AmunRa

James Wan postupně přichází klasickým hororům na chuť. Po brutální krvavé klasice Saw přichází Smrtelné ticho (Dead Silence) následované skvělými duchařinami V zajetí démonů (The Conjuring) a Insidious 1 a 2. Ve Zlověstném tichu se Wan bohužel teprve rozjíždí. Film je dobře natočený, herci splňují očekávání a kulisy navozují správnou atmosféru, ale na rozdíl od následujících snímků schází kvalitní scénář. Příběh je plný logických chyb a vyložených hloupostí.

Filmy o přerodu hlavního hrdiny mají polovinu úspěchu zaručenou svým tématem. Stačí správně namixovat tvrdý výcvik, přátele, první lásky, závistivé nepřátele, nějaké to protivenství osudu, mocné zlo v pozadí a ve finále zkoušku, kde hrdina předvede co v něm doopravdy je. V našem případě přitažlivá blonďatá náctiletá hrdinka. Po Harry Potterovi, Hunger Games a Vampire Academy tedy další film pro náctileté z fantaskního světa, kde se hrdina promění z většího (Potter) či menšího (Katniss) ňoumy v naději světa. Přiznám se, že tuto verzi světa po jakési válce příliš nechápu. Lidé rozdělení do podivných frakcí, jejichž obsah se snad vylíhl hlavě hipíkovi na tripu, jsou absolutně neteční. Žijí za hradbami v rozbořeném velkoměstě bez známek jakýchkoli oprav. Používají fungl nové technologie, elektřinu, ošacení a zbraně, ale nikde nejsou žádné fabriky nebo elektrárna (žádná frakce se také technikou nezaobírá). Za hradbami "jsou příšery", ale žádné nepřicházejí a nikoho nezajímá, co se děje mimo hradeb. Buď film nebo postavy v něm se zajímají jen o politikaření a pletichy v rámci svých frakcí a svého opevněného města - žádný náznak vývoje nebo průzkumu okolí. Samotný přerod hlavní hrdinky je zpracován prvotřídně a všechny potřebné ingredience jsou obsaženy v příslušných poměrech. Okolní svět je však nepovedenou parodií na Equilibrium a nedává žádný smysl.

Skvělá splatter komedie s úžasně černým humorem. Kdo se dokáže bavit nad veselým řáděním davu zombies, tady si užije.

Lehce a s úsměvem vyprávěný příběh z psychiatrie je svou barevností a lehkostí přímým protikladem dramat s podobným tématem, například Přeletu nad kukaččím hnízdem. V obou jde o střet hyperaktivního pacienta s řádem nemocnice, kdy pacient ve výsledku ostatním nemocným pomáhá víc než lékaři. Zde však pacienti nenaráží na otřískané mříže a diktátorské lékaře a dozorce, ale běhají po rozkvetlých zahradách a lékaři jsou vykresleni jako trošku mimózní postavičky. Hlavní postavou je však dívka, která o sobě ví, že je kyborg a hledá smysl svého života v záchraně babičky, která byla před lety rovněž hospitalizována na (jiné) psychiatrické klinice. Brilantně scénaristicky i režijně zvládnutý film.

Zápletka s prokletým předmětem rozhodně není žádná novinka, ale na rozdíl od ostatních není Oculus založený na lekačkách nebo krvavých scénách. Zpočátku to vypadá na spor sourozenců o interpretaci tragické smrti rodičů a z tohoto tématu mohli tvůrci vytěžit mnohem víc při srážce mystického vysvětlení s hledáním racionálních důvodů. Skeptická část dvojice však brzy podlehne atmosféře a v současné lince příběhu sledujeme boj sourozenců s prokletým zrcadlem tím, že zůstanou naživu a příčetní a v lince sledující minulost se postupně dozvídáme příběh jejich pohnutého dětství. Spíš než za duchařinu bychom mohli film označit za psychologický horor, který se zaměřuje na vliv zrcadla na myšlení a vnímání obětí. Škoda nevýrazného Brentona Thwaitese, kterého po herecké stránce převálcuje nejen skvělá Karen Gillan, ale i Katee Sackhoff a Rory Cochrane, kteří jsou výborní ve vedlejších rolích rodičů.

