Omnibus

Opravdu působivý prolog. Koláž momentek z extrémně drsného výcviku Navy SEALs navodila atmosféru a slibovala zajímavý film. Bohužel se pak posrala nejen akce „Zabijme šáha“, ale posral se i režisér a scenárista v jedné osobě Peter Berg. Film má totiž tři části různých kvalit. První je dobrá a vrcholí velice silnou scénou, kdy celou technokraticky naplánovanou operaci, se všemi těmi vrtulníky Apache a satelitními telefony, jim jednoduše zruší stádo blbých koz s pitomým dědkem a dvěma kluky. Vyřešit dilema, zda za nepřítele považujeme jen chlapa se samopalem nebo i obyčejného pastevce koz, byť s turbanem plus vysílačkou, a kolik dětí je morálně přípustné zabít při honu na arciteroristu, na to člověka nepřipraví ani sebedokonalejší výcvik. Tímhle Petr Berg vyhmátnul jeden z problémů asymetrické války bohaté supervelmoci USA se zavšiveným, ale všehoschopným Talibanem. Tu vesnici ve finále taky zmáknul dobře. Jenže tu prostřední bojovou část zřejmě natočil jiný režisér - naprostý debil bez špetky soudnosti, který očividně vyrůstal na Rambovi a který si myslí, že filmové plátno a diváci snesou úplně všechno. Včetně nesmyslně cirkusového skoku čtyř Tarzanů ze skalnatého svahu (a podruhé i přímo ze skály). Ještě se při tom mohli pateticky držet za ruce a bylo by to komplet. Bohužel, i takto silný příběh Based on a true story dokáže hollywoodský řezník spolehlivě zprasit a úplně zabít. Ze slabých dvou na alespoň tři hvězdy to nakonec vytáhly ty titulky, s rodinnými fotkami tenkrát skutečně padlých vojáků.

Když se z vás v postapo budoucnosti stanou neandrtálci a vy bojujete o holý život, navíc s holou prdelí, tedy bez výdobytků civilizace, a vydáte se na lov naklonovaného lenochoda z pravěku, velkého jak dvoupatrový autobus (sic!), je třeba neztratit glanc. Před lovem si vyfénujte a nagelujte vlasy, mamutí lenochod vám je pak bude zvědavě cuchat tlapami a nedocvakne mu, že brzy skončí na talíři. Taky svou ofinou můžete frajeřit na ty nenažrané Kromaňonce zkřížené se zombíky. To jim rozhodí sandál a vy jim díky okamžiku překvapení zarazíte pidlu do zad(ku) až po kostrč, aby si přestali vyskakovat. A že jim to šlo! Za skoky do výšky i do dálky by na postapo olympiádě s přehledem brali zlato! A ostatně i sříbro, bronz a pazourek! Potud dobrý. Pak ovšem na scénu nastoupil Boromir a celou tu apokalypsu katastrofálně pohnojil. Utrousil „follow me“ a „believe me” a myslel to vážně. Cože? Věřit?! Jemu, proradnému syčákovi? (Frodo by mohl vyprávět). Jenže Kaleb LOTRa nečetl a Dorel byla sto let za opicema (přestože žila v budoucnosti), ta neuměla číst vůbec, takže za Boromirem šli jako ovce k němu domů. Tam vylezla z hradu Boromirova stará (s ještě lepším účesem než oni) a hned toho svého debila zprdla na tři doby, co jí to tahá domů za póvl. A taky prskla na Trska (synáček jak z katalogu IKEA), že si s nimi nesmí hrát, páč jsou nakažení a stejně brzy natáhnou brka. Nakonec ale šla do sebe a pozvala je dál. Dokonce pak po večerce Kalebovi (zřejmě v rámci vzdělávání, protože Kámasútru taky ještě nečetl) předvedli s Boromirem live-sex! Tím mě potěšili a dožrali zároveň, protože si před stykem zapomněli sundat bederní roušky :-( Ve stejnou dobu se přeživší zbytek tlupy schovával před zombíky v jeskyni a náčelník zodpovědně řešil, jestli se mají napřed pomodlit a pak se nechat sežrat, nebo jestli to modlení můžou vynechat. A pak už se to mrvilo všechno a fest, tak už jen shrnu to nejpodstatnější: Dorel si umyla vlasy, protože se s Kalebem chystali do města na nákupy. Savan jel s nimi a v rozvalinách N.Y. si jako King Kong zašplhal po mrakodrapu hojně porostlém břečťanem. Pak nechali padoucha dostatečně se vykecat a tím se znemožnit před dcerou, čmajznuli mu žlutý prášek a všichni si šňupli. Následkem toho měli pocit, že zachránili lidstvo a byli děsně happy. Na rozdíl ode mě. Jedna hvězda za ten břečťan a druhá za zdevastovanou knihovnu bez poloviny střechy, to byla znepokojivá vize budoucnosti (už dnes nám lidi skoro nečtou!). :       R.I.P. lenochod.

