pollstro

Veškerá filmová úniková zábava začíná právě zde. Obviněný hrdina, který je donucen k útěku, hledání pravdy a prokázání vlastní neviny. Typické vzory Hitchcocka, které následně uplatnil, vyvinul a zdokonalil v několika svých dalších pozdních filmech. Absurdní a jednoduchá zápletka, která se točí kolem neuvěřitelných náhod, které dávají Hitchcockovi takřka neomezený prostor k rozvoji vlastní příběhové představivosti. Film tak získává velmi rychle tempo v podobě neustále se měnících prostředí, přitom si ale zachovává jasný směr, rychlost, dynamičnost a zároveň nikdy neochabující napětí. Hitchcock využívá veškeré filmové prostředky naprosto dokonalým způsobem a dělá z mezinárodního špionážního thrilleru skutečně zábavnou podívanou plnou vysoce zábavného napětí a působivého černého humoru. V jeden moment film skvěle balancuje na pomezí žánru špionážního thrilleru a screwballové komedie, při které takřka zapomínáme na veškeré dění odehrávající se na pozadí, a plně si užíváme skvělou hereckou dvojici, trefné dialogy a nádhernou kousavou romanci. Hitchcock a jeho první setkání s MacGuffinem v podobě plánu tichého leteckého motoru, který je významově zcela obyčejný, pro diváka nezajímavý, ale za to perfektně plní svůj nenahraditelný příběhový a filmový účel. V rámci Hitchcockova britského režisérského období se jedná o jeho nejlepší film.

Jediný hudební film od Hitchcocka, který sám považuje za nesouvisející s jeho obvyklou tvorbou, a který sám nazval muzikálem bez hudby, což upřímně není vůbec na škodu. Waltzes from Vienna byl pro Hitchcocka ideální a jedinečnou příležitostí vyzkoušet vzájemnou kombinace filmu a hudby dohromady. Mohl tak realizovat mnoho ze svých plánovaných tvůrčích myšlenek. Veškeré použité stylizace hudby a celkový přístupu k ní, budování atmosféry, vzájemný vztah obrazu a hudebního doprovodu, a celková kombinace těchto dvou klasických filmových tvůrčích prvků, se objevily v jiných variacích v následujících, vysoce ceněných filmech Hitchcocka v několika násobně intenzivnější a mnohem efektivnější podobě. Tento film posloužil jako vhodný nástroj k režisérovu osobnímu zdokonalení a nabídl mu možnost detailně prostudovat vztah mezi filmem a hudbou. Příběhově lehce slabší, ale po stránce britského humoru, zasazeného do hudební Vídně, nelze nic vyčítat a v mnoha případech působí skutečně zábavně a usměvavé, což je u takového formátu, více než překvapivé.

Pomyslný mezník v Hitchcockově tvorbě, který tvoří hranici mezi ranou prvotní nejistou tvorbou a ostatními filmy, které lze z dnešního pohledu považovat za naprostou klasiku režisérského mistra. Vůbec poprvé je možné spatřit velmi známé prvky. Pár z vyšší třídy, atraktivní a jedinečné prostředí, špionážní krimi, zlověstný záporák a skvělá práce s napětím a divákovo příběhovým zájmem. Ve své době největší filmový hit Hitchcocka, který byl taktéž mimořádně úspěšný v USA, kde na sebe vůbec poprvé upozornil a lehce si připravil místo pro své budoucí angažmá. Příběhové přímočaré, způsobené poměrně krátkou délkou, kde logicky nezbývá moc prostoru na hlubší analýzu postav, jejich motivaci, dějovou komplexnost a propojenost. Vše míří do jasného prvoplánového finále, ale na druhou stranu zde neexistuje, díky svižnému tempu, žádný nezáživný a vyloženě špatný moment. Scéna u zubaře skvělá, stejně tak jako kultovní scéna v Royal Albert Hall, kde Hitchcock skutečně vůbec poprvé perfektně a bezchybně pracuje s napětím a divákovo očekáváním. Závěrečná přestřelka působí celkem rutině, a upřímně nenabízí žádný šokující závěr, ale finální výstřel dokáže celkem skvěle okouzlit, přičemž tvoří nádhernou spojitost se samotným úvodem příběhu. Leter Lorre je svým herectvím a fonetickými dialogy bezchybný a nekompromisně skvělý.

