Israha

Ve srovnání s knihou postrádá seriálový Terror intenzitu. Mráz není tak silný, hlad a kurděje nezanechávají tak devastující následky, zranění a nemoci se neprojevuji tak drasticky, monstrum není tak děsivé a nebezpečné, charaktery postav nejsou tak pokřivené a odhalené. I tak se ale jedná o pěkně pochmurnou a beznadějí naplněnou cestu, která plyne pomalu vstříc jasnému konci, a je vůči postavám i divákovi poměrně dosti nesmlouvavá. Výpravou komorní, hereckými výkony střídmé a nevýrazné (vyčnívají Nagaitisův Hickey, Readyho Goodsir a na těch pár dílů i Hindsův Franklin), a spíš takové smutné, než syrově naturalistické. Jednotlivé díly nevzbuzují neodolatelnou chuť podívat se okamžitě na ten následující, ale po dokoukání všech deseti to tak nějak zvláštně splyne a vytvoří poměrně silný celkový dojem povedené minisérie, která vhodně adaptuje knižní předlohu a doslovně cituje některé její scény, ale cíleně vyznívá trochu jinak. The Terror má svou kvalitu...jen není tak dobrý, jako kniha, a hlavně se povětšinou nejedná o horror.

V pořadí sedmá z tzv. "Ultra Series", která byla natočena, a jedenáctá, kterou jsem shlédl, by se dala jedním slovem označit jako rozporuplná. Po předešlém Ultramanovi Taro, který osciloval mezi roztomile přihlouplou zábavou pro nejmenší a nekoukatelně infantilní trapností, se Leo vrací k temnějšímu a vážnějšímu duchu, což mu sluší. Monstra a mimozemšťané viditelně působí škody na majetku i lidských životech (a v podstatě žádná z postav není chráněna), lidské postavy řeší těžké životní situace, a sám Ultraman Leo coby hlavní protagonista má daleko do nějakého dokonalého sluníčkového superhrdiny, toto vše jsou výrazné klady. Baví mě také vzhled a wrestlingem inspirovaný bojový styl tohoto Ultramana, který pro nějakou ukopnutou hlavu nebo rozpůlený trup nepřátelského kaiju nejde daleko. Dějově jsou však epizody i na svou 25minutovou stopáž často VELMI řídké (inspirace už zjevně chyběla), a prvních cca 10-15 a posledních cca 10 dílů jsou doslova učebnicovou ukázkou epizodní repetitivnosti. Za pochvalu nestojí ani levné a nezapamatováníhodné kostýmy monster (zejména v druhé půlce seriálu). Bylo zde zkrátka vidět, že Ultramanům v éře Showa už docházel dech a několikaletá pauza před následující řadou to jasně potvrdila. Celkově vzato solidní, ale nikterak převratný Ultraman, který sice vyčnívá svou stylizací, ale nikoliv vysokou úrovní.

Zapadlá VHSková creature feature, která si půjčuje/krade (vyberte podle míry vašeho nadšení pro žánr) z kdejaké osmdesátkové sci-fi horror klasiky, a k tomu je ještě evokuje svým neodolatelně zastaralým vizuálním zpracováním. Kvalita tomu povětšinou chybí, béčkařské srdíčko ale místy tluče hodně hlasitě. Na časy, kdy jsem jako dítě chodil ve videopůjčovně okolo kazety s tímto filmem (jejíž zadní obal nepokrytě prozrazoval absolutně všechny obsažené nechutné scény) a dlouho sbíral odvahu k tomu, konečně si ji vypůjčit, nezapomenu. Velká nostalgie, i když po letech a opadnuvším nadšení už ne tolik zábavná.

