Seti

Další film s čínským národním hrdinou v hlavní roli, tentokrát mapující ranné období jeho života. Herman Yau divákovy představuje Ip Manovy začátky, formování wing chun stylu i nějaké ty životní patálie. Scénář má klasickou strukturu čínských martial-arts filmů, což není rozhodně výtka, a ozdoben je prvotřídní akcí. Legend is Born je tak dalším velmi povedeným střípkem do mozaiky Ip Manova bohatého života.

Kosinski se ve své novince nezapře a stejně jako v pokračování TRONa, tak i v Oblivionu si hledí především vizuální stránky, která je přesná a vymazlená. Po stránce příběhu a scénáře už to taková sláva není a téměř všechny trumfy, jež na diváka scénáristé Nevědomí tasí, byly k vidění jinde (nejblíže mi to připomínalo kombinaci Moon a Dne nezávislosti, ale určitě jsou k nalezení i další filmy, z kterých si Oblivion vypůjčuje motivy). Kdybych měl hodnotit Toma Cruise, se kterým Nevědomí stojí a padá, tak si myslím, že svoji roli zvládl velice dobře a přestože ho jako herce moc nemusím, tak tady celkem válí. V součtu je Oblivion velmi solidní sc-fi spoléhající na perfektní vizuál a přesvědčivě hrajícího Cruise, u kterého si však dost často budete říkat, že už jste to někde viděli.

I přes ultimátního Rocka a několik dobrých akčních nápadů a scén se pokračování G.I.Joea svému předchůdci nevyrovná. Je totiž ještě o level výplachovější, blbější a především nudnější.

Aha, tak on Til Schweiger psal a točil trapný německý romantický komedie s účastí poloviny svý rodiny už před Kohoutem na víně! Zajíček bez oušek je makabrózní ultraklišé s dementními dialogy a přepálenou stopáží, který diváka ubíjí svojí trapností, ubohostí a zcela bez citu užívanou sprostou mluvou. Druhej díl tohohle majstrštyku bude podle synopse ještě daleko nechutnější hovězina (čemuž lze dost těžko uvěřit), takže s mojí účastí rozhodně nepočítej Tile. Moje sympatie k tobě celkem rychle upadaj.

Wong Kar-wai přináší daleko dramatičtější a poetičtější pohled na čínskou ikonu bojového umění než Wilson Yip ve svých filmech s Donnie Yenem. V Grandmasterovi se nesoustředí výhradně na postavu Ip Mana, ale pojímá ho spíše jako poctu čínským velmistrům, přiblížuje jejich životní styl a morální hodnoty. Ano, souboje, i když občas zrychlované nebo příliš zdrátované, jsou parádní, wing chun opět sviští na plné obrátky a choreograf se nemusí za nic stydět. Větší problém jsem měl právě se způsobem vyprávění a zmiňovanou dramatičtější linkou. Víc čínské filosofie a poetických záběrů na všechno možné totiž automaticky neznamená lepší film, a jsem toho názoru, že se obsahovou, formální a akční stránku nepodařilo Kar-waiovi úplně optimálně skloubit. Film mu v důsledku toho nabobtnal do neúnosné délky více jak dvou hodin, což v kombinaci s nepříliš přehledným vyprávěním Grandmasterovi dost podráží nohy. Pro fanoušky žánru a jako doplněk k Yipovým filmům dobrá volba, ovšem méně by v tomto případě znamenalo více.

Film propagující myšlenku "Pes, nejlepší přítel člověka" až na dřeň. Je to ale také to jediné, co nabízí. Každý musí rozhodnout sám, zda mu to stačí.