Na Hitchcocka překvapivě autobiografické a lehce vtipné, mající svůj ekvivalent v osobním manželství, a navíc inspirováno výletem lodí, který spolu se svojí manželkou, současně podílející se i na scénáři, skutečně prožili. Silně ovlivněné Hitchcockovým humorem, jehož podobu lze nalézt v mnoha jeho pozdějších filmech. Ve své době si film zasloužil velmi negativní přijetí. Dozvuk němého filmu je zde mnohonásobně více znatelný, než u předchozích Hitchcockových filmů. Textové vsuvky jsou toho zdárným důkazem a nízké množství dialogů rovněž tak. Žánrově absolutně nevyvážené a těžko zařaditelné. Kreativní a experimentální využití kamery ale i přesto mile překvapí.

Rivalita mezi vlastníky půdy, která je spojená s tradičními hodnotami a začínajícím rozvojem průmyslu. V samotném závěru eskalující do úplného zničení jedné z rodin, a navíc se skvělou hlavní nosnou myšlenkou, která je ale zbytečně zdůrazněna a vysvětlena. Pro Hitchcocka a diváka čistě rutinní filmová záležitost, která se pevně drží původní divadelní předlohy a soustředí se především na dialogy. Na filmovou tvorbu zde tedy není vyhrazeno moc prostoru, ale i přesto je film schopen zaujmout svou stupňující se dramatickou částí, skvělým finále a především jedinečnou scénou z aukce, která je filmovým zpracováním o několik let napřed oproti veškeré filmové tvorbě své doby.

Divadelní hra v divadelní hře odehrávající se na filmovém plátně. Třetí zvukový film Hitchcocka se drží v duchu detektivního žánru. Film postaven na předčasném upozornění na viníka, které ale zbytečně narušuje mechaniku napětí, která byla pro Hitchcocka vždycky nejdůležitější prvkem. Filmově přesto důmyslné. Propracovaná hra se stíny, komplexní kamerové záběry a efektivní obrazová symbolika. Vizualizace vnitřních pocitů hlavních aktérů, viz například chůze po koberci, závrať, nebo taktéž vnitřní monolog před zrcadlem, patří mezi prvky, které ve své době nekompromisně vyčnívají z řad klasické kinematografie. Hitchcock se navíc lehce opírá o téma homosexuality, i když opravdu jenom povrchově, ale i tak se jedná o pozoruhodnou ilustraci obsahu jednotlivých vztahů. Nebýt onoho předčasného rozuzlení pachatele, a slabší dynamické části během divadelního konkurzu, kde Hitchcock a filmová technika nebyla plně schopna dodat danému momentu dramatičnost a napětí, jednalo by se o více než pouhou skvělou filmovou předzvěst do budoucna.

Zcela nezáživná filmová rutina, která nemá s kinematografií naprosto nic společného a sám Hitchcock to svými slovy potvrdil. Čistá filmová adaptace divadelní hry, bez jakéhokoliv tvůrčího náznaku a přidané filmové hodnoty, která by dokázala povznést divadelní hru na filmovější úroveň, a která by dokázala, už takhle nezáživný příběh, aspoň trochu ozvláštnit. Staticky natočené, soustředící se čistě na obrovské množství nikam nesměřujících dialogů, ve snaze co nejvíce působit jako sociální drama, které se zabývá životem irské rodiny z nižší společenské vrstvy, kterou zasáhla řada osudových událostí, které svým vyzněním nechávají každého diváka zcela chladným. "Well, isn't all religions curious? If they weren't, how would you get anyone to believe in them?"