Odklon od knihy je v některých pasážích výrazný, ale nutno podotknout, že jedině ku prospěchu. Přeci jen, live action dračák, smažení starých arkádovek nebo recitování dialogů z Wargames by ve filmové podobě asi moc zábavné nebylo, proto se zde místo toho jede zběsilý automobilový závod nebo prochází dějem The Shining...ale o tyto konkrétní dějové rekvizity primárně až tak nejde. Důležité je především to, že Spielberg dokázal filmový Ready Player One podobně jako Cline ten knižní ukočírovat, a nenechal jej rozpliznout do nekompaktního slepence náhodných easter eggů, čehož jsem se v první chvíli poněkud obával. Ten film skvěle drží pohromadě, má vynikající videoherní tempo, maximálně vyladěnou audiovizuální stránku, a je nadšenou oslavou gamerství a geekismu stejně tak, jako hodnotných vztahů mezi lidmi. Jeden jediný element z knihy, který do filmové podoby přenesen nebyl, je dystopické zobrazení reálného světa. Tady lidi hrají Oasis především proto, že je to děsně cool, i když z knihy dost často dýchá závan toho, že virtuální realita je pro mnohé v podstatě to jediné hezké, co mají šanci zažít. Spielberg přesto s naprostou grácií zvládl nelehký úkol - adaptovat předlohu od nerda pro nerdy způsobem, aby i bez pochopení toho kolosálního množství fanouškovského servisu dostal divák působivý, funkční a především zábavný blockbuster.

Ukrutně převážnělá nuda, která staví na několik desítek let starém obehraném dějovém schématu Čelistí, a jakžtakž ucházející rozjezd se slušným bodycountem zabíjí příšerně se vlekoucím a nenapínavým finále, které ne a ne skončit. Pětihlavý žralok jakožto nestvůra sama o sobě je sice celkem cool, ale v tomto případě je méně více; jeho dvou- a tříhlaví kolegové z předchozích filmů byli i díky roztomilé nadsázce a přiznané přiblblosti mnohem větší studnicí zábavy. Už to nemá tak příšerný vizuál jako některé starší Asylovky, ale je naprosto evidentní, že tady šlo jen o to, splácat narychlo něco, co by v rámci týdenní přípravy na premiéru pátého Sharknada mohlo vyplnit vysílací čas na SyFy.

Asylum jsou skvělí na poli přehnaného, sebeparodického, nadsazeného a bezskrupulózního trashe, který reprezentuje např. celá série Sharknado; ale jakmile se rozhodnou natočit některý ze svých trademarkových (cílený dvojsmysl) mockbusterů na vážnou notu, je zle. Atlantic Rim má na DTV produkci jakž takž snesitelný vizuál, ale tím pozitiva končí. A není ani tak tragicky špatný, aby se nad tím dalo bavit. Je to zkrátka nuda, navíc zoufale neakční (těch scén s monstry a mechy je trestuhodně málo) a doslova nacpaná pseudovědecko-technologickými hemzy. Jakožto skalní fanoušek kaiju filmů jsem se pousmál nad několika přímými citacemi/vykrádačkami slavnějšího velkorozpočtového kolegy tohoto snímku, ale nic dalšího, čím by film dokázal zaujmout, tu není. Otrocky natočený rip-off, který se ani nijak nesnaží ospravedlnit vlastní existenci něčím jiným, než únavně nenápaditou parazitací na známé značce.

Oproti jedničce chybí Uprisingu charisma, DeKnightovo pojetí látky je oproti Del Torovi daleko méně srdcařské a fanouškovsky zapálené. Chybí výraznější postavy (Boyega s Gormanem jsou fajn, ale to jsou asi jediní), a bohužel také kaiju a jaegeři jsou méně vyprofilovaní a s menším prostorem zazářit...ta vypiplanost prezentace každého monstra a robota, kterou disponoval první díl, mi zde chybí. Jinak je to i žánrově trochu jinde, místo potemnělého katastrofického filmu se jedná o veseleji pojatý, přepálený, místy za vlasy přitažený a především skvěle vypadající akční výplach, který se nezastaví, a proto je taky v konečném důsledku pekelně zábavný (závěrečný souboj v Tokiu je dokonalý, hlavně první pasáž před fúzí tří kaiju; a vynikající je taky scéna útoků na Shatterdomy, která díky rychlým prostřihům mezi lokacemi efektivně napíná). Kaiju a mecha fanoušci si připočtou kladné body taky za nejrůznější citace a easter eggy, nezainteresovanému divákovi pak zbude objektivně sice solidní a nenudící, ale ničím výrazně nevyčnívají akční CGI blockbuster. Nemohu úplně říct, že jsem čekal víc...spíš jsem CHTĚL víc. Přesto ale pod čtyři nejdu, užívám si každý podobný vysokorozpočtový kaiju spektákl, kor když přináší takové vydatné množství fanservice-u. Pevně doufám, že asijský trh případné pokračování zaplatí.

