hrumsrt

Kdybychom dělali žebříček z aktuální topky právě do roku 1973, tedy před Vánoci, kdy byl Motýlek předveden světu, prsil by se vysokým patnáctým místem.. Setkání dvou obrovským hereckých osobnost, mladého Dustina Hoffmana, kterého ještě velká herecká kariéra čeká, a Steve McQueena, kterého už miloval celý Hollywood.. Pár let po svém megahitu v podobě Planety Opic si Franklin Schaffner zkouší něco jiného a k převedení se mu dostal scénář přepisující vzpomínky bývalého trestance Henriho Charriera, který se z pozice váženého podnikatele z oblasti zábavy ozval o svém životě, a i když právě jméno tohoto Francouze je po celou dobu skryto pod přezdívkou Motýlek. Navíc Charriere po celý život přísahal, že všechno, co do svých pamětí zapsal je pravda, na čemž si pravidelně smlsávali kdejací literární a nakonec i filmový kritici.. Devízou Motýlka navždy bude jeho obsazení, které stojí na ústřední dvojici. A souhlasím, Steve McQueen jako hlavní hrdina je naprostým držákem celých dvou a půl hodin, jen ten dementní Hoffman je místo otravnější.. Motýlek je takový "Kajínek" amerických vězňů, který se soustavně pokouší opustit tropický vězeňský komplex s nádechem galejí uprostřed Francouzské Guyany, akorát že pokaždé neúspěšně. A když vás zradí i jeptišky už to opravdu nemá cenu... Jedná se dosti dlouhý film, kterému několikrát kolísá tempo a taky někdy mám pocit, že se točí celý příběh jakoby v kruhu bez větší gradace.. Problémů tu pár je a není to ani zdaleka tak poetické jak Shawshank, naopak spíše sazí na realističnost než na poetismus, kterým jsou vězeňská dramata už trošku nakažená. Ovšem jako celek to je krásná představa o svobodě, která ani na exotických místech z nikoho nezmizí. Motýlek stárne a je na filmu znát, že mu už těch 50 let je, ovšem třeba takové masky posouvající hlavního hrdinu v čase nemají chybu.. I když jsem měl problém to dokoukat naráz a někde ve druhé třetině už to bylo už jen o přešlapování, tak zkrátka samotné finále je super. A stejně jako pro hlavního hrdinu, tak i mě každý útěk přišel jako uvolnění rutiny a příjemné zpestření po němž opět následoval vězeňský dril... Co to je za svět, kde Vás udá i jeptiška! 75%

Ačkoli nejsem věřící ve smyslu víru v Ježíška Kristů, tak již od útlého věku, kdy jsme poprvé uslyšel příběh, toho jenž jiní nazývají spasitelem, mě nepřestával jeho osud překvapovat a toužil jsem vidět to na velkém plátně.. Že je Mel Gibson skvělý herec, kterého mám nejradši v takové akčně komediální póze, asi nikoho nepřekvapí, ale on je i vynikající režisér. Umučení Krista je jeho třetí film, kdy sedí za kamerou, ale taky první v němž nemá nějakou, ba hlavní, roli.. Film se drží veškerých známých faktů, které sebou příběh nese, do Jidášova zrazení, trnité koruny atd. Ovšem než aby šlo o nějakou velkolepou oslavu okamžiku, ke kterému se každý rok křesťanská společnost třeba jen Velikonočními svátky vrací, jde především o "umučení". A James Caviezel, který tu jinak nemá kromě smutných ztrhaných očí moc co hrát, je tady skoro ty dvě hodiny všelijak trápen. Film si více než v nějakém příběhu libuje v násilí a brutalitě, až se můžete ptát, zda to už nestačí, zda to už není moc. Ovšem taková je i Bible, plná utrpení, zla a násilí, které nebere konce. Tvůrci si drží od celého děje až chirurgický odstup a o nějaké emoce na plátně takřka nejde zavadit, což jen podporuje nehumánnost všech činů.. I když se některé další postavy divákovy představí, tak pořád jde jen o takové figurky v pozadí, které jinak nemají větší význam.. Neskutečně opulentní podívaná, která sice zvedá lidi ze židle, ale to že nakonec dokáže médium bouřit diváky a vařit emoce je ta nejlepší vizitka.. Co je trestem za vraždu syna božího? Věčné zatracení v životě jiných smrtelníků, kteří si týden co týden ukrajují ze svých chvil poctou, tomu jehož jste ze světa sprovodili.. Stačí vědět, že něco takového existuje, ale šance, že bych si tuhle sadomasochystickou seanci ještě zopakoval, není největší. 70%

