Robbi

Bohužel oficiální text distributora je krajně zavádějící - film totiž není o odcizení otce a dcery, ani o nové snaze k sobě najít cestu. To ale pochopíte, až toto velice zvláštně pojaté dílo uvidíte. Odehrává se ve dvou rovinách a spíš se zabývá snahou slavného spisovatele uhájit právo na výchovu vlastního dítěte, v druhé poloze pak o pokus mladé dívky se vyrovnat s neschopností citového života, který by mohl změnit právě uvedený Cameron, ovšem otázkou je, zda na to oba budou mít dost sil. Dominantní postavou filmu je bezesporu vynikající Russel Crowe, ale za pozornost stojí díky jisté upozaděnosti výkon Diane Kruger a Bruce Greenwooda v rolích příbuzných hlavní dvojice.

Názorná ukázka, že animovaný film lze udělat i bez nebetyčně provařeného enginu na bázi stále stejný očí. Nejen úžasná atmosféra, ale i soběstačný příběh, jemuž zdánlivě, opravdu pouze zdánlivě jednoduchá animace dodává na síle. Měl jsem to štěstí, že jsem viděl verzi bez dabingu a šlo o rozhodně nejsilnější zážitek v tomto oboru za minimálně posledních pět let.

Sputnik má roviny dvě - onen dětský svět, ve kterém se pohybují Friderika, Jonathan, Fabian a jejich odvěký nepřítel Oliver, a potom ten dospělý, naplněný problémy s běžným denním životem. Úvahy o emigraci před dětmi úzkostlivě tajené, přemýšlení, co přinese další den a jak se zachovat pod dohledem místního důstojníka Maudera. Je nutné si uvědomit jednu věc - jak vysvětlil režisér filmu Dietrich, tenhle film je určen především pro mládež a odtud pramení jeho hravost, doplňovaná aspekty ze světa dospělých. Nelze ani po něm chtít, aby děj zaměřený do horizontu několika dnů podal divákovi vyčerpávající politicko-historické informace. To ostatně nedělá ani velké množství takzvaně fundovaných filmů, které si dějiny prostě ohnou podle toho, jak se jim to zlíbí. Tohle je prostě listopad 1989 nahlížený dětmi v malé vesničce v NDR - a tak bychom ho také měli vnímat.

Uživatelka tyna24 tu vyslovila názor, že Angeliku nelze srovnávat. Je to jako chtít nesrovnávat verze Tří mušketýrů, Supermana či Batmana. Nová verze Angeliky je chladně vypočítaná do posledního detailu a romantika pochopitelně byla pochopitelně první, kdo musel vyklidit pole. Myslím si, že právě velice chabě pojaté hlavní postavy zničily jakoukoli šanci na úspěch tohoto remake, který pokud měl být vytvořen jako pocta k 50. výročí uvedení původní Angeliky do kin, tak to je skutečně ostuda. Hodně naznačuje i fakt, že Francouzi tuto novinku nepřijali a návštěvnost je velice chabá. Existují prostě řeky, kam se i přes veškerou snahu a občasné ošálení přísloví podruhé vstoupit nedá - a je nanejvýš pochybné to zkoušet.

Nechtějme srovnávat tuto verzi s novějším Friedkinovým počinem. Každý ji uchopil jinak, tahle je poněkud klidnější, komornější, pochopitelně v mezích dramatické jízdy k vrtu. U této adaptace jsem ocenil dodatečné kolorování, je to jeden z mála případů, kdy taková úprava nebyla na škodu věci. Zde jsou postavy také nějak více smířené s faktem, že to může bouchnout, věčně usměvavý Luigi snad ani není věčně klející a nervní Ital, ale nějaký jeho řecký klon (nic proti Řekům) a Joe, podle knihy Johnny Mihalescu, je ve filmu daleko menší srab. Proto si velice rád pustím oba filmy po sobě a budu se u nich bavit.

