografie, dokázal tak skvěle natočit film o drogách. Jedinečné vykreslení tehdejších sociálních problémů v naprosto vtipném podání, které si nekompromisně utahuje z městského života, ale zároveň ukazuje problematiku života mladých lidí, kteří nejsou schopni se ze svých ztracených životů vyhrabat ven. Obrazově neskutečně bohaté a úchvatné. Devadesát minut v naprostém drogovém transu. "Choose Life. Choose a job. Choose a career. Choose a family. Choose a fucking big television, choose washing machines, cars, compact disc players and electrical tin openers. Choose good health, low cholesterol, and dental insurance. Choose fixed interest mortgage repayments. Choose a starter home. Choose your friends. Choose leisurewear and matching luggage. Choose a three-piece suit on hire purchase in a range of fucking fabrics. Choose DIY and wondering who the fuck you are on Sunday morning. Choose sitting on that couch watching mind-numbing, spirit-crushing game shows, stuffing fucking junk food into your mouth. Choose rotting away at the end of it all, pissing your last in a miserable home, nothing more than an embarrassment to the selfish, fucked up brats you spawned to replace yourselves. Choose your future. Choose life... But why would I want to do a thing like that? I chose not to choose life. I chose somethin' else. And the reasons? There are no reasons. Who needs reasons when you've got heroin?"

Skvělá ukázka Anglie na počátku 19. století z pohledu problematiky rodiny, vztahů, lásky a emocí. Vidět tehdejší podobu milostných vztahů, které se skládaly ze slušnosti, respektu, odstupu, neustálého jemného dvoření a potlačení citů. Nádherný velkolepý příběh tří dcer a jejich matky, které se musely po smrti svého otce vystěhovat na venkov. Jemný a citlivě natočený film v rukou režie Ang Leeho, která je obratná a perfektně vybalancovaná v rámci milostných a vtipných částí. Film natočený s lehkostí a se snahou o porozumění tehdejší doby a její vztahů, které byly sami o sobě komplikované a z dnešního pohledu nepředstavitelné. Sense and Sensibility je v oblasti britského hereckého obsazení velmi vysoce kvalifikované a hvězdné. Obrovský respekt a uznání míří za Emmu Thompson, která nejen že svoji roli zranitelné Elinor zvládla excelentně, ale taktéž se jí podařilo bezchybně převést knižní předlohu do podoby scénáře s naprostou dokonalostí. Kate Winslet ve své teprve druhé roli skutečně dokonale zachycuje nejistotu a zmatenost tehdejších milostných vztahů. Alan Rickman je zde neuvěřitelně perfektní a bezchybný. Filmu by se dalo odepřít určitá chladnost, která sice jde ruku v ruce s tehdejší dobou, ale může být pro někoho na obtíž a to samé platí pro emoce některých postav, které se mohou zdát přehnané a nepochopitelné. Některé záběry v samotném závěru mi přišly skutečně zbytečné a na sílu prezentované. Nádherné prostředí, skvělé kostýmy, působivá příroda a úctyhodné herecké výkony dělají z Sense and Sensibility skutečně zajímavý historický romantický film, který dokáže mile překvapit. "Esteem him?" "Like him?" Use those insipid words again and I shall leave the room this instant."

Ve své době velmi kriticky přijatý film-noir, který vypráví příběh o mocném novinářském publicistovi, který za pomocí svých známostí a spojení, chce zničit vztah své sestry. Právě daná tématika a pojetí příběhu pobouřilo mnohé, jelikož film považovali za velmi statický, negativní a špinavý. Navíc sympatický a vtipný Tony Curtis se pro fanoušky objevil v netypické roli zkrachovaného tiskového agenta a ti se dokázali s tímto faktem těžko srovnat. Až s odstupem času se kritická reputace filmu zvýšila a dnes je považován za velmi oceňovaný film nejen ve svém žánru, nýbrž v celé kinematografie a to především díky fantastickému scénáři a vynikajícím postavám. Sweet Smell of Success skvěle vykresluje velkoměstskou žurnalistiku a moc jednoho muže, který je schopen díky svému postavení zničit naprosto každého za použití špinavých intrik. Burt Lancaster v roli J.J. Hunsecker je jednoznačně skvělý, jedna z nejlepších záporných postav. Už v prvním záběru je skvěle nasnímán, ty jeho brýle, postavení a navíc ta jeho mocenská aura, která je skutečně viditelná a hmatatelná po celou dobu filmu. K tomu mu skvěle asistuje vynikající Tony Curtis, kterému záporná role neskutečně sedí a byla radost sledovat, jak ve společných scénách tvoří tato herecká dvojice obrovsky silný článek celého filmu, který navíc staví na vybroušených, ostrých, svižných a bezchybných dialozích. Špinavý, zkorumpovaný, prohnilý a temný film-noir ve světě žurnalistiky, který je svým filmovým zpracováním, příběhem, postavami a scénářem jedním z nejlepších počinů pozdního období tohoto žánru. "Maybe I left my sense of humor in my other suit." & "Mr. Falco, let it be said at once, is a man of 40 faces, not one - none too pretty, and all deceptive." & "Yes, Sidney. You sound happy, Sidney. Why should you be happy when I'm not? How do you spell Picasso, the painter? One S or two?"