Tentokrát jsem už byl u toho, když jsem si loni na podzim dohnal předchozí dvě série a jako seriálové doplnění k každoročně našlapané nové sezóně nejlepší ligy světa Premier League dokáže Ted Lasso fungovat na výbornou.. Tvůrci totiž chápou, že ve filmech a nakonec i seriálech jde o emoce a prožitky. Záleží jim na postavách, u nichž mají i vizi, kam je nasměrovat a rozvést.. Začínalo se konečně v nejvyšší anglické lize a Chrty měla čekat klání s největšími kluby na světě a očekávání všech byla největší. Dokonce poprvé v dějinách seriálu se uskutečnil nějaký přestup (což je trošku úsměvné, jak moc Richmond držel za tři sezóny pospolu). Plusem bylo, že ten nový hráč je poklonou tvůrcům jednomu z největších skutečných fotbalistů 21. století a nakonec i mému oblíbenci Zlatanu Ibrahimovičovi, což je navíc jasné prakticky od prvních záběrů na novou posilu.. Už vidíte, že tvůrci vědí, na co jejich diváci a fanoušci slyší, a tak jim servírují vyváženou kombinaci jak srdceryvných tak i sportovních okamžiků.. V tolika jiných projektech by  mě vadilo implementování tolika otravných seriálových prvků, jako je například coming-out, ale Ted Lasso to dělá ve známém prostředí tou nejcitlivější formou a navíc na tom netratí nic dalšího.. Pokud se ohlédnete, kde ty postavy byly na začátku vyprávění a kde jsou teď, tak vlastně ani neuvěříte, že ta cesta dokázal být tak krátká a přesto tak přirozená.. Při sledování třetí série vidím, kam mě chtějí vést a současně, jak vypočítavě skvěle zvládá příběh gradovat v závěru série, ale ani v dramatickým momentech nikdy nezapomíná na svoje uvolněné plynutí a relax, který u seriálu vždycky přicházel.. Není postava, která by mi vadila, a pokud někdy byla její v rámci příběhu odpuštěno.. Samotná finální epizoda je vskutku jen další příspěvek do řady těch povedených závěrů seriálů, při němž není jednoduché udržet jedno oko suché. Přichází to až moc náhle, ale v nejlepším se má přestat.. Věřil jsem v Ted Lassa, obdivoval jsem Přízračné dítě Natea a především miloval jsem Roye Kenta.. Důkaz, že slzy štěstí a smutku jsou možná blíže, než jsem si myslel.. Tak snad mi Chrti aspoň ve FIFĚ zůstanou napořád... 85%

Kriticky oblíbený a divácky přívětivý Drive, nebo jak praví jeden český překlad "Jízda nadoraz", je patrně jeden z nejzajímavějších kompromisů mezi těmito dvěma světy.. Ryan Gostling potřeboval vystoupit ze svojí škatulky milovníka a potvrdit svůj herecký potenciál. Může jen děkovat dánskému režisérovi Nicolasi Windingovi, který si v novém světě plnil svůj americký sen. Chlapík, který se vymyká oblíbeným severským snímkům a navíc dává najevo svoje pohrdání předními režisérskými velikány skandinávských filmů, jakými je třeba Lars von Trier. A než aby ctil osobitost severské kinematografie, vydal se více mainstreamovou cestičkou, aby nakonec v blockbusterovém ohozu Hollywoodu točil pecky s jasným odleskem hlubšího a drsnějšího severu.. Drive má obrovskou sílu ve svém atmosférickém a vizuálním pojetí, kde dokáže diváka opakovaně spoutávat a nutit ho přemítat nad krásou, jakou vidí na plátně. Dokáže kombinovat pomalejší styl s živelně syrovou akcí, anebo nechat Gostlinga svým ladným až uspávacím způsobem pronášet takřka každý dialog, akorát že ve výsledku se filmu jen daří podtrhávat takový pocit, že jde o něco cool.. Veškeré závodní scény dělají z Gostlinga to, na co si už třetí dekádu jen hraje Vin Diesel v jedné nekonečné závodní sérii. Lahodný zážitek, který nasytí veškeré audiovizuální choutky, které můžete od filmu mít. Ovšem stejně tak je vidět, jak moc forma vítězí nad obsahem, a tak samotný příběh má tendenci už někdy v rámci druhé třetiny začít uvadat až nakonec dojíždí tak nějak na výparech.. Uznávám, že jsem byl několikrát okouzlen, avšak nejednou jsem se přistihl s úsměvem, jak banálně vás příběh někdy posune, nebo i kam to celé vysměruje.. Ale třeba jako taková líbivá oddechovka, kde všechno je cítit benzínem, či divák trpí touhou vidět vzrušující automobilovou honičku, je Drive tím nejlepším, po čem lze v podobně laděných snímcích sáhnout. 75%

