Seti

We're the Millers byl můj komediální černý kůň už od první upoutávky a jsem hodně rád, že mě partička kolem Jasona Sudeikise a Jennifer Aniston nezklamala. Jistě, příběh jede podle standardní šablony a scénář se zcela nevyhýbá klišoidním momentům, ale svěží námět a především megakopa skvělých vtípků (a ano, samozřejmě Jennin striptýz) činí pro mě z Millerů nejlepší komedii roku. Palec nahoru směřuje tvůrcům zejména za odvahu jít do toho v eRku, protože na něm většina gagů stojí a sním má teprve všechna ta ironie a kopání do zajetých klišé ty správný koule. Millerovi jsou také jednou z mála amerických komedií poslední doby, které se velmi úspěšně daří balancovat na hranici mezi zábavou a trapností a kde se obvyklé ubohé a trapné vtípky téměř nevyskytují. Vše korunuje skvělé obsazení, v němž ruluje Jenn a Jason, u nichž mě tak nekompromisní komediální potenciál docela překvapil. Poznámka na závěr - nevím sice kolik úsilí a peněz vráží Jennifer do svojí postavy, ale zcela nepochybně se vše vyplácí do posledního nikláku, protože jak ta ženská po čtyřicítce vypadá, z toho vlhne každej chlap a nejedna ženská (teda aspoň ty co se nezelenaj závistí). Millerovi prostě frčí a pobaví každého milovníka nekompromisního humoru, který nejde pro nějaký ten fuck daleko.

Je to sice hrozná splácanina ze všech možných i nemožných dark, teen, fantasy, punk, vampire a já nevím jakých ještě motivů, ale ze všech Twillightů a jeho pohrobků byly pro mě Mortal Instruments nejsnesitelnější. A jelikož občas dokázaly navodit slušnou atmosféru a nechtělo se mi u nich permanentně blejt, tak dávám střídmou trojku. Jen nechápu dvě věci: 1) jak mohlo člověka obstarávajícího casting napadnout, že padesátikilovému hlavnímu hrdinovi s pochcanou slámou na palici může kdokoliv uvěřit uber deamonkillera a 2) jak mohl Robert Sheehan pro tohle opustit Misfits. Jinak si ale myslím, že vrámci tohoto upadlého žánru se jedná o v klídku snesitelnou záležitost. Jo a nakonec by byla chyba nezmínit další velmi povedený soundtrack od Atli Orvarssona.

Pokud bych se měl snažit o co největší objektivitu, tak bych asi musel dát spíš za tři, jelikož se jedná o další z řady amerických indie filmů a nesnadném dospívání zaprdlého teenagera, který se snaží nalézt svoje místo na slunci. Já ale nechci být objektivní, a to především kvůli ultimátnímu Samu Rockwellovi, jehož správce vodního parku je tak cool, že by přiměl hupnout do plavek snad i Karla Schwarzenberga a pozvedá tak celý film o level výš.

A pak že to nejde! Po Poutech další český film, který snese nějaké to kvalitativní měřítko. Zrovna nedávno jsem si říkal, kam se poděl český krimi žánr, který zažíval svůj vrchol ve filmech s Rudolfem Hrušínským? Zajímavé postavy, hutná noir atmosféra, přesné herecké obsazení, vyvážená gradace děje a napětí, jenž by se dalo krájet, tak přesně to jsou atributy, kterými se česká detektivka vždy pyšnila a Ondříčkovi se většinu z nich daří Ve stínu přivést opět na plátno. Pomalé tempo, všudypřítomný (a skvělý) Ivan Trojan, politická šikana, osobní hrdinství a československá šeď 50tých let jsou hlavními devizami Ondříčkova krimi dramatu, které mi udělalo vážně radost a vlilo mi zas nějakou tu kapku naděje do žil. Ano, ústřední zápletka možná mohla být promyšlenější, více akce bych také snesl a konec může možná někomu přijít až moc laciný, ale stále jsem toho názoru, že v českých končinách jde o jeden z nejlepších počinů posledních let.

Google si v podstatě zaplatil u Vince Vaughna a Shawna Levyho o něco dražší reklamu, která ho vykresluje doslova jako rajskou zahradu (ano, přesně takhle to ve filmu zazní :-). Veřím, že právě kvůli této lacinosti The Internship spousta lidí zavrhne nebo ještě něco horšího, ale popravdě mě už to ani nijak neuráželo, jelikož Googlu je v dnešní době všude tolik, že už jsem si vůči němu vytvořil velice slušnou ignorační vrstvu. Mohl jsem se tak nerušeně soustředit na cheesy flashdancovskou story zabalenou v komediálním pozlátku se všemi klasickými trademarky a dvojicí sympaťáků, kterým to stále neskutečně šlape.

