Israha

Středometrážní anime film s velmi atraktivním námětem (digitální nestvůra se tentokrát dostane do skutečného digitálního prostoru v našem světě a škodí odtamtud), ale šíleně odfláklou strukturou vyprávění a ještě odfláklejší animací. Jakžtakž koukatelný, ale poměrně nudný a dosti zbytečný digimoní spin-off, který potvrzuje typický problém japonských tvůrců s převodem dvacetiminutových epizodních vyprávění v rámci seriálu do podoby filmového média.

Podstatně slabší, než první řada. Výrazně generičtější a méně sympatičtí protagonisté (více "relatable" jsou zde snad jen Iori a Ken, zbytek nových Digivyvolených jsou jednorozměrné archetypy dětských hrdinů), přeplácaní, ale ve výsledku méně zajímaví a propracovaní Digimoni (hlavně ty armor evolutions byly všechny na jedno kopyto), vyprávění není tak strhující z důvodu, že hrdinové nejsou ve světě Digimonů uvězněni a konstantně vystaveni nebezpečí (takže je, bohužel, víc času na povětšinou bolavě antivtipné "humorné" vložky z reálného světa) a příběh, který je sice poskládaný tak, že dění do sebe krásně zapadne a i události z první série začnou kontextuálně dávat smysl, je vyprávěn ve velmi nevhodně zvoleném tempu, kdy první část s Digimon Kaiserem je neúnosně dlouhá a repetitivní, a naopak vynikající závěr s Yukio Oikawou a Daemon Corps je extrémně uspěchaný, aby se to celé stihlo odvyprávět na ploše předepsaných 50 epizod. A animace mi připadala ještě levnější, než v případě předchozí série. Tohle je čistý průměr, který asi ani ty dětské diváky nebude bavit po celých padesát dílů. Třetí hvězdu dávám za poslední třetinu série, která je výborná...leč to zlepšení už přijde příliš pozdě.

V podstatě animovaný kaiju kraťas. Je tu všechno, co bylo typické pro subžánr v době, kdy se přehoupl do formy zábavy spíše rodinného charakteru - tvorba přátelství dítěte s malým monstrem, poznávání schopností příšerky a její potenciální nebezpečnosti okolí, nějaké ty destrukční scény ve městě a také souboj s nepřátelskou nestvůrou na závěr. Jako prequel k Digimon Adventure to zas tak klíčové není, vysvětlí to pár detailů, ale seriál pochopíte i bez nich; mnohem lépe to funguje jako samostatný krátký film.

V Česku hrubě nedoceněné anime, které utrpělo především tím, že bylo vysíláno ve stejné době, jako konkurenční Pokémoni a bylo opakovaně nařčeno z jejich kopírování (což není pravda, podobnost obou franšíz je spíše koincidentální), které prý navíc bylo prováděno v mnohem horší konečné podobě (a to už vůbec není pravda, v podstatě neexistuje aspekt, ve kterém by seriáloví Pokémoni mohli Digimonům konkurovat). Je třeba brát v potaz, že Digimon je anime primárně pro děti, takže nelze očekávat nějaké ultrasofistikované myšlenky a komplexní děj, to je jasné; ale příběhově a postavově je to úplně v pohodě koukatelné i pro dospělého diváka, a troufám si říct, že ve srovnání s Pokémony je to i pro ty děti z hlediska vyznění výrazně vhodnější - zde jsou monstra plnohodnotnými charaktery, které tvoří s lidskými protagonisty rovnocenné vztahy a pomáhají jim v boji proti zlu, zatímco Pokémoni jsou v podstatě podřízení, nucení majitelem bojovat proti sobě z čistě sportovních pohnutek. Seriál samozřejmě má své vady, chvílemi je až příliš infantilní (ale to bych řekl, že je problémem i mnohých dospěláckých anime), epizodní zápletky jsou v některých fázích série dosti formulaické, animace není vždy úplně kvalitní a celkově mám pocit, že těch 54 dílů je vzhledem k nosnosti příběhu už trochu moc...ale je TO pořád tam, kouzlo Digimonů přetrvává i v době, kdy je dětská nostalgie nenávratně pryč, a dospělý divák návdavkem ocení vrstevnatě, realisticky napsané charaktery a jejich vzájemné vztahy, emotivní momenty, místy relativně povedené fórky a slušně temnou atmosféru některých dílčích dějových linek (celkově nejzdařilejší je asi pasáž invaze monster do reálného světa). PS: Jakkoliv jsem, podobně jako většina zainteresovaných, spíše odpůrcem anglicky předabovaných verzí japonských děl, tak Digimon Adventure v anglickém dabingu není vůbec špatný. Trochu jinak, víc komediálně vyznívající (Etemon ftw!), ale rozhodně ne špatný.

Slušná snaha o pěknou výpravu, jakžtakž zdařile udělané titulní monstrum...a jinak je to vlastně něco jako generický zvířecí "horror" ze Syfy Channelu. Survival elementy nefungují, vztahové peripetie mezi postavami taky ne, protože režisér jejich charaktery nezvládl rozehrát, není to moc napínavé, není to krvavé, není to ani obdařené kdovíjak povedenými triky. A extrémně okatě to kopíruje Jurassic World a Kong: Skull Island. Naprosto zapomenutelná záležitost, které neutkví v paměti ani tím, jak šíleně špatná je. Je "pouze" ubíjejícím způsobem podprůměrná. Ty dvě hvězdičky jsou velmi slabé, spíš tak 1,5.