Film začíná uprostřed děje - neznáme zázemí hrdinů ani jejich motivaci a bohužel nic z toho není dále vysvětleno. Stejným způsobem pokračuje film i nadále: V příběhu je nakousnuto mnoho otázek, ale dočkáme se jen mála odpovědí. Na nějaký vývoj hlavních postav zapomeňte - veškerá zvídavost hlavního hrdiny končí u výdechu klimatizace a vůbec ho nenapadne zjišťovat, proč najednou necítí nohy a je na vozíku. Pomalé tempo má asociovat artový film, ale je to spíš zoufalá nuda, kterou neozvláštní nudná krajina, podzemní prostory bez vybavení ani Laurence Fishburne. Závěrečné finále je jak pěst na oko k minimalistickým kulisám zbytku filmu.

Velice zvláštní film je zajímavý především úplnou absencí kladných postav a hlavního hrdiny. Zdánlivou hlavní hrdinkou je mladá policistka (Melissa George), která však v podstatě žádnou úlohu nehraje a je pouze nositelkou děje, který se odehrává okolo ní a bez jejího přičinění, Stellan Skarsgård podává tradičně kvalitní, ale ničím výjimečný výkon a Selma Blair nemá prostor k rozehrání postavy. Film rozhodně není horor a podobnost se Saw je jen vzdálená, žánr balancuje na pomezí gangsterského policejního filmu a psychologického dramatu a je plný špíny, bezcitnosti, zla a korupce. Najít vraha vlastně ani není důležité, důležitá je otázka: Co jste ochotní obětovat, abyste zachránili někoho blízkého? Body filmu ubírá módní pseudodokumentární kamera, která zmatené scény dělá ještě zmatenějšími. Slabší povahy upozorňuji na depresivní vyznění filmu a úchyly na malé množství krvavých scén.

Klasika žánru kung-fu obsahuje všechny potřebné ingredience: Nejdůležitější ingrediencí jsou výborně zvládnuté souboje, přidáme výcvik nového žáka, hodně humoru, zrádného "bosse", pomstu a máme to. Ukuchtili jsme prvotřídní akční kung-fu film.

Chápu, že nezasvěcenému divákovi bude film připadat jako naprostá pitomost, ale fanouškům odchovaným TROMou připadne jako veledílo. Být nakažen zombie komárem je smůla, být navíc zbabělá měkkota je dvojitá smůla, ale naštěstí jsou tu akční přítelkyně a sestra, které zachrání situaci. Film plný praštěného humoru a absurdních scén (nezapomenutelný řezník) asi nikdy nebude klasikou žánru, ale rozhodně pobaví. Pozvěte pár fandů, nachystejte nějaké pivo, počkejte do půlnoci a do toho!

Invaze monster z vesmíru není nijak inovativní námět od dob H. G. Wellse a časová smyčka rovněž není žádná novinka. Ideálně se opakování časového úseku zhostily komedie jako Na hromnice o den více (Groundhog Day) nebo komediální díly seriálů Xena a scifi Sedm dní (Seven days). S vážnějším pojetím časové smyčky se setkáme kupříkladu ve Hvězdné bráně (Stargate SG-1) a jednoznačně nejzajímavěji je tento fenomén využit ve filmu Zdrojový kód (Source Code). V Edge of Tomorrow však využití časové smyčky zapříčiňuje absenci strachu o hlavního hrdinu a tím i vcítění do jeho postavy. Můžeme se bavit nad hloupoučkými příčinami hrdinovy smrti nebo sledovat instruktáž "tři kroky doprava, otočit, vystřelit", která nápadně připomíná počítačovou hru. Hrdinové jsou kapitola sama o sobě: Tom Cruise jako zbabělec, který neprojde žádným duševním přerodem v hrdinného zachránce planety, ale ověří si, že před potvorami nikam neuteče a pohledná Emily Blunt běhající po bojišti s nesmyslným mečem, který v příběhu nehraje žádnou roli. Samotný příběh je téměř absurdní, protože mimozemšťané sami pracují na svém zničení a závěr ve stylu "vletíme tam a rostřílíme to" je vyloženě zahozená šance. Posaďme se tedy před plátno, pobavme se nad nešikovností nesympatického hlavního hrdiny, pokochejme se trikovými orgiemi v bitvě s mimozemšťany, poplačme si nad zahozenými šancemi na chytrý film a zapomeňme.