Robbi

Komedie, kterou bych označil jako kvalitní. Není výjimečná, ale některé repliky se vám opravdu zaseknou pod kůži, jako ten při příjezdu hlavních hrdinů s partyzánem na nádvoří zámku strýčka jednoho z nich, které je ovšem obsazeno německým oddílem: "Klid, to se zvládne, usmívejte se," nabádá jeden z trojice hrdinů, na což partyzán reaguje: "Jo, fajn, usmívejte se. Falešný doklady a v kufru dva samopaly!" Velice hezká byla epizodka právě onoho strýčka v podání Michela Galabrua. A tohle je právě jeden z případů, ve kterém bych nechal historická data plavat stranou, nakonec tvůrci filmu to dali najevo i tím, že skutečné historické postavy jsou znázorněny jen stíny.

K tomuhle filmu se opravdu dá těžko napsat něco jiného než superlativa. Jednoznačně mu dominuje trojice Frances McDormand, Steve Buscemi a Peter Stormare, ačkoliv i William Macy má ve filmu nezapomenutelné chvíle. Traduje se dokonce, že si Frances z Cohenů utahovala hláškou: Poprvé jsem dostala pořádnou roli a nemusela se vyspat s režisérem." Ve filmu prakticky neexistuje hluché místo, přitom děj neletí kupředu nijak závratným tempem. Prostě - nehledejte na něm chyby a užívejte si ho.

Snímek byl natočen podle knihy Psí komando a rozhodně bych ho řadil k tomu lepšímu ze žánru válečných filmů. On totiž tak docela válečný není, vězeň Mareš (Adolf Filip) po útěku z nacistického střediska pro výcvik psů potkává norského chlapce (Vladimír Dlouhý), který v témže prostředí přežil krvavou "ukázku". V patách mají ale fanatického velitele střediska (Karel Hlušička), který jejich lapení bere jako osobní prestižní záležitost. Nemalou úlohu tu hrají psi, takže je to spíš film o útěku a stíhání, ve kterém na první pohled jasný poměr sil není vždy konečný.

Myslím, že po úletech typu FORMULE! a ZEMĚ POLICAJTŮ je tohle milový krok vpřed. Neříkám, že to je nějaká světoborná záležitost, ale určitě to má svou syrovou podstatu a řekl bych, že si nesnaží na nic hrát. Samozřejmě jsme od "Sylvouše" viděli daleko lepší věci, ale D-Tox bych mezi ty horší rozhodně neřadil.

Kdyby šlo dávat 3,5 hvězdičky jako u hudebních (a jiných) recenzí, vůbec neváhám. Moon 44 je opravdu možná poněkud podceněný film, který toho nabízí přeci jen trochu víc, než se na první pohled zdá. Ať už je to skrytý souboj mezi piloty a navigátory, z nichž si každý je vědom své převahy, nebo tápání hlavního hrdiny, který tu zahrál jednu ze svých nejlepších rolí. Překvapivě tu ale ani nevyčnívá jediná ženská role v podání Lisy Eichhorn. Stručně řečeno: ukázka, že i v Evropě se může natočit slušně udělaná sci-fi podívaná.

Tento film je stejně problematický jako Annaudovo JMÉNO RŮŽE. Jde totiž o to, že pokud by se měl důsledně držet předlohy, vyšlo by to opravdu na seriál a ona určitá údernost by byla ta tam. Je také fakt, že v Brownově knize to občas hodně zaskřípe, protože Langdon a Neveuová řeší hádanky stylem ...jó, tohle je jednoduchý, nač mít nějaký kryptografický oddělení... Ale není smyslem hodnodit předlohu, ale film. Nejvíc mu uškodil humbuk, který se kolem něj strhl už ve chvíli, kdy se vlastně začal připravovat a Howardovi vlastně nezbývalo, než natočit něco co od každého dostane pět hvězdiček. Přitom samotná předloha zase tak bombastická není, to už bych viděl jako lepší Brownovu Pavučinu lží. Dalším nedostatkem je právě ono zkracování v některých místech, kterým by větší rozvinutí dodalo hlubší prostor. A pokud se podíváme na herce, není asi překvapivé, že mě nejvíc zaujal výkon Paula Bettanyho v roli Silase. Ian McKellen měl úlohu dost usnadněnou svojí postavou, Audrey Tautou byla poměrně dost nevýrazná, Sofii nepřidala nic navíc (tady by to možná mnohem víc slušelo skutečné Sophii, a sice Marceau) a Tom Hanks, a předesílám, že to není jeho vina či jeho projevem, mi prostě nekorespondoval s Langdonem. Veteráni Jean Reno a Jürgen Prochnow zase měli hodně málo prostoru, leč k tomu je odsoudila předloha. Je to tedy značně rozporuplný film jako samotná Brownova teorie, rozhodně dobře udělaný, ale chyběla mu taková ta radostná šlehačková čepice. Proto by dostal tři hvězdičky, ovšem jedna navíc musí být za hudbu.

