Seti

Cooper se nás v Crazy Heart snaží zaujmout příběhem vyhaslé country legendy, který je nejen o hudbě, ale především o lásce, alkoholu, alkoholismu a jeho důsledcích. Hlavní devizou a nosným bodem celého filmu je však bezpochyby Jeff Bridges, který si za úžasné ztvárnění Otise "Bada" Blakea odnesl zcela po zásluze zlatého plešouna (nemůžu se nějak zbavit pocitu, že čerpal hojně z vlastních zkušeností :-).

Dnes již klasická vánoční pohádka pro dospělé od Franka Capry, která zaujme především interesantním námětem, starosvětsky černobílými postavami a jeho tradiční feel good atmosférou s několika pořádnými kapkami toho klišé navrch. Každý si zajisté někdy v životě položil otázku, jaký byl jeho dosavadní přínos světu a co by se vlastně stalo, kdyby se vůbec nenarodil. Je nanejvýš smutné, když člověk v obou případech dojde k závěru, že vůbec nic!

Herecký koncert Bridgese a především Williamse v další ulítlé gilliamovině o depresi, lásce, šílenství, bezdomovcích a Svatém Grálu.

Zajímavý žánrový mix, jemuž vévodí postupné rozkrývání tajemství osobnosti hlavního hrdiny, který se rozhodne postavit se svému osudu, a jež je zakončeno osvobozující terminátorskou tečkou. Připojím se k uznání hudby a hereckého výkonu Toni Servilla, ovšem v mých očích nezůstává pozadu ani scénář, kdy přesné dávkování překvapivých informací, jež scénarista a režisér Paolo Sorrentino o ústřední postavě sděluje, nechává diváka v jakémsi příjemném napětí, které definitivně odpadne až s již zmíněnou finální tečkou. Nevšední film, který rozhodně není pro každého.

Filmová mozaika, která je významná především svým tématem. V dnešní globálně sesíťované a sociálně propojené době je nanejvýš třeba poukázat na skutečnost, že všechny ty facebooky, twittery, chatroomy a blogísky mají také svoji temnou stranu. Tvůrci Disconnect se nás snaží upozornit na fakt, že tahle naše síť, je daleko děravější a nebezpečnější, než se nám snaží všichni ti Gatesové a Zuckerbergové namluvit, a že se v jejích odvrácených zákoutích skrývá daleko více špíny, než si vůbec dokážeme představit. Lidé se v téměř nekonečném množství možností, jež nám web nabízí, často utápějí a v odosobněném styku pod rouškou anonymity ztrácejí zábrany a často také kontakt s realitou. Většina standardních uživatelů je pak v této elektronické džungli daleko zranitelnější než si uvědomuje. Této situace následně využívají média, jež jsou daleko agresivnější, podbízivější a bezskurpulóznější. Nechci tady internet nijak démonizovat a zpochybňovat jeho přínos, ale jsem velmi rád, že filmy jako Disconnect vznikají a udržují nás v ostražitosti.

Jo, všichni jsme pochopili, jaké poselství nám chtějí tvůrci prostřednictvím Promised Land sdělit - nadnárodní multimiliardové korporace se při své honbě za ziskem neštítí ničeho a předpokládají, že vše má svou cenu a každý se dá koupit, přičemž když se něco posere, tak lze vždy najmout bandu právníků, kteří průser ladně zametou pod koberec. Gus Van Sant se nám však snaží svým filmem navíc ještě dokázat, že morální hodnoty stojí nad penězi a skrze lidskost se dá ekonomickým tlakům čelit. Zda má pravdu, už musí posoudit každý divák sám. Podobná témata již byla ve filmu uchopena mnohokrát, takže si z něj zřejmě nikdo na prdel nesedne, mě však zaujala spíše faleš korporátních lidí, jež reprezentuje ústřední dvojice. Přijedou do nějakého zapadákova, který nesnáší, zčekují místní venkovany, jimiž pohrdají, nakoupí místní hadry, aby dobře zapadli, nahodí umělé úsměvy a začnou chodit od domu k domu, hučet do lidí, mazat jim med kolem huby a tvářit se, jako by byli jejich nejlepší přátelé. Samozřejmě pouze do doby, než je uzavřou, pak se rychlostí blesku zpakují a pokračují k dalšímu domu s nově nahozeným úsměvem, a plnou hubou nových sladkých keců a tak dále. Večer dorazí do hotelu a modlí se, aby už byli z tý díry pryč, případně nahodí úsměv číslo tři a jdou si získávat balíky do místního lokálu. Z podobnejch lidí je mi na blití. Největší slabinu samotného filmu pak vidím ve značně unylém a po chvíli nudném scénář. Struktura i vyvrcholení podobných filmů jsou většinou jasně nalajnované, proto velmi záleží na scénáři, kterýmžto musejí tvůrci tuto základní kostru dostatečně ozvláštnit, což se u Propmised Land prostě nepovedlo.