Všichni máme nějaký filmový resty, které si pravidelně rozšiřujeme, ale taky současně doháníme.. V mém případě byl tím největším pravděpodobně tenhle kousek.. Ale co že, vždyť jsem pořád neviděl nejlepší film všech dob Občana Kanea anebo tolikrát odložený Leone kousek Hodný, zlý a ošklivý.. Avšak tohle je ještě trošku více, vždyť nad každým Scorseseho filmem slohově onanuji, jak precizní a unikátní filmová práce to je, ale přesto jsem neviděl jedno z jeho největších děl.. To vše se ale mění a já můžu prohlásit, že jsem Goodfellas dokoukal. Na sklonku devadesátých let už chtěl Scorsese jít dál a neohlížet se pořád za gangsterkami a měl tehdy ambice dokazovat světu, že má talent točit i jiná témata, a jak byly tyhle léta uvolněnou vlnou plnou svobody napříč Evropou, tak totéž platí i pro tohohle rodáka z Queensu, jenž si v téhle době střihl hned několik žánrových odboček jako remake Hitchcockovy klasiky, či realizoval adaptaci čtenářsky úspěšné knihy, ale pro odlehčení vykopnul tahle léta bijákem, který je pro něj naprosto typický, a to byli právě Mafiáni... Se silnou předlohou Nicholase Pileggiho v zádech, který navíc sepsal i celý scénář, aby si ho následně Scorsese trošku vyšperkoval k obrazu svému.. V pořadí již šestá spolupráce s Robertem De Nirem, který ale tentokrát nemá tak jednoznačně hlavní roli a přece jen ten Ray Liotta je tu malinko důležitější a stejně tak si myslím, že jde o výjimečný případ, kdy Bobbyho i někoho dokázal přehrát.. A na standardně mohutné stopáži (i když na Scorseseho asi slabší průměr) servíruje divákovi vzestup a pád jedné nelegální organizace.. Není žádné překvapení, jaký vyprávěcí styl Scorsese používá, který vám i z tohohle snímku vyzařuje mírou autentičnosti a dává postavám i situacím realistický nádech, Ovšem na rozdíl od jiných mistrových kousků tentokrát to není tolik strhující, a to především proto, že kolem toho masivního obalu a tradičního Scorseovského představování světa, která je vlastně to, co na jeho filmech mám nejradši, nevzniká před divákovýma očima něco většího, co by postupně nasávalo odvyprávěné informace a ve finálním aktu vygradovalo.. Ačkoli na druhou stranu se tentokrát více než obvykle budují vztahy mezi postavami, které podobně jako v jiných žánrových kouscích (ten Coppola se tu nezapře) mají podobu až rodinných vazeb. A třeba tohle se daří v Mafiánech i posouvat a Scorsese se snad poprvé výrazněji soustředí na ženské hrdinky a prokreslení jejich světa, že třeba postava Karen je doposud jeho nejvýraznější ženská filmová postava od dob Iris z Taxikáře.. Hodnoty jaké Mafiáni prodávají jsou místy tak moc Coppolovské (např. averze vůči drogám), že postupně to napříč jinými filmy budu čím dál více považovat za klišé.. Současně ale příběh okolo hlavního hrdiny Henryho coby Ray Liotta dává postupně smysl a divák rozumí proč se postava rozhodne chovat konečně dobře, i přesto že v rámci Scorseseho příběhu jsou ti špatní výrazně ospravedlňováni, tak i dobré kroky postav jsou vlastně špatné.. Není nouze o Scorseseho špinavou akci, které nešetří krví a podlostí.. Akorát několikrát jsem se přistihl, že nechápu proč je ve filmu to nebo to, vadí mi kam to směřuje a nakonec postrádám i nějaký spád, který tam není ani v závěru.. Takže i když to je přesně to, co od Scorseseho vlastně všichni chtěli, aby se vrátil k tématům, na kterých si ho diváci zamilovali, tak tentokrát jakoby to nestačilo. A když víte, jak dobře to tenhle chlapík umí, zklamání musí být na místě. Ovšem pořád na míle od všech přechválených DePalmů.. Ukázkový příklad když mistr představí jen výborný film, u všech by šlo o vrchol, tady se jen ohlížím.. 80%