Diváčtější a uchopitelné pro mnohem širší spektrum konzumentů, než režisérova prvotina Deathgasm (což byl, pro nepolíbené metalem, objektivně pouze lehce nadprůměrný komediální splatter), ale pořád pekelně zábavné a natempované. Videoherní stylizací mi to evokovalo Hardcore Henryho, špinavým vizuálem a feelingem zločinu prolezlého města zase Hobo With a Shotgun, a koncept smrtící reality show, plné honiček v autech i pěšmo, mi zase připomněl Blood Drive. Nutno říct, že Guns Akimbo není ultimátní pecka, jako výše zmíněné počiny, na to mu chybí trochu víc rafinovanosti a odvahy méně rozumovat, více posouvat hranice a otáčet klišé (buďme zas objektivní, jedná se o film, který je co do brutality násilí a humoru pořád spíše krotší), ale sympatická dvojice protagonistů v podání Radcliffea a Weaving, zběsilé tempo a hektolitry doruda zabarvené nadsázky a šáhlého humoru tomu i tak dávají poměrně razantní tah na bránu, který se víceméně po celou stopáž nijak závažně nezadrhne. Čistá pětihvězdičková kultovka to není, ale zaokrouhlím nahoru...za Cypress Hill, za pekelně sexy Nix, za roztomile pošahané záporáky v BDSM oblečcích a za nápad na superhrdinskou postavu ManMana (man gets bitten by a radioactive man and receives the power of man-ness!!!) :D

Legend of the Overfiend je dílo, které samozřejmě primárně stojí na brutálním násilí a množství velmi explicitního a velmi, VELMI nekonvenčního sexu, to si není třeba nalhávat opak. Faktem ale je, že tyto elementy nepoužívá (možná až na jednu scénu) samoúčelně a temný urban fantasy příběh, který vypráví, má sílu, propracovanost a údernost (ten konec, ten teda úderný je...až moc, možná). Anime formát tomu pak dává téměř volnou ruku v možnostech vizuálně se vyřádit, a že tu možnost tvůrci využili zhusta. Vypadá to asi tak, jakoby se spojily typické japonské tentacle hentai úchyláčkoviny s klasickými dantovskými vizemi pekla a tvůrčí koření tomu dával naklonovaný hybrid Hieronyma Bosche a Clivea Barkera. Výsledek je pekelně (pun intended) působivý, především proto, že dokáže utkvět v paměti nikoliv jako prvoplánová přehlídka bizáru, ale jako velkolepě zvrácený umělecký opus.

Měl jsem pocit, jako kdybych čuměl na stand-up, který byl sice napsán někým, kdo má velmi dobrý smysl pro humor, ale přednáší ho totálně nevtipný a necharismatický nudař, přičemž v publiku sedí několik nastražených komparzistů, kteří pravidelně zvedají cedule s nápisem "SMÍCH". Nechápu, jak to Jarmusch udělal, ale Dead Don't Die není jen "obyčejná" nevtipná komedie. Je to komedie, obsahující řadu dobrých fórů, humorných situací a (sebe)uvědomělých referencí, ale naprosto paradoxně vůbec není srandovní a zábavná. Jestli celý ten koncept filmu má být nějaká reflexe klasického romerovského zombíka (a přeneseně také moderního konzumního člověka), který se pomalu potácí odnikud nikam, jeho konání je repetitivní, nemá řád ani smysl, pak nutno říct, že výsledek plní zadání takřka dokonale. Ale bez obalu druhým dechem přiznávám, že tohle je na mě už moc meta a rozhodně bych preferoval něco přímočařejšího. Dvě hvězdičky za herecké obsazení, vizuál a žánrovou chytrost, ale jako celek mě to absolutně minulo. IMHO je fakt, že se divák v důsledku otupění dutou pomalostí "děje" nesměje ani těm vtipům, které jsou opravdu povedené, pro komedii velmi špatným vysvědčením.

První případ v celé ultramanské franšíze, kdy je spin-off film lepší seriálu, ke kterému je přidružen. Toto nehovoří až tak výrazně ve prospěch tohoto snímku, který je zase jen mnohokrát viděnou rutinou, která sází na velkolepý efekt crossoveru dějových linií více různých UItramanů a přítomnost dalšího, nového, (ne až tak) extranebezpečného kaiju (který je nadesignován hezky, ale při vymýšlení jeho jména to asi nechali na tříletém vnoučkovi šéfa týmu...Snake Darkness, really?). Spíš je to dokumentace faktu, jak špatná byla série Ultraman R/B sama o sobě. Film "Crystal of Bonds" dělá dobře aspoň to, že v propagaci rodinných hodnot ustupuje od přehrávaných pitvořivých projevů ústřední famílie, kterými neskutečně trpěla přidružená série, a vcelku dobře představuje nového rekurentního padoucha pro současný Ultraverse. Solidní, na to, jaká bída bylo těch 25 epizod, které tomuto filmu předcházely.

Námětem obšlehlé z ani ne deset starého spin-offu Ultraman Zero: Killer the Beatstar, jen méně atmosférické, roztahanější a s dosti nevyužitým záporákem. Kladné body si tento film zaslouží jen za poctivě natočené soubojové scény a fanservis v podobě pasáže v baru pro ilegální mimozemské přistěhovalce, jinak dojde jen na xkrát viděnou rutinu, která navíc naprosto "excelentně" pohřbívá jak slušně napsané charaktery ze sérií Orb a Geed, k jejichž crossoveru zde dojde, a ke všemu zcela devalvuje auru okolo monstra Galactrona, okolo jehož moci byly vystavěny jedny z nejsilnějších epizod dvou výše zmíněných Ultra sérií, ale zde se v důsledku ledabylé práce tvůrčího týmu stává "jen další obyčejnou příšerou". Nuda. Jo a nápad, že se jedny z nejatraktivnějších postav v rámci moderního Ultraverse (myslím tím Ultimate Force Zero) zúčastní filmu jen v podobě pasivních cameo participantů, by zasloužil veřejný lynč.