První zvukový film a zároveň poslední němý film Hitchcocka, který je mnohdy považován za vůbec první britský zvukový celovečerní film. Původně se film začal natáčet jako němý, ale později produkce přišla s nápadem, že se určitá část natočí se zvukem. Přitom Hitchcock považoval tuhle myšlenku za absurdní a mnoho scén tak natočil bez samotného zvuku. Tyto scény byly následně chytře použity kvůli nesynchronizaci obrazu a zvuku tam, kdy nebyly tváře herců viditelné. Jakoby si sám Hitchcock byl vědom veškerých aspektů této nové technologie a mistrovským stylem dokázal využít veškerá pozitiva, či negativa v celkový prospěch filmu. Už zde se projevuje viditelný náznak tvůrčí nezpochybnitelné schopnosti Hitchcocka, který staví na nové technologii a zároveň se drží veškerých filmařských zásad, které byly do té doby objeveny a vyzkoušeny. Obrazová symbolika, ať už pomocí předmětů, střihu, nebo kamerových záběrů, působí na svoji dobu zcela neuvěřitelně, viz například procházka po městě, obraz, nůž, bezvládná ruka, nebo fantastická scéna při snídani, která nádherně využívá zvukový doprovod a záměrně filtruje veškeré ostatní, nežádoucí zvuky, a umožňuje divákovi zaslechnout pouze jediné slovo, které hlavní hrdince tvrdě rezonuje ve svědomí. Dozvuk němé filmové doby je pořád znatelný a viditelný, ještě aby taky ne, ale i přes některé negativa a slabší pasáže, které zcela nefungují tak, jak by se z dnešního pohledu očekávalo, se jedná o nadčasový thriller, který je pouze nepatrnou předzvěstí toho, co budeme v budoucnu od mistra moci očekávat. "Detectives in glass houses shouldn't wave clues."

Třetí Wellesova filmová adaptace Shakespearova divadelního dramatu je v porovnání s předchozími adaptacemi jednoznačně komplexnější, srozumitelnější, celistvější, a navíc lehce vtipná a ironická. I přes několika početnou inspiraci různých divadelních her, tvoří Falstaff ucelený příběh, který zároveň nepůsobí až tak moc divadelním dojmem, což se velmi razantně projevovalo v Macbethovi a Othellovi, ale i přesto se Welles velmi striktně drží divadelní hry, jejíž podobu lze spatřit v každém záběru a zaslechnout v každém dialogu, ale už to nepůsobí jako pouhý záznam z divadelní hry zachycený na kameru a převeden na plátno. Přesto některé scény a postavy jsou zbytečně matoucí, navíc ve snaze co nejvíce zviditelnit postavu Falstaffa, která připomíná obtloustlou karikaturu, pobíhající po scénách, představující bohémský život vzbouřence, a v samotném závěru dosahující tragického pojetí o zradě přátelství, na kterou se film, i přes svoji jednoduchost, velmi pečlivě soustředí.

Podle Wellese jeho nejlepší film, jaký kdy vůbec natočil. Interpretace Kafkova románu týkajícího se podstatných struktur života, sice působí ze začátku nevšedním, ale za to vtahujícím dojmem. Postupem času se ale příběh začne rozvíjet do naprosté prázdnoty. Začne se znatelně projevovat nekomplexnost celého příběhu, která je zapříčiněná Wellsovo zaslepeným soustředěním na hlavní prvek celého příběhu, tj. obvinění z neurčeného zločinu a vzdálenou autoritou, přičemž veškeré ostatní dění zcela uniká do prázdnoty. Navíc jistá nenávaznost některých scén, absence některých scén, změny jejich pořadí, stylu vyprávění a nepřítomnost některých postav, se jednoduše projevuje na celkovém vyznění celého filmového zpracování a obrovská neschopnost držet divákovo stálou pozornost. Welles je částečně schopen vykreslit atmosféru knižní předlohy, především protagonistovo nespravedlnost, vyznívající z plánovaného procesu, je skvělý aspekt, ale například architektura vnitřních, a především venkovních scén, zcela nezapadá do Kafkovského stylu, stejně tak, jako není schopen si zcela podmanit diváka a nekompromisně ho vtáhnout do příběhu, což je u takhle tematického obsahu, naprosto důležité. "This tale is told during the story called "The Trial". It's been said that the logic of this story is the logic of a dream... a nightmare."