Robbi

Místy opravdu dobré momenty, místy nešťastný plagiát, občas i humor se snahou odlehčit. Bohužel také dost klišé, kterých se film mohl a měl oprostit, pak by to byl skutečně nečekaně dobrý počin, na který třeba kinematografie slovenských sousedů a bývalých spoluobčanů čeká. Zajímavé pojetí jednotlivých postav, které se ohánějí morálkou, přitom jí každodenně dávají na frak - zkrátka nakládají s ní, jak zrovna potřebují. Značně těžkopádná a úplatná policie je tu nezbytnou nutností, jen ona Čára, aby se divák nepletl, vůbec nereprezentuje to, co probíhá mezi dvěma státy.

Když jsem psal vzpomínkový materiál o spaghetti westernech, tahle skutečně velmi povedená komedie tam nesměla chybět. A funguje i po mnoha letech, když jsem si ji opět připomněl. Neježe tu najdu mnoho známých tváří z přehršle bitek z filmů dvojice Hill-Spencer, ale ač si to možná neuvědomujeme nebo nechceme připustit, má i určitý životní podtón. Možná varovný, možná jen konstatující - před tím, co se na nás valí, se dá jen těžko utéci, a to nehodlám komentoval, zda je to do nástup dobrého či zlého. Lze možná litovat, že Yanti Somer byla tak málo vídaná, ale kdo ví, možná nám tím je vzácnější. Samozřejmě nelze přijmout další příjemnou ukázku dvojice Maurizia a Guida de Angelisových. Jestli jim ještě nevyšlo Best of movie music, ptám se proč???

Čurda jako člen výsadku Anthropoid, dva zabití esesáci hned po seskoku, dojemný odvoz zraněného Gabčíka německou hlídkou, která se nechá uplatit zajícem, tajní agenti hulákající v bytě koledy a ještě všichni pohromadě... Jasně, jsou lidé, kterým je historie docela fuk, ale tohle je opravdu hodně silný kalibr, který se časem nelepší, nýbrž zhoršuje. Že Američané mají v povaze předělávat historii podle toho, jak jim to vyhovuje, není nic nového. Bez jmen Gabčík, Kubiš, Heydrich, Opálka, Čurda a další by to nebyl špatný film, ale takhle je to bohužel fabulace a nic než fabulace.

Pokud točíme filmy o historických osobách, notabene velmi dobře známých a pro náš národ zásadních, pak bychom neměli postupovat stylem "nějak to sesmolíme a budeme doufat, že efekty a celková vizáž nahradí totální přešlapy". Už jsem to psal několikrát - pokud si chceme vymýšlet nebo se rozletět po křídlech improvizace a fabulace, nepoužívejme konkrétní jména. No jo, ale koho by to potom zajímalo? Bohužel Smrtihlav kromě úvodní půlhodinky a dejme tomu onoho momentu se státní hymnou (ucvakli slovenskou část jen pro českou distribuci???) nabízí v kvalitním provedení amatérsky pojatý příběh. Je jisté, že Brazilci, obyvatelé Trinidadu a Tobaga, Tahiti či Nepálu, popřípadě dalších lokalit (Belize, Benin, Čad) s klidem přejdou otřesně volené lokality, ale těžko tohle skousne našinec nebo divák znalý problematiky. A vymlouvat se v téhle oblasti na filmovou licenci? To je skoro jako točit životopisný snímek o Havlovi a nechat ho hrát míšence.

Legenda 17 je oslava Valerije Borisoviče Charlamova a tak je potřeba ho také brát. Stejně jako v Rivalech je tu spousta nepřesností a neexistujících věcí, ale podařilo se vystihnout to hlavní. Ano, nenáviděli jsme hráče s CCCP na prsou, protože nám kazili radost, ale byli to také jenom hráči, kteří chtěli dělat to, co umí. Někteří byli "namistrovaní borci", jak třeba označil Petrova obránce Jan Suchý, jiní byli příjemní a inteligentní společníci. Přes všechny nedostatky film hodnotím jako velice dobrý a jenom čekám, kdy se podobné oslavy dočkají legendy našeho hokeje - ne nějaký narychlo spíchnutý dokument, ale film jako je tento nebo Miracle On Ice. Existuje dost hráčů i událostí, které si o to přímo říkají.