Bohužel příběhová zajímavost a řemeslná hravost a lehkost jedničky se z pokaračování Kick-Ass vytratila a nebýt Jima Carreye a několika skvělých Mindy momentů, tak se u mě hrdinové z Justice Forever nedoškrábou ani do průměru. Wadlow se sice snaží, ale samotný materiál druhého dílu je prostě slabý a režisérovy pokusy navázat na Vaughna a být stejně "cool" vyznívají násilně a strojeně. Něco sice zachraňuje finální good vs. evil fight ve skladišti, nic to ale nemění na faktu, že na mě z druhého Kick-Assu čišela nevyrovnanost a zároveň taková ta chtivost a podbízivost většiny nepovedených sequelů.

Zřejmě každý herec má při výběru rolí nějakou tu slabší chvilku a Jennifer si tu svojí vybrala právě v Domě na konci ulice. Laciný céčkový teen thriller, o který bych nebýt jí ani nezavadil, a bez ní bych ho ani nedokoukal.

Z Neočekávané cesty jsem byl nadšen a změny a doplnění děje provedené v zájmu filmovosti a provázání s LOTRem mi nedělaly sebemenší problém, ovšem u Šmakovy dračí pouště musím i já přiznat, že to Peter trochu přepálil a přeplácal. Problém netkví ani tak v přidání nových, v předloze se neobjevujících, dějových linií, i když jsem toho názoru, že kromě Gandalfova pátrání v Dol Gulduru už nefungují tak dobře jako v prvním dobrodružství, ale především v bezcitném vršení a zbytečném prodlužování akčních scén. Ano, je paráda, když se putování průběžně oživuje nějakou tou naháněčkou či soubojem, ale je třeba nalézt tu správnou míru. A to si myslím, že Peter ve Šmakově dračí poušti moc nezvládl, protože při xté rubačce Legolase a Tauriel se skřety si už začnete říkat, že to začíná být trochu únavné. A naprosto stejně působí finální konfrontace v Ereboru, jež nekončí skvělým rozhovorem mezi Šmakem a Bilbem, ale pokračuje zbytečně prodlužovanou honičkou mezi drakem a trpaslíky. Naopak třeba takový Temný hvozd se mi zdál osekaný a chtěl bych z něj vidět víc. Ohledně zpracování se opět jedná o prvotřídní práci, ovšem komu se přehršel CGI nelíbil v Neočekávané cestě, tak nebude spokojen ani se Šmakovou pouští (musím se však přiznat, že i já se začínám obávat, že Jackson téhle temné straně síly podléhá stále více a než by šel natočit jednoduchou scénu do lesa, tak si radši postaví tři stromy ve studiu a zbytek ověsí zeleným pozadím). Hudba Howarda Shorea mi tentokrát při sledování přišla trochu nevýrazná, čemuž se sám divím. Nechci, aby to vyznělo tak, že nejsem s pokračováním Hobita spokojen, jen mě prostě mrzí, že zmizelo to nadšení z prvního dílu. Pevně doufám, že Peter v závěru trilogie opět nalezne ten správný balanc, především co se akce týče, a se Šmakovým zúčtováním a Bitvou pěti armád mě opět posadí na prdel.

Jsem přesvědčen, že absencí 3D a IMAX plátna ztrácí Gravitace alespoň čtvrtinu své údernosti...a přesto mě dokázal Cuarón přicucnout k obrazovce a vyplivnout až za hoďku a půl na břehu jezera. Jedním z největších trumfů v režisérově ruce, tedy samozřejmě krom naprosto úžasné audiovizuální stránky, je dokonale vystupňované tempo, kdy si divák nejprve v pozvolném úvodu hledá k Sandřině studené doktorce cestu, ovšem když se věci dají do pohybu a Alfonso kopne do vrtule, tak s ní začne naplno prožívat každý nádech a každý zmáčknutý čudl. Cuarón dokázal zcela využít jednoduchý survival koncept, když ho zasadil do lákavého a úžasně zpracovaného prostředí, osadil ho zajímavými ústředními postavami, kterým chcete fandit a ponořil ho do tak našlapané atmosféry, jež vás nechá vydechnout až při závěrečných titulcích. Gravitace je prostě parádní filmový zážitek a mám s ní jediný vážnější problém - nestihl jsem jí v IMAXu :-(