No jo hudební filmy... Patrně můj největší žánrový crush, kterému čas od času cíleně podlehnu. Mohlo by se zdát, že podobné boybandy jsou dnes (tedy i v době vzniku filmu) již přežitkem a jejich boom nastal v uplynulých dekádách na přelomu tisíciletí, avšak nelze upřít že třeba Backstreet Boys nebo 'N Sync daly nádech celé jedné generaci a i když by dneska hudební mainstream kroutil hlavou, tak tyhle přeslazený pecky od nalakovaných frajírků trhaly rok co rok žebříčky hitparád. Je tak nakonec logické, že nastupující "generace" potřebovala najít balanc a hudební mainstream vyvážit, a tak je nahradil na scéně rap a třeba po takových One Direction už dneska nikdo ani neštěkne.. Sing Street je takovou připomínkou téhle éry a paradoxně vyhází snímek v době, kdy One Direction oznamují svoji doposud trvající "pauzu". John Carney je takový irský zázrak, který se ve svojí tvůrcovské kariéře soustavně zaměřuje na hudební kousky, z nichž ne všechny jsou takovým hitem napříč světem, ale třeba Once z roku 2007 mělo i díky české účasti právě zde nebývalý ohlas. Tohohle se rodák z Dublinu drží i nadále. Mezi Once (které drží i Oscara) a Sing Street je ale devět let rozdíl a co především obrovská cesta, která z  režiséra takřka béčkového televizního filmu dělá tvůrce, jenž si tímhle kouskem odškrtl tu nejvyšší ligu.. Jedná se o poctivé coming-age drama, kde si parta kluků plní sen se založením kapely, aby si kompenzovali veškeré životní nezdary a nasměřovali své osudy světlejším směrem.. Hlavní hrdina si chce za pomoci představy, že holky letí na muzikanty, právě k jedné takové dušičce dopomoci. Právě pro ni musí dát dohromady jak kapelu, tak i samotný repertoár, když ale neví jestli vůbec umí zpívat... Malinko trvá než se snímek rozběhne, ale jakmile je všechno připraveno nový objev hudební scény kapela Sing Street je na cestě budovat si davy fanynek.. Hlavní hrdina filmu Ferdia Walsh-Peelo, který zde hraje právě zamilovaného Conora nakonec ale není úplně nejsilnější charakter a vedle zaměnitelných dalších členů kapely nejde o postavy, na které budu vzpomínat. Kdo skutečně táhne, je Conorův starší brácha Brendon, který mu v lecčem nahrazuje nefungující rozhádané rodiče a má pro postavu pochopení.. Líbilo se mi to i když ty songy nejsou zrovna můj žánr, ale celou tou svojí atmosférou mě jsem si to užil. Tedy dost zdařilá teen hudební rom-comedy. 75%

Každý úspěch sportovních reprezentantů spouští vlnu nováčků v řadách těch nejmenších, kteří se rázem chtějí stát těmi, na které se tehdy dívali.. A není minimálně v rámci kolektivního sportu větší úspěch, než když Česká republika 22.02.1998 kolem půl osmé ráno Petr Svoboda po buly propálil bezmocného Štalenkova. Nagano byl Turnaj století, první ZOH kdy přijeli hráči z NHL, aby světu ukázali, čemu za mořem říkají hokej.. Danovi Pánkovi tehdy bylo 10 let a asi ho tahle událost natolik poznamenala, že se rozhodl jí složit tuhle filmovou poklonu... Partička dětských herců chtějí být jako Jágr, Hašek nebo třeba Dopita. Akorát tentokrát proti nim nebude stát Pavel a Valerij Bureovi, nýbrž partička starších kluků, kteří už na umělce za tenisákem chvíli běhají.. Dospělé osazenstvo je fajn, i když třeba mají někdy trošku divácky nepřívětivější roli vůči dětským hrdinům, naproti tomu dětští herci jsou trošku slabší, ale vyloženě mi taky nevadí.. Nostalgická óda za "bouřlivými" devadesátkami, která baví spíš až ve finálovém hokejovém střetnutí, do té doby to je těžce naivní.. Já bych chtěl být Petr Svoboda! Překvapivě nejzajímavější česká "komedie" za dlouhou dobu. Ale jednu výtku mít musím, ten nalakovaný Hašek je prostě navíc. 65%