Suspiria je vizuální a hudební skvost mezi horory, který se nepochybně stal kultovním filmem ve svém žánru. Argento si pohrává s používáním barev a komplikovaných setů. Věnuje skutečně pozoruhodnou pozornost barvám, kde každá má svůj význam a jednotlivé nasvícení scén působí v jeho podání opravdu skvěle. Navíc je k tomu přidaná skutečně dráždivá hudba, která společně s netradičním vzhledem útočí na divákovo smysly. Na druhou stranu příběh o nadpřirozenosti v podobě čarodějnického ženské spolku, je s odstupem času neuvěřitelně naivní a přiblblý. Přičemž jsem toho názoru, že pod nádherným, působivým, zajímavým a nevšedním vzhledem, je Suspiria klasickým béčkovým hororem, který na oko vypadá fantasticky, ale v jádru se jedná o velmi jednoduchý strašidelný příběh, který je kromě závěrečného fantastického krvavého finále, v jednotlivých akčních scénách velmi pošetilý. Argento si ale za svůj vizuální a stylistický vkus jednoznačně zaslouží obrovské uznání.

American History X jednoznačně patří mezi nejlepší filmy pojednávající o novodobém rasismu a nenávisti vůči lidem jiné pleti a jiného sociálního postavení. Znázornění rasistického života amerických bělochů, kteří viní lidi jiné pleti a národnosti za všechny problémy, je skutečně mrazivé, děsivé, šokující a působivé. Postava Dereka v roli Edwarda Nortona, jakožto hlavního představitele veškerých rasistických výroků, je famózní a při všech jeho nenávistných a xenofobních názorech a proslovů skutečně tuhne krev žilách, jelikož vše působí tak silně, emotivně a především uvěřitelně a ačkoliv je několik momentů a záběrů těžko koukatelných a nepochopitelných, nelze od veškerého dění odtrhnout zrak. Příběh člověka, který se rozhodl skoncovat s dosavadní ideologií neonacismu, kterému tak bezmyšlenkovitě věřil, a začít tak nový život, přičemž se setkává s odporem v podobě své minulosti, která k němu nepochybně patří a kvůli které ho všichni tak uctívají a respektují, ale odtrhnout se od ní je velmi obtížné. American History X se nesnaží z daného tématu těžit ve prospěch emotivního zážitku, nikoho neomlouvá, z nikoho nedělá obětního beránka. Velmi realistickým způsobem vykresluje danou problematiku. Pro někoho může být dané téma pouze lehkou cestou k emocionálnímu prožitku, ale to hlavní poselství, které film s sebou nese je neuvěřitelně důležité a citace z filmu: "Has anything you've done made your life better?" vystihuje důležitou a hlavní myšlenku celého filmu. Sledovat tu celou proměnu postavy Dereka, jak se změnil jeho přístup k rodině, přátelům, k životu, k názorům a pohledu na svět, bylo pro mě z hlediska emocí skutečně velmi náročné, jelikož každý záběr má s blížícím se koncem větší a větší sílu, protože lze vidět tu změnu z mnohem širšího úhlu pohledu a tím pádem má každá událost několikanásobně silnější efekt a to se skutečně bavíme o malých detailech. Ať už se člověk rozhodne změnit svůj dosavadní život, tak ne vždycky se střetne s pochopením a mnohdy mu život na oplátku udělí podpásovou ránu, která může veškeré jeho snažení doslova zničit a člověk je nucen se vrátit nazpět ke své minulosti. Edward Norton je skutečným králem celého filmu a zajímalo by mě, jak moc se podílel, po převzetí režie, na konečném vzhledu celého filmu. Nenávist je emoce, která člověka v životě absolutně nikam neposune a nikdy tomu nebude jinak. Je jenom na nás, jak dokážeme zlé obrátit v dobré. Jak dokážeme změnit svůj přístup a názor k životu tak, aby jsme pomáhali svému okolí. Od části z vězení film nastaví tak vysoce emotivní úroveň, která dokáže příběh o dvou bratrech, rodině, přátelství, rasismu a pochopení, posunout na zcela nepředstavitelný filmový zážitek, který v člověku bude ještě hodně dlouhou dobu doznívat "So I guess this is where I tell you what I learned - my conclusion, right? Well, my conclusion is: Hate is baggage. Life's too short to be pissed off all the time. It's just not worth it. Derek says it's always good to end a paper with a quote. He says someone else has already said it best. So if you can't top it, steal from them and go out strong. So I picked a guy I thought you'd like. 'We are not enemies, but friends. We must not be enemies. Though passion may have strained, it must not break our bonds of affection. The mystic chords of memory will swell when again touched, as surely they will be, by the better angels of our nature.'"

