Robbi

Tenhle film zraje jako víno. Když ho sledujete, dojde vám, proč "Velký malý Louis" skončil svůj život po selhání srdce. Snímek je doslova prošpikován skvělými momenty, velkými humornými plochami i klasickými nástřely - například scéna, kdy Louis de Funés klepe na dveře pokoje svého syna (filmového i skutečného) Oliviera s parukou v ruce, případně jeho skvělá kontrola hmotnosti svěřených tanečnic - na řadu přichází poslední a šéf Louis jen vypálí - Ani na tu váhu nemusíš a mazej rovnou na kolo. Mně osobně se nejvíc líbí ona pohádka a její zakončení: Louis: Pochopily jste to? Jedna z dívek: Vzali se! Louis: Nepochopily jste nic, alou spát. Zajímavé komentáře: Kleopatra.

"Co budeš dělat zítra?" ptá se Lilian Bobbyho a oba vědí, že Lilian už žádné zítra nezažije. Jeden z případů, kdy filmová adaptace nezničila literární předlohu, byť to je dílo takového velikána, jakým Remarque určitě byl. Jeden z mála hvězdných výkonů Marthe Keller, emotivní film, který bych rozhodně nenazval limonádou, ale poctivým životním příběhem.

Je třeba podotknout hned zkraje to hlavní - kdo nezná historii Beatles, ten The Rutles nemůže pochopit. Tohle je totiž velice dobrá a hlavně vtipná parodie na Beatles a přesně kopíruje nejvýznamnější milníky jejich kariéry. Zrovna tak se skvěle podařila hudba, o níž se nejvíc postaral Neil Innes, exčlen skupiny Bonzoo Dog Band (hraje Rona Nastyho, napodobujícího J. Lennona). Je tu ale i dost zajímavých herců i hudebníků, například Stiga O'Haru neboli George Harrisona hraje Ricky Fataar, který vystupoval s Beach Boys. Jen málokdo ví, že Eric Idle, hrající Dirka McQuicklyho, ve filmu vůbec nezpíval ani nehrál na baskytaru, protože to prostě neuměl - zaskakoval za něj Ollie Halsall. O The Rutles existuje obrovské množství mateirálu a myslím, že to je hodně zábavná věc, zvláště když se Innesovi a Idlemu podařilo do akce zatáhnout i Micka Jaggera a Paula Simona, kteří se uvolili zahrát si vrstevníky The Rutles. Skutečný George Harrison se podílel na produkci a skutečně si ve filmu zahrál roličku televizního reportéra. Jak se dá očekávat, tvůrci narazili u Lennona svým vykreslením Nastyho partnerky Chasity. Nezbývá než opakovat, pokud znáte písničky Beatles, zaposlouchejte se do The Rutles a hledejte podobnost se skladbami Beatles. Pokud vám 60. léta v hudbě nic neříkají, dívejte se na to, co máte rádi, ale ne na All You Need Is Cash od The Rutles. Nepochopíte to.

U tohoto snímku si je potřeba uvědomit několik faktů: Především že Lennon a McCartney si začali uvědomovat, že Beatles už pro ně nejsou spoluprací, ale soupeřením. Dalším mínusem byl fakt, že Beatles chtěli být u všeho a nic pořádně neuměli, myšleno z filmařského hlediska. Natáčení provázely nedostatky, zamýšlená velkolepá květinová party či výlet vzal také rychle zasvé. Paul se až příliš začal cítit jako otec filmu, což dokazuje i jeho příhoda, že si zaletěl do Francie natočit scénu k The Fool on The Hill a "zapomněl" si s sebou vzít pas, peníze, ale i objektivy a filtry. To neúmerně prodražovalo výrobu a víc a víc otravovalo všechny přítomné. Moc se zachránit nedalo a myslím, že kdyby tenhle film neměl ve svém středu Beatles, byl by hodnocen jedním odpadem za druhým. Bohužel to byl experiment, který se nevyvedl, ale jak to tak bývá, písničky z něj přežily a staly se klasikou. Osobně bych viděl MMT jako školní ukázku toho, že vejce chtělo být chytřejší než slepice a nějak se to nepovedlo.

Lze obhajovat nebo hanit. Můžeme být nadšení nebo otrávení. Když jsem procházel názory přispívajících, napadla mě ještě jedna věc - tenhle film si na nic nehraje. Beatles ho natáčeli v období, kdy už cítili, že s nimi kdekdo manipuluje ve jménu sypajících se sumiček a sum a podle toho se k němu taky stavěli ("Nebyl to náš film. My v něm byli jenom jako hosté!"). Nikdo z členů nikdy netvrdil, že to bylo světoborné dílo a Lennon ho dokonce veřejně shazoval. Ačkoliv byl skutečně nesmírně jednoduchý a vlastně šlo jen o to zasadit písničky Beatles do nějakého prostředí a poněkud je poslepovat, pořád si myslím, že má lepší atmosféru než většina vykalkulovaných rádoby uměleckých děl. Fanoušci Fab Four ho budou stejně milovat a připomínat si Lennonovy typické hlášky ("Dejte mi ministerstvo zahraničí, přepadli můj byt!" popřípadě "Dvě piva s citrónem a dvě piva s citrónem"), úžasně vylíčený Scotland Yard, úžasně praštěnou dvojici vědce a jeho pomocníka a pak čtyři kluky, jejichž hračičkaření dokázalo to všechno ještě jakž takž zachránit. HELP! si naštěstí na nic nehraje a možná i proto ten svůj půvab má. A jestli tu zazněly odkazy na písničky, rozhodně ta moje je You're Going To Lose That Girl, orámovaná úsporným světlem studia a cigaretovým kouřem, ze které čiší to kouzlo, které dělalo Beatles tím, čím dodnes oslovují miliony lidí na celém světě. A co lze říci závěrem? "Hej, kluci, bzučíte? Ne, díky za optání!"