Mexický šikula ukázal Holywoodu potažmo světu, co znamená pojem velké měřítko a v tomto ohledu vrazil Michaelu Bayovi prostředníček velmi hluboko do sedacího ústrojí. Jinak se však k jeho stylu nebo ke stylu Rolanda Emmericha přibližuje možná až zbytečně natěsno. Máme tu krátké shrnutí o jakési mezidimenzionální trhlině, několik herců nižší blyštivosti, přímočarý příběh, patetické proslovy a především obrovská digitální monstra z jiné dimenze řezající se obrovskými digitálními roboty z naší dimenze. O nějaký hlubší smysl nebo logiku tentokrát Del Torovi moc nešlo, takže je třeba se na to připravit. Akce je tu klíčovým elementem a je vážně monstrózní. Je vidět, že kompy frčely na plný koule, protože triky jsou parádní, a moc nechápu, proč jsou téměř všechny bitky točeny ve tmě, takže toho místy není moc vidět a zbytečně to znepřehledňuje situaci (to si tvůrci CGI tak nevěřili?). Herci hrají druhé housle ale v rámci funkčnosti jsou plně dostačující. Jak už jsem naznačil, tak bych se v případě Pacific Rim do žádných logických analýz moc nepouštěl, jelikož kulantně řečeno se po této stránce o žádný vybroušený diamant rozhodně nejedná a některé dějové zkratky jsou vážně zarážející na první pohled. Pacific Rim je prostě typickým letním blockbusterem se všemi klady i zápory a kdo chce vidět největší výplachovou akci roku, tak nemá proč váhat. (Největší problém a důvod, proč se přikláním k trojce, tak pro mě představovala samotná návštěva kina, jelikož jsem na tom byl v letňáku v 3D, začínalo to ještě za světla, takže prvních 20 minut bylo úplný hovno vidět, v sousedství probíhal nějakej hipísáckej bongo jam a jako třešínka na hořkém dortu trůnil český dabing. Sečteno a podtrženo - jeden z nejhorších kinozážitků a to se prostě muselo někde odrazit).

Pro mě naprosto parádní thriller a jeden z nejlepších Boyleových počinů! Možná, že mu trochu nadsazuji, ale tenhle žánr je moje krevní skupina a Danny do něho ve své novince přispívá neotřelým námětem, který ve svém dravém stylu skvěle řemeslně soustruží do výborného finálního celku. Scénář mi nepřišel nijak překombinovaný a jsem toho názoru, že v něm byly všechny dějové zvraty a klíčové momenty nadávkovány přesně na hraně. Diváka udržuje v neustálém napětí, jehož stupňování skvěle funguje a musím přiznat, že závěrečné vyvrcholení na mě mocně zapůsobilo, protože jsem ho nečekal (od začátku bylo jasné, že někdo s někým to na někoho hraje, ale rozuzlení mě vážně potěšilo). K tomu všemu výborně hrající McAvoy a přesná Rosario Dawson. No prostě mi Trance sednul a to tak že hodně.

Ve jménu krále pochází z doby, kdy si každý druhý jouda chtěl natočit svého Pána prstenů, a kdy jeden německý nezmar adaptoval herní předlohy jak na běžícím pásu. Z této konstelace vzešla filmová podoba perfektního rpg Dungeon Siege, která bohužel stojí za hovno, ostatně jako většina Bollových filmů. Přitom po řemeslné stránce opisuje Uwe od svého nadanějšího novozélandského kolegy v mnoha případech velmi snaživě, takže tu máme hodně podobných, ne-li zcela totožných záběrů a scén, které však člověka, vzhledem k faktu, že je má nakoukané z originálu, už moc nebaví. Prachů taky nebylo asi málo, protože výprava a kostýmy jsou na evropské poměry na hodně slušné úrovni. Kde je tedy zakopaný nacistický poklad? In the Name of the King zcela selhává po stránce scénáře, kdy mě ani tak neiritoval jednoduchý klišovitý příběh (ostatně ani hra na něj zrovna nesázela), ale především téměř veškeré dialogy byly jak vystřižené z příručky útrpného práva. Navíc Uwe vůbec nezvládl ukočírovat stopáž, takže se z toho ke konci stává posměšně přetékající kýbl nudy. Nejzajímavější otázkou však zůstává, co asi Boll nasypal všem těm necéčkovým hercům do pití, že je dokázal se svým portfoliem přesvědčit ke spolupráci. I když na druhou stranu je pravda, že tady nikdo žádné oscarové výkony nepodává a například takový Ray Liotta v roli záporáka vzbuzuje hrůzu asi jako nachcaný Méďa Pusík. Celkově vzato se Uwe Boll snažil, ale moc mu to opět nevyšlo.

Birdova animovaná antimilitantní agitka vyprávěná skrze přátelství malého chlapce a obřího železného návštěvníka z kosmu. A musím říct, že se i přes tradiční příběhovou kostru jedná o velmi příjemné dobrodružství, prezentující se v perfektní starosvětské animaci, v němž se najde něco pro všechny věkové kategorie.