R.I.P. Calvera. To se to sedmi statečným bojuje s přesilou, když za sebou cítí podporu milionů fanoušků svého filmu - nekorunovaného krále těch nejprofláknutějších westernů (Tenkrát na Západě promine). Film je současně ilustrovanou příručkou pro všechny začínající i pokročilé pistolníky a to včetně návodu, jak se má chlap postavit svému strachu, že může být zastřelen. A být pak samozřejmě zastřelen, jenže ne coby zbabělec, ale hrdina. Což je prý dost podstatný rozdíl. Jenže on už si ten rozdíl moc neužije, řekl bych.

Z pitvoření diblíka z povolání Jitky Molavcové mě berou všichni čerti i jindy, kulisy mi nepřišly papundeklové, ale přímo umakartové (však taky 1982) a televarietní tanečky i pekelně estrádní přehrávání všech ďáblic mě dost štvaly. Nemluvě o již tenkrát spolehlivě otravném Trávníčkovi. Ale za tu „hlavu vyčouzenou“ (pan herec a pan čert Petr Nárožný) a taky za pár originálních hlášek typu: „No to snad není možné! Čert nese čerta do pekla!“, nakonec budu milosrdný a ze dvou tfujtajbl hvězd vyčaruju, hajdula-pajdula, hvězdy tři. Ať mají čerti čím platit ty své dluhy (viz Čert mi to byl dlužen!) A jako správný gentleman se se čtenářkami komentáře rozloučím slovy klasika, Josefa Dvořáka v roli čerta Bohouše: „Kopyta líbám, dámy!“ :-)

Jestli má novoroční, zde tedy vánoční projev předního českého herce/komika co dělat na filmové databázi je otázka vskutku kruciální. Podobně jako otázka, jak moc by se mezi českými korunovačními klenoty vyjímala šavle onoho komika/tragéda. Jednu hvězdu za poselství národu – že přestat kouřit není snadné, dokonce ani s cukrovkou na krku. A kdyby pan prezident (že nechám srdečně pozdravovat všechny, kdo ho volili) totéž přiznal o svém sklonu k virózám, dal bych i hvězdy dvě.

Roní Rónin slzy? Odpověď dá americká pohádka o Japoncích. Včetně té jejich dementní mentality (japonské příběhem, americké formou zpracování). Film určený míšencům (anglických námořníků s Japonečkami) a skalním fanynkám Keanu Reevese, které si rády v kině zabrečí. Já si užil jen tu čarodějnici, lišku podšitou. Škodila často, škodila s gustem a měla moc hezké oči. No fakt! Jedno krásnější než druhé! :-) A je to i pro děti? Bez obav. Hlavy i oudy se sekají, ale bez krve! Jediná skutečně krvavá scéna je říznutí do palce, tedy postupně do 47 palců. A harakiri (slovo seppuka neužívám, plete se mi se septikem) bylo sice požehnaně, ale filmařsky odfláknutých. Jen naznačený první pich a hned střih! Co dál? Na kostýmech se rozhodně nešetřilo, cválání na koních planinou uprostřed hor i jiné scény mi asociovaly LOTRa a Hobita. Ostatně, Kai by mohl klidně zapíchnout Šmaka, však natrénováno už má! Katany byly ostré (až na „mine is broken“), japonské šoupací dveře ani jedinkrát nezavrzaly (nemají panty), jenže nevrzli si ani Kai s Mika (jen o tom mleli pantem). Navíc jeden samuraj byl tlustý jako prase a cachtal se v rybníčku, až se mu sádelnaté kozy natřásaly (a kačeny v sále se tomu řehtaly, což jsem chápal). Závěrem něco z úvodu filmu: myslivost má očividně tradici i v Japonsku, ale hlavu té šestioké nestvůry bych pověšenou nad krbem fakt mít nechtěl! Celkový verdikt – ale jo... Oddychovka, která neurazí, ale ani nenadchne.