Jako pro hodně jiných tady jsem i já v Airplane! shlédl svou první parodii - a dodnes na ní nedám dopustit. Spousta menších špílců i hlavních fórů, do dokonalosti dotažené hlášky (viz ta o nemocnici), nezapomenutelná hláška hlavního hrdiny: "... a pak jsem začal mít potíže s pitím" (která bohužel v dalších překladech záhadně zmizela), ale především i to, že tohle není JENOM parodie na letecké filmy, ale trio ZAZ se trefilo i do nedotknutelné HOREČKY SOBOTNÍ NOCI. Proto se kdykoli a rád opět připoutám i bez prošení. A propos, ten pán v taxíku před letištěm ještě čeká?

Tarantino je možná hodně velký talent, ale občas mi jeho skvělé výtvory připomínají nejmenovaného známého, který opilý převrhl kýbl barvy na plátno, podařilo se mu do toho vyzvracet, pak tam upadl a při zvedání se do polohy homo sapiens otiskl ruce a kolena. Do rána se mu přes plátno prošly dvě kočky a jeden pes a když jeho žena zjistila, co zase vyvedl, kopla plátno do kouta plného prachu. Známý se odpoledne probral, zaschlé plátno se všemi těmi úžasnostmi pověsil na zeď, nazval ho Kolísání rozbouřené mysli a byl za impresionistickou hvězdu. Je to taková teorie Císařových nových šatů - udělejme něco tak, aby to vypadalo co nejblběji (Jan Werich: "V pořádku, je to blbý, to se bude líbit") a pak jen inkasujme dolary. Kill Bill mi přijde jako tisíce tuctových mlátiček, ve kterých nelze zabít nesmrtelného amerického policistu či sovětského milicionáře, samoúčelné potoky krve, rádoby efektní bojová choreografie (proč tu tedy není záplava "červených" filmů s J. C. van Dammem či Jackie Chanem???) a varovně vztyčeným prstem - kdo to nepochopil, neví, co je kvalita. Neobstojí ani nadsázka či ironie - nechť se na mě zúčastnění nezlobí, ale ta se dá zvládnout s daleko větší elegancí a nadhledem.

Dle mého názoru se tvůrci filmu inspirovali známým případem uneseného Boeningu 737 společnosti Lufthansa. Let LH 181 z Mallorky do Frankfurtu (říjen 1977). Ten zorganizovala skupina teroristů (pocházejících z Libanonu a Izraele) a cílem jejich únosu bylo dosáhnout osvobození západoněmeckých teroristů, známých jako skupina Baader - Meinhoffová. Letadlo po strastiplném putování, při němž teroristé zastřelili pro výstrahu prvního pilota Jürgena Schumanna, skončilo nakonec v somálském Mogadisciu, kde je zlikvidovala německá protiteroristická skupina GSG 9. V první Delta Force se objevuje zástup skutečně kvalitních herců a domnívám se, že až na pár přehnaných momentů jde o film na slušné úrovni. Pokud se v některých místech uchyluje od reálné pravděpodobnosti, pak se to dá přičíst i tomu, že tvůrci rozhodně nebudou ukazovat metody a techniku svého boje proti teroristům.

Americký ninja má výhodu v tom, že byl první z poněkud šíleně natahované série, ze které Dudikoff utíkal a zase se tam vracel, takže měl určité procento originality a nápadu. Nevýhodou pro něj je, že záplava filmů tohoto žánru ten žánr samotný rozmělnila a udělala z něj kategorii, ke které většina lidí přistupuje už dopředu s přezíravým úsměvem. Souhlasím s názory tady, že to pro mnohé je spíš nostalgický film, a třeba právě proto si ho dost lidí opět rádo prohlédne. A jen taková perlička a otázka: kolik lidí si všimlo, že v roli padoušského seržanta Rinalda se objeví John La Motta, který exceloval v seriálu ALF jako Tannerovic vlezlý soused Ochmonek?