Lachtaan

Pamatujete někdo taky ty časy, kdy tenhle typicky “britskotrapnohumorný” sitcom běžel každý pátek večer na ČT2?

Netajím se tím, že kdyby najednou ze světa vymizel hraný film a zbyly jen animáky všeho druhu, stále bych měl na co koukat. Už jen proto, že každá netradiční animace mě láká již z velké dálky a absolutní nevědomosti, do čeho se to vlastně chci pustit. Zástupcem této netradiční “úchylky” se stal i právě seriál Big Mouth, k němuž jsem si ale musel tak trochu prokousat cestu. První sezóna byla takovým odrazovým můstkem z místy až samotného dna. Druhá se třetí už ale doručily směsici tak bizarně zábavných půlhodinek, až jsem nemálo vděčný, že tahle animovaná paráda bude v příštím roce pokračovat.

První řadu tohoto hodně netradičního pokusu o černý humor pro teenagery jsem slupnul vlastně bez jakýchkoli emocí. Neradoval jsem se z právě viděného, ale ani nenadával s pocitem znechucení. Když přišel Netflix se zprávou o přípravě dalších osmi dvacetiminutovek, byl mi tenhle záměr naprosto ukradený. Protože ale nerad nechávám věci nedokončené, seriálu jsem další šanci dal a vůbec nelituju. Hned pilot téhle řady o postavě Bonnie navnadil na tak zahuštěnou zápletku, že jsem pár epizod dokonce opětkoval. Podtrženo, sečteno - svou druhou sérií si u mě The End of the F***ing World hezky napravil reputaci. Je ale dobře, že se příběh již nadobro uzavřel.

Komediální seriál, který téměř před dvěma lety přišel trochu znenadání a okamžitě získal obrovskou fanouškovskou základnu. A právě proto, že na něj začali koukat vlastně úplně všichni, vrhl jsem se na něj i já sám. Dloooouho mi trvalo si zvyknout nejen na trpký britský akcent, ale i na takové sterilní vystupování jak postavy Alyssy, tak Jamese. Osm krátkých dílů jsem vydržel, nikdy jsem ale nepomyslel na to, že by mě potěšilo oznámení druhé série. To už ale viz. komentář u sezóny č. 2.

Jirka Langmajer se se svým věčně nas*aným trenérem Hrouzkem konečně navrátil a s tím se dostavilo spoustu výhrad i vylepšení. Nevýhodou celé druhé sezóny byl pro mě Hrouzek st., na něhož jsem si stěžoval posléze u každé epizody a jeho otravnost signalizuje i to, že se dlouhá léta jeho představitel nikde neobjevil. Plusem těchto osmi dílů je dle mého rozhodně zlepšení scénáře pro postavu Denisy, jejímiž grimasy a dialogy jsem se bavil pokaždé, když dostala prostor. Konečná scéna otevřela vrátka na další hokejové peripetie, já ovšem musím uznat, že bych možná uvítal zas nějaký svěží projekt ze sportovního prostředí. Tak jako se právě objevila Lajna po Vyšehradu, mohly by streamovací služby přijít s dalším neotřelým nástupcem.

Když jsem předloni na doporučení dal šanci seriálu Brickleberry, vyklubala se z něj i přes ona místná znechucení ohromně zábavná podívaná do okamžiků, kdy nemáte více než půl hodiny času si u něčeho odpočinout. Bylo mi vskutku líto, že potrhlý příběh ještě potrhlejších rangerů už nám skončil. Naštěstí se téměř totožný štáb rozhodl jen vyměnit prostředí, jména a kanál, se kterým nový projekt splácá. A tak vzniklo naprosto stejně ulítlé Paradise PD, jež je v mnoha ohledech ještě méně přístupné, mně ale tenhe trapnohumor na ty nenáročné dvacetiminutovky vyhovuje.

V Itálii jsem letos už pár dní strávil a přestože jsem byl jen na jejím nejzazším severu a konkrétně Toskánsko nenavštívil, její rozmanitost obdivuju v jakékoli její oblasti, v té plné vinic jakbysmet. Sice už jsem z tohoto cyklu viděl celkově zajímavější dokumenty, ale i náhled do italské architektury mě v mnoha ohledech obohatil.

Mafiány jsem doposud neviděl, Casino ovšem ano a i když je také velmi komplexní a hůře pochopitelné, pořádně jsem si jej užil a vzpomínám na něj jedině v dobrém. Ti, které Irishman ohromil, hlásají, že se Scorsese po letité odmlce konečně přiblížil svým dvěma výše zmíněným gangsterkám, já si ale moc podob s velkofilmem o hazardu nevšiml. Co se týče myšlenky omladit herecké legendy tak, aby nemusely být v různých časových liniích nahrazovány jinými herci, nemám výhrady. Stěžovat si můžu, spíše více než na film, sám na sebe kvůli tomu, že asi nemám mozkové buňky, které by v téhle megalomansky dlouhé konverzačce spatřily cosi nadstandartního. A s tím, že se jedná o snímek, jenž mi trval zhlédnout celé tři dny, nevidím růžově opětovné vidění s šancí hlubšího pochopení.

Po pro mě nečekaně zpackané čtyřce se neúnavný Sly ještě jednou obul do role chlápka, který pro krvelačnou pomstu nejde zrovna daleko a přes všechny horkokrevné obavy se mu ještě jedna řežba celkem vydařila. Samozřejmě se jedná o klasický akční výplach, kde se vůbec nedá mluvit o scénáristické rafinovanosti, klišé s problematikou mexických kartelů tu máme ve filmech a seriálech ročně velký přehršel. Nicméně kdo chce vidět jednu velkou akční ikonu při pořád ještě neustupující síle, měl by vidět tento film. Pokud u něj nepotřebujete přemýšlet, nebudete s ním mít problém.

Tam, kde jsem jásal nad kvalitami kultovní První krve, tam musím urychleně zbrzdit nadšení u Johna Ramba. Druhý nejlépe hodnocený díl série vypadal na pohled jako neutichající válečná řežba z neprostupné džungle, ale už jen pro svou minimalistickou stopáž ji nelze brát jako povedený akční film. Protože kdyby se zde vůbec nemluvilo a dočkali jsme se jen dvacetiminutového kraťasu, kde Stallone seká vedví barmské vojáky, nic by se nezměnilo. Mně tohle zkrátka nestačilo.