Robbi

Navzdory výkonům všech ostatních, které ve snímku mají své místo a bez nich by neměl onu vypovídající hodnotu jde o mistrovské pojetí dvojice Menzel/Simonischek. Už jen pro jejich výkon ho stojí za to vidět. Když k tomu přičteme možná na první pohled ne tak zcela viditelné poselství, nelze ho hodnotit nijak než jako mimořádně povedený.

Už slavný Jára (da) Cimrman pravil, že pohádky jsou větším zlem než zápalky. A když se někdo cíleně a plánovitě pokouší oblbnout dospělé, pak se - jako v případě petry8619 - v plné nahotě ukáže, jak lze manipulovat s těmi, kteří se po vzoru Jirotkovy tety Kateřiny ztotožňují s postavami a la Květinka Marta. Každému co jeho jest, kdo si bude chtít libovat v prázdném, nudném a plochém životě, nechť tak činí, spíš by se dalo usuzovat, že si takové lidé aspoň na chviličku představí, coby kdyby... A romantika? Ovšem, pokud je podložená patřičným počtem milionů, vezmou ji na milost i zastánkyně MeeToo. Zkuste si představit, že by byl Christian obyčejný úředníček... to by byla romantika, že? Na druhou stranu je dobře, že máme možnost vidět, že i ženy jsou tak snadno ovlivnitelné. A nechce to ani velkou námahu.

V tomhle filmu nefunguje nic. Postavy bez vývoje, nestravitelné dialogy, absence rozvíjení děje, připadá mi to, jako kdyby na scénář byl půlden. Jestliže se herci rozplývali nad krásami Rusavy a velebili milý pobyt, pak by jim někdo měl připomenout, že tam jeli hrát a ne se rekreovat. Jsou tu výjimky, Martinové Dejdar a Zounar ukazují, že kdyby měli co hrát, určitě by excelovali, bohužel dětské postavy až na B. Čermáka působí nepřirozeně, v případě Samuela Gyertáka a Justiny Elly Klimešové afektovaně s tuhým sklonem k přehrávání. Už vůbec nepochopím, proč byla do Dukátové skály obsazena Petra Faltýnová - bohužel mě napadá jediný důvod - aby se na ní nezapomnělo. A slavná čurací scéna tolik propagovaná v médiích? Spíš to vypadá, že čtyři ženy sedící za náspem a trousící rádoby moudra při hledání dětí dokazují, že myšlenky a nápady zmizely dávno předtím, než první kapky dopadly na zem. Jedná se o nevyužitý potenciál, který nezachrání ani do omrzení opakované letecké záběry a sterilní, jednolitá a nenápaditá hudba V. N. Bárty - a to je paradoxně téměř to nejlepší, co film nabízí.

Bylo by spravedlivé říci, aby to někoho nemátlo - tohle není film o commendatorem Ferrari nebo jeho stáji. Týká se pilotů, kteří v letech 1955-1958 v jeho stáji jezdili, vítězili a bohužel i umírali. Dominantní roli tu hrají Peter Collins a Mike Hawthorn, ale nebudeme se pohybovat pouze na F1. Navštívíme nejhorší katastrofu v motoristickém sportu, zavítáme na tragickou Mille Miglia a pochopíme rozdíl mezi formulí 1 v druhé polovině let padesátých a třeba jen o dvě desítky let později, kdy se sice nazývala nebezpečnou, ale proti zachycené době to byl led a oheň. Ti, kteří čekají průřez historií italské stáje nebo snad životopis samotného Enza budou určitě zklamáni, protože se opravdu dozvědí pouze o čtyřech, byť událostmi nabitých letech.