Než o vylíčení skutečných osudů Percy Fawcetta jde spíš o skicu a průřez dvaceti lety jeho života. Rozpory se skutečností jsou zřejmé, někdy i v zásadních bodech (dokument 521 neznámého vojáka, kterého Fawcett nazval Raposo, válečné události, počet výprav, doložená není ani postava Jamese Murphyho), ale snímek spíše chce v kostce prokázat osobnost britského cestovatele, jeho odhodlání i posedlost. Navzdory dlouhé stopáži těch dramatických záběrů z džungle není zase až tolik, kolik by divák očekával, je tu i spousta filozofických úvah a příměrů, nemalá část je věnována i rodinným vztahům, které měly na jeho život podstatný vliv. Nejde rozhodně o životopisný film Fawcetta, spíš o určité vnadidlo a pozvánku ke skutečnému poznání tohoto pozapomenutého cestovatele.

Muzikál, který nechce nudit dějem, ale bavit. To není nijak ironické hodnocení, jsme svědky úžasných výkonů hvězd jako José Iturbi, Xavier Cugat, Ben Blue, Amparra Navarro a především fenomenálního trumpetisty Harry Jamese, neprávem zapomenutého hudebníka. Ale také úžasný výkon Jimmy Duranteho coby Billyho Kipa a kouzelný Concert for Index Finger Gracie Allen, jíž má tu čest doprovázet orchestr pod vedením Alberta Coatese. Skvělé písně jako Sweet And Lonely či Young Man With a Horn nebo Love Like Ours. Tenhle film možná bude ohledně materiálu méně kvalitní, ale zábavou zůstane mladý a aktuální.

Kdo se na tenhle film bude dívat jen z toho pohledu, že musí za každou cenu určit toho nejlepšího a nejméně výrazného, vůbec ho nepochopil a přijde o spoustu zajímavých myšlenek. Stejně jako nejde v F1 srovnávat Fangia, Sennu či Hamiltona, ve fotbale Andradeho, Pelého nebo Messiho, v hokeji Ragulina, Orra, popřípadě Bourquea, tak to nelze ani zde. Každý z trojice Page, Edge, White má svůj vrchol, místo s nímž budeme nesouhlasit nebo okamžik, nad nímž je nutné se zamyslet. A závěrečná The Weight je skutečně výborným puntíkem za netradiční, ale velice dobrou podívanou.

Je to opět taková agitka jako v případě Ozzyho. Ano, vím, že se Cooper vyhrabal z totálních sr..ek a stal se údajně od roku 1983 lilií, která nevzala do úst kapku alkoholu a štipeček koksu, ale spíš by mě zajímalo, jak se vyvíjela jeho další kariéra. Jak uvedl Johnny D., stopáž filmu toho moc neumožňuje, ale po návnadě v první polovině čekáme zhodnocení kariéry a ono prsk!, dojemný příběh o polepšeném rockerovi. Takže v duchu přemýšlím, kdo další přijde z těch poučených na řadu. Keith Moon už to určitě nebude.

Dvě třetiny jde o sympaticky rozehrané drama a konečně to taky jednou vypadá, že země neomezených možností vyprodukuje něco jiného, než geniální amatéry, kteří dokáží "vykolejit sirkou mezinárodní expres". Hysterická Emily Mortimer, nesnesitelně žoviální Woody Harrelson, bohužel nevyužitý potenciál Eduardo Noriegy a závěr, který asi má znamenat něco v duchu závěrečné hlášky ze Stevensonova Ostrova pokladů "Prachy nekoušou". Totálně zazděný potenciál, v němž si snad jako jediný uchoval nadhled Ben Kingsley, jemuž dávám jednu hvězdičku, druhou pak jako zarytý vláčkař samotnému prostředí. Kdy už si US tvůrci konečně dovolí se zbavit těch zoufalých klišé a udělají jednou něco, kvůli čemuž by se stálo za to vrátit k nějakému filmu podruhé?