Někdy má bronz cenu zlata... Jeden z největších sportovních a národních momentů, jaké jsem zažil.. .. Tři věci navždy zůstanou - první třetina proti Lotyšku, neprůstřelný Vejmelka proti USA ve skupině a konečně ta jízda ve třetí třetině v zápase o bronz... Fantastické mistrovství, které mohlo skončit rozpadnutím kabiny a totální katastrofou, ale Pastrňák je prostě jinde.. Můžete se ptát, kdo ještě v věřil, když 13 vteřin před koncem úvodní třetiny naděje takřka pohřbil gól do šatny.. Ale stačil jeden odvážný tah trenéra, který proházel lajny a největší hvězdu zahodil do nižší formace.. Jenže v čím větší tmě jste tím se dá zářit.. Po jubilejních desíti letech navázala reprezentace na medailové úspěchy a odvážný tah s angažováním cizince k národnímu týmu se ukázal jako nový nádech pro celý hokejový národ, který je rok od roku více zahořklý.. Šest vybraných bronzáčků v jedné hodině představují hodnotu bronzové medaile.. Pane Jalonenen děkujem!

Jan Haluza je zrovna jeden z těch českých tvůrců, jejíchž tvorba mě postupně čím dál více štve.. Jde o jednoho z těch mladých režisérů, které jsem tak nějak tvořili sami, když dostal pár příležitostí nakouknout do fungující mašinérie v podobě věčného seriálu (ale už ne na obrazovkách) Ordinace v růžové zahradě. A když pak po sérii studentských projektů konečně dostal příležitost na něco většího, tedy krátkometrážní snímek První akční hrdina vsadil na svoje známosti. Spolu s manželkou se spojili s kamarádem Jirkou Mádlem, zda by neměl zájem o akční roličku.. Dost Vorlíčkovský úvod, který se postupně rozbíhá v pokus o český akčňák.. Jenže pak se tvůrci rozhodli být odvážní, nabourávají žánr a ohýbají jeho pravidla, což pro někoho bude jako svěží přístup, anebo, jako pro mě, něco tak drzého, co celý žánr nakonec drolí a rozebírá snímek do základů.. Je to jak vytáhnuté z Counter-Strikeu, akorát že k akčním kouskům to má hrozně daleko. Hloupoučký scénář, který mě přes příšerný úvod moc nepotěšil.. 25%

Sir Ridley Scott zažil na přelomu tisíciletí, dá se říct, takovou renesanci svoji režisérské kariéry, když na ten kultovní začátek kariéry se mu tak dlouho nedařilo dlouho ničím navázat, i když pokusy byly a třeba Thelma a Luise mu poprvé vysloužili nominaci na Oscary, ovšem zlomil to konečně až Gladiátor a pak o rok později i právě Černý jestřáb sestřelen.. Na válečné filmy musím mít náladu a kromě těch pár věhlasných kousků jsem jich tolik neviděl, ale z toho co jsem zhlédl se mi právě Černý jestřáb sestřelen líbil nejvíce. Důvodem je i třeba to, že se konečně orientuje na něco jiného než na druhou světovou válku a servíruje takovou odlehčenou podobu, kterou se snaží představovat třeba počítačové hry.. Na snímku je fantastická ta technická stránka v čele s bravurním ohlušujícím zvukem, který ale citlivě dává mezi výbuchy prostor dialogům. A celé to zaštiťuje ještě ten mrštný střih, který z toho dělá o to živelnější prožitek.. Takhle zmatenou a špinavou představu mám o válce i já a v kontrastu těch romantizujících adaptací je tohle něco speciálního.. Zdánlivě rutinní akcička kdesi v Somálsku se zvrtne... Patrně nejzajímavější film, co se obsazení týká, jaký jsem za dlouhou dobu viděl. A to třeba i proto, že v té době o takové hvězdy nešlo, nýbrž právě Černý jestřáb sestřelen jim vykopnul dveře do velkých hereckých rolí.. Mohlo by třeba vadit jak primitivně může příběh působit, navíc dokáže evokovat i pokus o nábor do armády, ovšem tahle jednoduchost dělá z filmu možná ještě lepší prožitek a než se snažit o něco hlubšího, užívá si to svoji akci.. Úžasný kolik vojáků tu má tvář, kterou se snaží společně se emocemi přenést na diváka.. Přestože by se dalo říct, že jde příběh implikovat prakticky na všechny americké válečné konflikty, kdy moderní armáda vletí do cizí země a bez znalosti a přizpůsobení se tamním podmínkám se snaží prosadit (světové) své zájmy, tak není ani jednou problém s tradičním patriotismem, kterým očkují právě především válečné kousky.. Několikrát je to rychlé a zmatené, ale to jen pomáhá nasát nepříznivou atmosféru. Současně se tvůrci nebojí v některých chvílích přitvrdit a tu okolní špínu vsáknout vojákům do ran. Naprosto precizní realistické okénko do moderních válečných konfliktů a ve výsledku i jeden z nejlepších válečných filmů všech dob... 90%