Jak se o krasobruslení zajímám z doby ještě před tímto incidentem, zdá se mi, podobně jako u Howardových rivalů, že to je záležitost proteklá mezi prsty. A když už sami američtí novináři připouštějí, že jde o poněkud nepovedenou obhajobu Tonyi, tak to v zemi, kde se sirup limonádového druhu nosí, asi něco znamená. Především mi Margot Robbie v roli Tonyi nesedí, je příliš "hodná a hezká", než aby zapadla do obrázku oné životem zkoušené sportovkyně. Pak vlastně vůbec nic neříká, nenabízí variantu, ale ani se nesnaží jít v tom nedůležitějším bodě trochu dál. Zato plýtvá emocemi a v mnoha směrech si protiřečí. Podezírám tvůrce, že se pokusili využít ZOH a ohřáli záležitost, v níž se mírně přepočítali. Proto čekám, že se někdo pokusí třeba zpracovat příběh Jeleny Běrežné, který je prost skandálů, ale co do dramatického napětí strčí Tonyu i s Nancy spolehlivě do kapsy.

Takže Pěnice potřetí. Nic nového, snad jen pokus rozčísnout děj akčními scénami, které působí asi stejně vtipně, jako kdyby Dušan Jasánek ztřískal na hromadu Jamese Bonda. Bez nápadu, křečovité vtipy, pokud má jít o trojku, tak překvapivě zase vidíme Becu, jak svým uměním ohromí další hudební celebritu. Jenom ukázka toho, že dneska není třeba mít hudební cit, stačí jen mačkat správné knoflíky. Předvídatelné, ukoptěné, utahané, ani ty písničky, na kterých by to asi mělo stát, nejsou nijak úderné - příliš z toho čpí komerce a snaha vysát z tématu co ještě jde. Na rozdíl od Wysch a carly se ale obávám, že za nějakých 5 let se dočkáme Bardem Bellas v domově důchodců, na rozloučení to opravdu nevypadá.

Dlouho jsem se rozhodoval, zda dát takové hodnocení, ale ať jsem se na to díval ze všech stran, prostě jsem nenašel důvod, proč vytáhnout i tu jednu hvězdu. Nejenže tenhle film při mé návštěvě kina nebavil mnoho dospělých, ale ani děti, ještě je to tak okatá agitka rodinné pospolitosti, které podléhá všechno, včetně naprosto nesmyslných dějových zvratů, které nejde omluvit ani argumentem, že to "je jen animák!" Nulová zábava, spousta klišé a žádné překvapení - ba co víc, některé postavy jsou tak vlezle protivné, že ač se tváří jako spasitelé kladného přístupu k životu, stálo by za to je poslat ke všem čertům.

Co lidé neudělají pro peníze, které notabene nemají vůbec jisté. Snímek zajímavý i účastí "Paulova dědečka" z beatlesáckého Perného dne (Wilfrid Brambell) měl plno kouzelných míst, na které se - jak ostatně uvádějí i další komentáře - rádo vzpomíná. Jeden za všechny: Co to tu děláte? Eeeeehhh, červotoč... Cože?!?!?!?!? V kovové židli? .... Tak kovotoč... Nemyslím si, že by Ronnie Corbett nějak zvlášť za ostatními zaostával, ale prim asi jako u většiny hraje Thora Hird.

Už poněkolikáté se tvůrci pustili do něčeho, co by se dalo nazvat - hledej zdroj a inspiraci. Scény jako vystřižené z Pátku 13., Hřbitova domácích zviřátek, Exorcisty a dokonce i nedávného The Boy spolu se zachováním všech snad myslitelných klišé mohou způsobit to, co bylo vidět při předpremiéře, kdy pro poměrně značnou část diváků byly důležitější jejich mobilní telefony a SMSky.

Protože animovaných filmů začíná být dvanáct do tuctu, aby nezapadly mezi ostatními, chce to něčím zaujmout, přijít s novinkou. Letíme (s mistrně manipulujícím názvem Čáp Richard - v originále) tak trochu těží z legendárního Ošklivého kačátka. Nejspíš v rámci světových kampaní vedle povinné pomoci a úspěchu ve chvílích, kdy to vypadá na katastrofu, se tu objevuje zřejmý podtón osvobození jedinců od sebepodceňování - Richard The Stork tak svým způsobem může vytlouci dětičkám z hlavy, že jsou ošklivé, tlusté a nemotorné. Jistě si oblíbí další okaté potvůrky, ovšem až přílišná sterilnost námětu a provedení, včetně setrvalého provedení nejspíš příliš nezaujme. Na to je konkurence dost silná.