Roland se vrací k k oldschoolovému akčnímu řemeslu, a přestože ve své novince zničil pouze Bílý dům, tak opět ukotlil řádně chutné guilty pleasure ve stylu Dne nezávislosti. Při sledování White House Down musí všichni milovníci devadesátkových buddy movie akčňáren zaplesat, protože Emmerich do svého propagačního příspěvku k prezidentským volbám a mezinárodní politice USA přimíchal vše osvědčené. Takže tu máme hrdinného náhodného kolemjdoucího s armádním výcvikem a hrdinnou dcerou, sympatického prezidenta, bandu žoldáků, zrádců a Jamese Woodse, dále jaderné nebezpečí, patosem přeplněný úsměvný scénář, parádní akci se slušnou kopou CGI pochybné kvality. Jde taky o další film, kde Tatum nebyl na zabití (ale upřímě Channingu, akční hvězda z tebe asi nebude) a s Foxxem jim to překvapivě šlapalo, což považuji za hlavní plus. Celkově se tedy jedná o velmi příjemné překvapení a horkého kandidáta na akční guilty pleasure roku.

Jo, i s větší příměsí thrilleru dokáže Wolf Pack stále ještě vyloudit úsměv a některé scény jsou pořád pecka, ale musím uznat, že závěrečný Hangover potvrzuje totální vyčerpanost konceptu a s rapidně klesající kvalitou jsem hodně rád, že už se tvůrci rozhodli tuhle partu poslat k ledu. I když je pravdou, že potitulková scéna, mimochodem jednoznačně nejlepší z celého zakončení, dá přeci jen přičichnout ke starým dobrým časům první ranní opice a člověku přijde trochu líto, že už žádnou eskapádu těchhle maníků neuvidí.

Kouzelnická oddechovka určená především těm, kteří jsou schopni odpustit nějaké to logické zaškobrtnutí a kteří nemají náladu šťourat se v každé nesmyslnosti, protože co si budem nalhávat - většina filmů tohohle typu se tváří daleko chytřeji, než jaké nakonec ve skutečnosti jsou. V tomto případě se mi docela líbilo, že filmaři, zcela v duchu zachování kouzla, nechali některé věci nedořešené, takže ne u všech jezdeckých triků přišel na konci Morgan Freeman a všechno svym cool hlasem vysvětlil. Jinak mají Podfukáři vše, co od podobného filmu očekáváte - sympatické hrdiny (casting se vážně povedl), napětí, atmosféru, špetku akce, nečekané dějové twisty a Morgana Freemana s Michaelem Cainem. Jen možná to zakončení jezdecké linky mohlo být...o něco zajímavější.

O dost méně gay, než jsem předpokládal, a navzdory nevýraznému a ne zcela uspokojivému zakončení, jsem si tuhle Soderberghovu sondu do striptérské komunity docela užil. Nejvíc mě však překvapilo jedno z největších dřev Holywoodu Channing Tatum, který si ode mě většinou vysloužil jen posměch, jelikož byl až překvapivě v pohodě a role svlékajícího se Mikea mu sedla náramně (je pravda, že to měl tentokrát o něco snazší, protože cenu pro největší neumětelské prkno na place získal s přehledem nulák Alex Pettyfer). Vše pak dozoruje stripmentor McConaughey, jež v Mikeovi znovu rázně kopl do vrtule své skomírající kariéry. S klidem v srdci tak můžu Magic Mikea doporučit ke zkoušce i heterosexuální pánské části diváctva.

Táta a syn Smithové si udělali výlet do džungle, kde chtěl lidský robot Will svého nesnesitelně otravného synátora naučit nebát se. To vše pod dohledem jednoho z největších sračkérů současnosti M. Night Shyamalana, s nulovou videoherní atmosférou a podle tak debilního a prostoduchého scénáře, že by se za něj styděl i prvňák (např. nejobávanější humankilleři vidí svoji kořist na základě pachových molekul, které vydává bojící se člověk - což takhle oblek zamezující pronikání těchto molekul do okolí? Navíc když jsme v budoucnosti a máme kombinézu z "chytré" tkaniny detekující pohyb na dálku? WTF?). I přes katastrofální ohlasy jsem chtěl dát tomuhle Smithovskému enterprisu šanci, ale bohužel veškeré kydání hnoje je zde zcela na místě. Jediný, koho je mi trochu líto, je James Newton Howard, protože jeho hodně dobré hudby je pro takový kanál víc než škoda.