MrKrahujec

Tak tohle snad opravdu nemá chybu... (samozřejmě jen v žánru lehce ironické konverzačky).

Tento film jako by ztělesňoval větu: Když už to teda musí být... Depardieu jako Rasputin asi vytanul na mysli mnohým, ovšem tady se ukázalo, že jeho vizáž je vlastně pravým opakem skutečného historického Rasputina, který byl hubený, až vyzáblý, mimořádně vysoký a měl údajně uhrančivý pohled skutečného fanatika. Depardieuovi tedy nezbylo, než ho ztělesnit aspoň vnitřně, což se mu možná i povedlo, ale stejně...

Je to sice už chvilka (25 let), co jsem tenhle film viděl, ale mám pořád pocit, že pan Arthur Miller jím chtěl vyjádřit jen jednu jedinou větu: "Heč, to mám ale krásnou ženu!". Cokoliv navíc jsem v tom tak nějak marně hledal.

Tohle je vlastně druhý díl dnes už legendárního filmu "1000 dnů s Annou" (a vlastně taky tak trochu "Prince a chuďase"), který splňuje v podstatě všechno, co slibuje. Především zásluhou perfektní Heleny Bonham Carter, která předvedla zase úplně jinou variaci na "navenek křehkou, ale vnitřně silnou" dívčí postavu, než třeba Olivia Hussey v Romeovi a Julii, ale taky zásluhou Pattricka Stewarta v roli jejího otce, jde o důležitý film, i když se může navenek zdát snad trochu sladkobolný, ale to tedy opravdu jenom zdát.

Vlastně dost vyjímečný případ. Tenhle film má chyb jak máku a přesto zůstává po právu legendou. Jeho hlavním kladem je bezesporu to, jak divák všechny ty nesmysly a odklony vůbec nevnímá. Už jenom ten začátek - hned v prvních minutách filmu zjistíme, že vesmírná loď, která musela v mezihvězdném prostoru vzdorovat veškerému kosmickému záření, není ani vodotěsná. Dál už se vrší jeden prohřešek proti předloze za druhým: úplně pozměněný osud nejvzdělanějšího člena posádky (v knize se daleko satiričtěji profesor sám dobrovolně vzdá svého lidského rozumu, aniž by mu dělali mozkovou operaci). O tom, že v knize jsou všichni lidé na planetě opic stále úplně nazí, raději pomlčím - uznávám, že to by se se ctí zfilmovávalo dost těžko. Ale o závěrečné pointě nelze dokonce ani říct, že je pozměněná - je úplně zgruntu jiná (byť nakonec docela působivá). Tohle všechno ku velkému podivu hravě překrývá dokonalá atmosféra filmu díky skvělým opičím maskám a samozřejmě také díky nepřekonatelnému Charltonu Hestonovi.

Tady se pořád řeší, jestli to komedie je či není, ale on je to vlastně jeden ze základních kamenů celého neorealismu. A to nakonec jak ve světě filmu, tak i v literatuře. Spolu s "Rozvodem po italsku" pak té jeho komické stránky, tu vážnou (dejme tomu) opravdu asi začal film "Není míru pod olivami", ale mě tahle odlehčená podoba sedí nepoměrně lépe. A evidentně nejen mně - všimli jste si někdo, jak zásadně právě tenhle film ovlivnil celou naši "Novou vlnu" 60. let? Jen namátkou: Svatba jako řemen, Ecce homo Homolka, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, a nakonec vlastně i Intimní osvětlení. A jak už jsem naznačil, pokračovat lze i na pole literární, které v neorealismu jako první zoral Alberto Moravia a u nás převzal štafetu Bohumil Hrabal. Ale to už přeshuje rámec tohoto komentáře.

Možná to není na úplně plný počet, ale tohle je zápletka, za kterou by se nemusel stydět ani Ladislav Fuks! Těch pár šmouh na kráse je trochu pomalejší rozjezd, než se ukáže, co všechno má pro děj význam, tak jsem se skoro i nudil. Jistěže ve střízlivé skutečnosti by ten hlavní hrdina přece jenom jednal asi trochu jinak, ale to by ve filmu snížilo napětí, takže je to odpuštěno. Jako celek je totiž ta fabulace na jedničku. Musím taky uznat, že v roli oběti bych někdejší protagonistku geniálního filmu "Svedená a opuštěná" rozhodně nepoznal...

Tenhle film by vlastně ani nemusel být tak špatný, ale pan Němec bohužel příliš častokrát ucukl. Chápu, že se ve výsledku lekl toho, natočit smrt Sternenhochova novorozeného syna opravdu tak, jak ji Klíma popsal, ale nahrazovat to nějakou pouťovou dvouhlavou figurínou... to už sráží úroveň někam ke Kabaretu u dobré pohody. Dále Vilém Čok se na hlavní roli sice dokonale hodí vizáží, ale s tím hereckým talentem je to prostě slabší, navíc mu ani režisér nepomohl tak, jak by mohl (zcela zbytečně zpackaná scéna první audience knížete u otce Daemony). Pořád jsem si tak musel představovat, jak by tuhle roli asi zvládl třeba David Vávra, který by obličejem vyhovoval stejně dobře a postavou i talentem mnohem lépe. Bolek Polívka se tady se svou rolí minul dokonale, ale to není až tak jeho vina, s touhle postavou, jak je popsaná v předloze, opravdu neměl společného absolutně nic. Co tedy zbývá? Minimálně Chýlková, která padla Klímovi do noty přesně, ta je velkým plusem. Vyhovoval i pan Landovský, překvapivě i Bartoška a Abrhám, který snad jako jediný hrál opravdu zcela "Klímovsky". K mému ještě většímu překvapení se povedlo i použití žižkovského vysílače, jehož obludnost a šerednost tím získala nečekané vysvětlení. Prostě asi takhle - tohle by byl docela slibný nácvik, ale na skutečné zfilmování tenhle geniální román ještě čeká. A diváci s ním.

Na začátku možná trochu nesrozumitelné, chvíli trvalo, než se jasně vyjevilo co, kdo, kde a jak. Nejvíce oceňuji neiluzivnost, téměř nikdo tam "nepřehrával", ani neumíral pateticky. Snad první vážnější pokus o jakousi gangsterku, jaká by byla doopravdy. Tedy občas neelegantní, nepřijemně směšná i živočišně přízemní. Prostě stylově neučesaná.

Já bych to taky neviděl tak zle. Je rozhodně pravda, že geniální Josef Lada téměř nesamazatelně vtiskl Haškovu textu jednu konkrétní interpretaci, ale to ještě neznamená, že se ostatní možnosti úplně vytratily. Při tomhle filmu jsem si vzpomněl na stařičký esej Karla Kosíka "Hašek a Kafka" ještě z šedesátých let, ze kterého jako by tahle adaptace vycházela. Potěšitelné je, že neztratila úplně humor, ani se od originálu neodklonila zásadním způsobem (vynechání budějovické anabáze, či zmixování postav Balouna a Palivce, nebo poručíka Duba a obršta Schrödera lze při troše dobré vůle považovat za uměleckou licenci).