Copak Mádl, ten je tak vošklivej, až je roztomilej, takže kam jinam s ním, než do pohádky? Ovšem Terezka Voříšková, vystupující z vody coby Miss mokré tričko, to bylo peklo... Slintal jsem úplně stejně, jako ten Lucifer! A k hodnocení – našemu malýmu se to líbilo moc. Dítě, no... Odporné, pardon, chtěl jsem napsat odborné rozbory filmových kritiků říkají 3 hvězdy. Ale mě by hanba fackovala (přímo těmi ňadry dmoucími princezny Anety :-)), kdybych ty hvězdy nedal aspoň čtyři!

O 11. září byly natočeny lepší dokumenty. Neříkám, pár zajímavých informací tu je: „A direct link between the ISI and the September 11 attacks ...“ neboli šéf pákistánské tajné služby ISI, generál Mahmoud Ahmed dal v roce 2001 příkaz k převodu 100.000 dolarů Muhammadu Attovi, veliteli sebevražedných pilotů (a to je pravda, psali to v Times of India! :-)) A nebo, taky dobrý, že v předvečer 11.září spal Bush klidně, protože „...snipers and surface-to-air missiles on the roof...“ Prý ne moc běžné při ochraně prezidenta mimo Bílý dům, ty protiledalové rakety na střeše. No, tak hlavně, že téhle stěžejní informaci věnovali v dokumentu... kolik? Celých 16 vteřin! Investigativci... Ovšem nejmíň třicetkrát tam nacpali: „Je důležité opravdu znát pravdu“ a „Politici nám lhali“. No to je mi novinka. Politici přece lžou, jako když tiskne, co je svět světem. Navíc Bush ani jeho poradci prý nečtou noviny! No fakt ne! Jinak by z denního tisku přesně věděli kdy, kde a jak (resp. čím) teroristi udeří, a to zřejmě ještě dřív, než by si to ti dacani teroristi vůbec naplánovali... Takže to shrnu: Podcenily tajné služby USA nebezpečí ze strany Al Káidy? Nepochybně. Věřím Bushovi, Riceové a ostatním jestřábům jejich mlžení? Samozřejmě ani slovo. Ale na to jsem nemusel ztrácet čas s tímhle únavně vypindávacím dokumentem o ničem.

Charlie Sheen se sice snaží hrát (i přehrávat) jako o život a ve většině záběrů divoce koulí očima, zatímco Lindsay Crouse se naopak snaží zaujmout strnulým obličejem s výrazem voskových figurín z výkladů H&M prodejen, což mezi nimi vytváří zajímavý kontrast, potud dobrý. Ovšem zážitek spolehlivě zabíjí vypatlaní (a bůhvíčím napatlaní) emzáci. Ti jsou všechno možné, jen ne hrozní. Spíš jen ubozí a směšní. Vlastně směšní taky ne, kdyby aspoň to. Takže ani jako komedie, byť nezamýšlená, mě film příliš nezaujal. A celé to na mě působilo jako slabé béčkové scifi, navíc natočené snad v sedmdesátých letech.

Megalomansky nafouklé skladiště a nesympatický lovecký tým (zlatí Fox Mulder a Dana Scully!). Včetně šéfky, paní Irene Frederick, ta mě iritovala, ba přímo srala, opravdu hodně. Navíc všichni furt jen honili plán, jak blahé paměti stachanovci. Najít artefakt, neutralizovat a šup s ním do skladiště. A ticho po pěšině. Jen samoúčelné hromadění věcí, bez jakéhokoli dalšího využití. Škoda. Kdyby si občas dali oraz a zablbli si ve skladišti s tou ragbyovou šiškou a dalšími hračkami, bylo by to zábavnější. Mohli zkoušet, jak se poperou artefakty svými schopnostmi mezi sebou, no ni? A ta Leena (docela číča) byla taky pěkná slibotechna, grrr. Hned v pilotu k Petemu: „Řekněte, kdyby vám byla postel velká...“ Paráda, něco bude! Jenže pak už to mezi nimi nezajiskřilo. Asi šest dílů jsem se jako blbec furt těšil na chlípnou akci, než jsem to zklamaně vzdal. Na rozdíl od skladiště, tam to jiskřilo furt, tam by se uživil elektrikář na plný úvazek! :-)