Je vždy úskalí, když zavřete někoho do vlaku / letadla / autobusu / ponorky / výtahu / mrakodrapu / vesmírné stanice* a podobně, že vznikne situace, v níž dojdete do krajní meze a pak je problém co dál. Proto se pak vytvářejí situace, které mohou působit poněkud nelogicky, ale dají se aspoň částečně vysvětlit. Hackmann tu hraje nikoli nabouchaného strážce zákona a la Steven Seagal či jemu podobní, ale policistu, který má dovézt svědka k soudu a víc se od něj ani neočekává. Jenže zabít jeho a jemu svěřenou chráněnku v prvním možném okamžiku by dost dobře nešlo, takže jako u všech filmů tohoto ražení jednoduše musíme počítat s tím, že ověnčen předtuchou a pytlem štěstí nakonec uspěje. A sympatické je, že film to dává nepokrytě najevo a na nic si nehraje. Proto solidní tři hvězdičky a další půlku bych přidal za nádherné podívání vláčkové. (* nehodící se škrtněte).

Jsou filmy, které jsou prostě řemeslně dobré. Stejně jako třeba pro nás nikdy nezestárne auto, ve kterém jsme se učili zdolávat nástrahy řidičského umění nebo magnetofon, na jehož stále se zhoršujících páscích jsme hltali první rockové pecky si vzpomeneme na první pokoutní videokazety s x-tou kopií s monotónně jednohlasným dabingem. Přijdou filmy dokonalejší, efektnější, ale těžko opravdovější. Není to jen nostalgie, co mě k tomuto filmu vrací, prostě mu věřím. Už jen proto, že se na nic netváří splní to, co od něj čekáte.

Film, který se v dobrém svezl na úspěchu Spielbergova Indiany Jonese (a v nekterých scénách jako kdyby šlo o záběry nikoli mladého Holmese, ale Jonese) ukazuje kvality zmíněné trojice. Na Levinsona ještě čekaly pecky jako Rain Man či Dobré ráno, Vietname, ale už stačil ukázat světu v Bistru a Přirozeném talentu, že on má talent také. Ona provokující ponurost, schopnost najít východisko i ze situací bezvýchodných a nebohý baculatý Watson zoufale se snažící zodpovědět Holmesovu otázku, to všechno sečteno a podtrženo mi dalo slušné čtyři hvězdičky. Ta pátá chybí možná i proto, že už nikdo na tak krásně otevřený konec nenavázal.

Kolem tohoto filmu je vždy trocha mýtů, napětí, tajemství a podobných záležitostí. Pro mě je dodnes pořád trochu nepochopitelné, že film byl v rámci Letního filmového festivalu pracujících promítán v našich kinech. Po dvou měsících ovšem zmizel a pokud se mi podařilo dopátrat se příčiny, bylo to právě kvůli fabulaci přejezdu vlaku napěchovaného smrtícím virem tehdejším Československem (jak jinak by se z Německa do Polska asi dostal, že?). Řekl bych, že v tom bylo plno náznaků, které by stály za středně dlouhý článek. Přivítal jsem znovuvydání v edici Slavných filmových návratů, ale poněkud mě rozladil doprovodný text, který musel napsat někdo, kdo film vůbec neviděl. Neřešil bych ani tak dramaticky "záhadné" uzdravení cestujících, v historii medicíny jsme byli svědky daleko větších "zázraků". Řekl bych, že celá atmosféra filmu je slušně vyvážená, je potřeba vzít v potaz, že tenhle film se točil v polovině 70. let a tudíž pro dnešní zhýčkané diváky může být ač akční, tak málo akční. Souhlasím s názorem, že ve filmu je pár velice zajímavých momentů, ať už pohled na jedoucí vlak, jeho zapečeťování v Norimberku či "monitorování" mostu, několik jiných zase zbytečně shazuje výsledný dojem (mám na mysli hlavně zadní projekci). Závěr je překvapivě jednoduchý, je to výborně udělaný film - nic víc, ale rozhodně nic méně.

Kdo je zarytý obdivovatel Star Wars, ten bude Spaceballs nenávidět. Kdo si umí užít skutečné legrace a ne křečovité parodie, ten bude na vrcholu blaha. Přitom je potřeba si uvědomit ještě pár věcí, Spaceballs neparodují jen Star Wars, ale trefují se i do Ramba, Planety opic, Vetřelce, Mouchy a v jedné scéně si utáhnou i z tak nedotknutelného materiálu, jakým určitě je Disneyhova Sněhurka. Skvělý je Rick Moranis - jeho hláška po ráně do hlavy, "pauza na cigárko", mě provázela řadu let. Ale i jiné: Prezident Scroob: Koukejte si to hledí zvednout, nevidím, jestli se mi za tím nepošklebujete! Dot Matrix: Mohla jste si ho vzít a pak dvacet let předstírat, že máte migrénu. Dark Helmet: Vy jste si dovolil obejít mou helmu?!? Jak už tu bylo řečeno, je také důležité, jaký dabing máte k dispozici. V tom původním totiž jméno tvora, který si říká čes (neboli člověk a pes v jednom) zní Blít. Čímž vůbec první scéna na palubě lodi vesmírného piráta Lone Stara dostává docela jiný rozměr. Přikláním se k názoru, že jde o nejspíš vůbec nejlepší Brooksovu parodii.