První (a v menší míře i druhý) Hatchet mě nadchly vypilovanou a dokonale vyváženou kombinací klasického osmdesátkového slasherového feelingu, splatterové odvázanosti a podvratného ironizováni sebe sama, žánru jako takového a vlastně všeho dalšího, co jim přišlo pod ruku. Trojka v tomhle šla dost dolů a ustrnula na úrovni šíleně krvavého, ale vlastně dost otupujícího, na sílu jdoucího a nevýrazného krváku...a tento čtvrtý díl, byť ve výsledku o něco lepší, dělá zase opačnou chybu v tom, že až příliš sází na nadsázku a popkulturní humor, a samotné slasherové jádro je trochu upozaděno (ten nízký bodycount?! wtf?!). Hatchet jakožto franšíza je i po čtvrtém pokračování parádní moderní série pro horrorové geeky; jen je škoda, že Adamu Greenovi úplně nedochází, že to, co dělalo první dva díly tak skvělé, byla vyváženost a vhodné dávkování všech žánrových rekvizit, a nikoliv jejich místy až úporné nadužívání. Ale sranda to je pořád, o tom žádná!

Del Toro si pořád jede to svoje, a když se mu stále nepodařilo ukecat Hollywood na to, aby mu povolili At the Mountains of Madness, natočil si další svou oblíbenou žánrovku, tentokrát klasický padesátkový monster movie, který okořenil o romantickou linii. Jeho režisérský rukopis je pořád jasně rozpoznatelný, ať už barevnými kombinacemi, designy interiérů nebo třeba explicitními gore scénami; ale také tím, že se nesnaží inovovat a překvapovat, a točí si své žánrovky "jako tenkrát". Jediným trochu nečekaným aspektem je přítomnost humoru, který je ale nenásilný a do filmu svou ukočírovaností dobře zapadá...čímž se ale dostávám k tomu, co se Guillermovi ukočírovat nepodařilo. Jde konkrétně o množství filmových odkazů a společenských narážek, které se dějem prolínají v takové míře, že odvádějí pozornost od toho hlavního, tedy od monstra, němé uklizečky a jejich vzájemného vztahu. V důsledku ztrácí emoční vyznění příběhu na údernosti a síle. Kvůli tomu nemohu hodnotit plným počtem, i když mi Del Toro jinak (jak je jeho dobrým zvykem) opět dokázal učarovat.

No, ty vzpomínky, které jsem na Hvězdnou srážku měl z dob dětství a videopůjčoven, byly až moc shovívavé, tenkrát mě to bavilo nějak víc. Spoře oděná Caroline Munroe a hláškující robot mi v paměti neutkvěli, (přeci jen jde o záležitosti, co školou povinné dítě úplně nedocení), stejně tak jsem se nedokázal bavit nad tím šíleně okatým vykrádáním Star Wars; naproti tomu příběh, akce a efekty dokázaly dětskou mysl zaujmout více, než byl jejich reálný potenciál :/. První půlka je i z dnešního úhlu pohledu ještě docela fajn, to bláznivé střídání lokací bez jakéhokoliv smyslu a logiky má prizmatem trashové pokleslosti něco do sebe...co se ale součástí děje stane Hasselhoffova postava, nastává všeobecná a dost zmatená nuda, ze které se jakoby zcela vytratilo to kouzlo naivity, prolínající se s nadsázkou, a zůstalo jen to první.