Asi těžko existuje na konci 60. let výstižnější film, který prezentoval takhle skutečně podobu rozpadlé, zničené a prohnilé americké společnosti, jako Midnight Cowboy. Zároveň skvěle vystihuje pojem americký sen, jak se může nádherná a milá představa pouhým okamžikem proměnit v drsnou realitu. Schlesinger vykresluje tehdejší společnost velmi silně. Její finanční a společenská problematika, vliv války, chudoba, nenávist, hippies, drogy, špína, nečistota a situace, ve kterých se člověk odhodlává k činům, které by za normálních okolností nikdy neudělal. V tomhle drsném prostředí Schlesinger nabízí zázrak v podobě přátelství dvou lidí, kteří se ocitají v podobné situaci, tj v naprosté nouzi, bídě a bez peněz, ale i přesto se dokážou navzájem o sebe postarat, záležím jim na sobě a pomáhají si. Příběh o texaském snílkovi, který viděl svoji budoucnost jako městský playboy, kterému budou dámy padat ke kolenům, se nakonec střetává s tvrdou ránou velkoměsta, která navždy rozplynula jeho sen, ale za odměnu mu nabídla přátelství, o kterém se mu nikdy nesnilo. Hudebně a obrazově velmi bohaté, především neustále vzpomínky do minulosti, které si s sebou člověk nese do nového začátku a které se neustále vracejí, jako noční můra. Mimochodem samotná část odehrávající se na párty, je obrazovým klenotem podobající se drogovému tripu. Midnight Cowboy prolomil Oscarovou bariéru přístupnosti, dal naději nezávislým filmařům a nastavil americké společnosti pravdivé zrcadlo, odrážející její tehdejší podobu. Navíc nabízí naprosto skvělé herecké výkony v podobě Dustina Hoffmana, jehož role kulhajícího zlodějíčka, podvodníka a ztroskotance je jednou z jeho nejlepších rolí, a texaského nekovboje Jona Voighta. To, že ani jeden nezískal za svoji roli Oscara je skutečně zarážející a těžko uvěřitelné. Vidina záchrany v podobě slunečné Floridy jen nádherně vystihuje životní nouzi, ve které se oba dva hrdinové nacházejí. Schesingerův nejlepší film. "You know, in my own place, my name ain't Ratso. I mean, it just so happens that in my own place my name - is Enrico Salvatore Rizzo." & "Well, if it's free, then I ain't stealin'."

Velmi netypická Allenovka, která se velmi odlišuje od klasické tvorby, na kterou jsme u něho zvyklí a to především kvůli absenci filozofických myšlenek, životních otázek a skvělého rozboru a pohledu do životních a milostných vztahů. Woody Allen tentokrát vzpomíná na své dětské léta, kdy pro něj a celkově pro celou americkou společnost, znamenaly zvuky z rádií takřka vše. Společně poslouchali a prožívali vše možné příběhy, poslouchali různé pořady, doslova žili s jednotlivými postavami a osobnostmi, kteří propůjčovali svůj hlas mikrofonům a pomocí rádií mohli obyčejní lidé prožívat momenty, které si mohli jenom představovat a to bylo na tom to nejkrásnější. Allen tohle období zachycuje se vší parádou, celkové prostředí a doba přelomu 30. a 40. let minulého století je velmi působivá. Ačkoliv se samotný Allen sám ve filmu nevyskytuje, pokud nevezmu v potaz jeho vypravěčský hlas, tak jeho přítomnost je v celém filmu neuvěřitelně znát, přece jenom spoustu průběhu, momentů, zážitků a postav, je skutečně inspirováno jeho osobním životem, jeho dětstvím a jednotlivým vzpomínkám, které jsou mnohdy způsobeny malebnými zvuky, tóny a hudbou, která v tehdejších letech zněla z rádií. V dialozích je Radio Days ostrý a bezchybný, ale určitě se z toho dalo vytěžit mnohem více. "For some miraculous reason, it's a wonderful feeling having a teacher you've seen dance naked in front of a mirror." & "You speak the truth, my faithful Indian companion." & "Who is Pearl Harbor?" & "Then there were my father and mother, two people who could find an argument in any subject."

V rámci svého žánru a doby vzniku je The Palm Beach Story velmi podprůměrnou záležitostí. Po stránce scénáře těžko uvěřitelné, nevěrohodné a nepřesvědčivé. To samé platí i pro jednotlivé hlavní postavy, které kromě Claudette Colbert nemají téměř žádnou osobnost a charizma, kterého by se divák dokázal nějakým způsobem chytit chytit. Navíc jednotlivé dialogy nejsou ničím zábavné a chytlavé. Celková romantická zápletka tak nějak figuruje po celou dobu v pozadí a je jí věnovaná minimální pozornost a příběh se celou dobu plácá na nezajímavých místech. Samotný konec v podobě dvojčat jednotlivých hlavních postav je skutečně velkou bizarní záležitostí, která absolutně nedává žádný smysl a snaží se co nejvíc navodit pocitu happy endu. Film bez jakéhokoliv hlubšího významu a filmového zážitku. Jednoznačně jeden z nejslabších zástupců žánru screwballových komedií. "Don't you know that the greatest men in the world have told lies and let things be misunderstood if it was useful to them? Didn't you ever hear of a campaign promise?"