Goldenhair

Původní Straw Dogs jsou klasika. Znepokojující, hutný a syrový film. Jeho po čtyřiceti letech natočený remake je zapomenutelným thrillerem na jedno podívání. Tím nechci říct, že je špatný. Jen vás prostě už nemá čím překvapit. Ale chápu, že natočit solidní předělávku dokonalého originálu není zrovna jednoduché. Rod Lurie má, co je třeba, přesto je z jeho režie cítit zbytečná opatrnost. Zpočátku jsem byla taky dost skeptická vůči obsazení. James Marsden? Tomu ten "breaking point" tak uvěřím. Ale nakonec to překvapivě funguje.

Jak se takové jedno nevinné kouknutí z okna může zvrtnout, že? Nenápadný, ale výborný thriller, který skvěle graduje až do finále a já mu nemůžu vytknout ani zblo.

Vztahová dramata poslední doby mě většinou nedokáží nijak strhnout. Ale tohle bylo skvostné. Celý film jsem seděla doslova jako přikovaná. Vztahová mozaika lidí z amerického předměstí, kteří se touží vzepřít svému osudu, aby se cítili opět "živí“, ale přitom nejsou schopni nebo spíš nechtějí dospět a smířit se sami se sebou je pro diváka intenzivní, chvílemi až mrazivou, ale zároveň nesmírně osvěžující podívanou. Nic zde není černobílé, žádný charakter nevyčnívá, nikdo není hodný ani zlý. O tomhle snímku budete přemýšlet ještě hodně dlouho po skončení...

Hodně potenciálních diváků bude mít díky názvu filmu a zápletce za to, že si pouští romantickou komedii, ale kdepak. I já jsem čekala něco trochu jiného. Byla jsem ovšem mile překvapena. Od režiséra Svatby mého nejlepšího přítele jsem čekala vlažnou svatební romanci. Muriel se vdává je ale mnohovrstevnatý, vřelý a dojemný příběh o hledání svého pravého já, ceně přátelství, splnění svých snů a hlavně o tom, že „Dancing Queen“ se můžete stát i bez svatebních šatů. A Toni Collette je v této roli oslnivá.

Neuvěřitelně podmanivý film. Ač se tu prolínají dva filmové žánry, funguje úžasně. Thriller, který je napínavý i bez neustálých honiček a výbuchů, co se polehoučku rozvine do jedné z nejkrásnějších romantických dějových linií, co jsem kdy ve filmu viděla. Vůbec ne povrchní, ale silné a hluboké. A tolik pamětihodných scén...Nejvíc učarují ty beze slov - přesto nesmírně výřečné. Kombinace inteligentního scénáře, brilantní kamery, pevné ruky režiséra (Peter Weir prostě umí) a bezchybných hereckých výkonů dělají z tohoto filmu opravdový klenot.

Opravdu "výživná" podívaná a z mého pohledu žhavý kandidát na nejhorší film roku 2006. Vytrhávání masa z těla, řezání končetin a šrotování dobytka má být inovativní? Trapnost střídá nechutnost. Scénárista by zasloužil a režisér jakbysmet. Už teď se mi ježí vlasy na hlavě při pomyšlení na to o čem asi bude čvrté pokračování. Hostel, Saw, Silent Hill, 3:15 zemřeš. Kam ten hororový žánr spěje...

Ze začátku slibná komedie, které ke konci dochází dech a nezáchrání ji ani dudy doktorky Quinnové.

Není lehlé natočit originální film s tancem v hlavní roli, který by nabízel něco neokoukaného. Let's Dance je bohužel jen slabý odvar. Dvě hvězdičky za choreografii a soundtrack.

Klasická rodinná komedie, která se snaží oslovit jak mladší, tak starší publikum. Kladu si ale otázku, v čem vlastně tkví tajemství úspěšnosti tohoto na první pohled nenápadného filmu, který po celém světě vydělal stovky milionů dolarů. Nemalou zásluhu na tom má nepochybně nejen v Americe velmi oblíbený komik Ben Stiller, který celému snímku dominuje a jen těžko bych si na jeho místo představovala někoho vhodnějšího. Plus skvělé vedlejší postavy: padouch Dick Van Dyke, 26:-) prezident USA Roosevelt v podáni Robina Williamse a Owen Wilson jako šťouravý kovboj Jedediah. Nelichotivé kritiky se snášejí také na hlavu režiséra Shawna Levyho, na jehož obranu musím konstatovat, že si vedl o poznání lépe a zkušeněji než ve svých předchozích projektech, mezi něž patří i nechvalně proslulý remake Růžového pantera. Každopádně on i producenti mohou být spokojeni. Noc v muzeu není špatná a kdyby se trochu zapracovalo na scénáři, výsledek by byl jistě lepší. A tak je jen škoda, že některé vtipy nejsou dotažené a pár i hraničí s trapností, což ale na druhou stranu kompenzují ty lepší, takže jsem nad lecčím přivřela oko. Pochvalu si bezesporu zaslouží propracované digitální triky, které tak částečně přidávají na uvěřitelnosti. Dvě hvězdičky málo, čtyři moc - tři jsou adekvátně uměrné filmovému zážitku.

Snímek inspirovaný životem skutečného Chrise Gardnera, který se z chudáka vypracoval až na vrchol a překonal všechny peripetie, které se mu postavily do cesty nevypadá nijak objevně. Sympatické ale je, že divákům nic nevnucuje a zároveň film plynne tak, aby nesklouzával k lacinnému kýči. Režisér Gabriele Muccino, pro kterého je Štěstí na dosah hollywoodským debutem odvedl slušnou práci a ostudu si rozhodně neudělal. Jeho režie je vyvážená a sem tam slabší místa oživují zajímavé nápady a pěkně natočené momenty. Není také žádným překvapením, že chvalozpěvy se snáší především na ústřední duo Willa Smithe a jeho syna Jaydena Christophera, který mu neméně zdatně sekunduje. Štěstí na dosah si mě i přes své malé žánrové nedostatky získalo a od počátku jsem hlavnímu hrdinovi držela palce i když šťastný konec byl nevyhnutelný...