Lovím z paměti dětské vzpomínky - a vedle zde zmíněného útěku v šachovém stroji (ve skutečnosti šlo o figurínu hráče, která posouvala figurky po šachovnici) si vybavuji ještě epizodu o maďarském knížeti Rákoczim a také úspěšný útěk vévody de Boeufor (pokud jsem to napsal dobře). Bohužel je téměř nemožné zjistit, kolik dílů vlastně bylo natočeno, ale souhlasím, za zopakování by to rozhodně stálo.

Nazareth byli vždy tak trochu ve stínu větších a často komerčnějších skupin, ale to vůbec neznamená, že hráli špatně. A je nanejvýš záslužné, že se třeba poněkud pozdě, ale přece můžeme podívat na jejich kariéru. Možná ne podle obvyklých klišé, ale určitě zajímavě a mnoho z nás může nostalgicky zavzpomínat. Leč mé hodnocení neberte zcela objektivně - měl jsem možnost se s Nazareth setkat a byl to skutečně nevšední zážitek.

Na film Rivalové je nutno nahlížet ze dvou stran - jste-li nekritickými obdivovateli F1 a historii tohoto motoristického odvětví vnímáte stejně volně jako tvůrci, budete poprávu nadšeni. Dobová technika a hodně blízký naturel herců skutečným postavám, přítomnost Nikiho Laudy coby odborného poradce - to vše dělá film atraktivním. Pokud však jste skutečnými fanoušky F1, najdete tu překvapivě velké množství chyb, které nelze schovat ani za tradiční "filmařskou latinu". Na rozdíl od POMA si myslím, že to zcela odpustitelné není, jsou to úlety zbytečné a horší je to ještě o to víc, že jde o nepřesnosti takového druhu, které ve snímku prostě být nemusely. Do zdejších zajímavostí jsem jich poslal na desítku a jsem zvědav, zda se tu vůbec objeví. Proto na Rivaly musíte jít jako na přibližnou adaptaci toho, co se na trati skutečně dělo a nebo jako na film, který by vás mohl na bohatou historii F1 nalákat. Ale rozhodně mu nelze ve všem věřit.

Pokud si chcete udělat přehlídku nejklasičtějších klišé, uronit vlasteneckou slzu do popcornu a opravdu vnímat kupu nesmyslů, budete se bavit. Neobstojí názor, že jde o nadsázku, tohle je zbytečných 137 minut efektů, které jsme tu už viděli. I kdyby v tomhle hrál Bruce Willis, byl by to strašný propadák. Nebál bych se říci, že scénář filmu se začíná blížit tomu, co se nazývá koblihami - navrch cukr, uvnitř duto. Jestliže první Smrtonosná past byla zábavná, její x-tý klon fungovat nemůže a nebude. Ale chápu, že v dnešní době, kdy je módou nemyslet do hloubky, případně nemyslet vůbec, to docela uspěje.

Moje zkušenost už má co do činění s nově sestříhanou verzí, kterou štáb udělal po LFŠ v Uherském Hradišti. V tomto případě film nestaví žádné dělící čáry a neodsuzuje, jen vypráví. Nevíte, kdo je nepřítel a kdo vám podá pomocnou ruku. Můžete se jen dohadovat a plout zmatkem s nadějí, že přežijete. Vedle výkonů už zavedených jmen (Vetchý, Kerekes, Bareš) bych vysoce ocenil projev Jarka Hylebranta a "nenápadného" Jiřího Schmitzera. Nemyslím si, že by děj trpěl šroubovaností či směšným dojmem, je třeba si uvědomit, jaká to tehdy byla doba, ve které neexistovala žádná pravidla. A vzhledem k tomu, že scénárista Urban konzultoval veškeré dění s jedním z nejstarších pamětníků Karlem Cvrkem (1916-2012), věřím, že na rozdíl od mnoha filmu s nálepkou "podle skutečné události" je skutečným odrazem tehdejších lidských příběhů. O filmu vím díky oběma producentům více než hodně, takže mě opravdu mrzí jen pár drobností a nelogičností, kvůli kterým to není poctivých pět.