elle

Ze všech dvorských intrik, ale též náboženského a politického konfliktu, které hýbaly celou Anglií, zde zůstává "pouze"historické, milostné drama - či spíše drama vášní a ambicí Boleynových sester a jejich rodiny. Scénář zcela mění některá historická fakta (např. i záhadné změny - Anna byla tuším mladší ze sester) ze života obou dívek i poměrů na dvoře Jindřicha VIII. Příběh redukuje děj je na několik hlavních hráčů a jejich vzájemné hrátky. Hlavním intrikářem je zde strýc Norfolk a příběh zcela vynechává úlohu a význam kardinála Wolseyho, Thomase Mora, Cromwella. Celá záležitost roztržky z Římem nemá ve filmu větší váhu než by v dějově současném filmu měla záležitost rozvodu nevěrného manžela, který se touží vrhnout do náruče vysněné ženy. Sám panovník je obsazený sice kvalitním hercem, ale příběh mu dává pouze roli muže zmítaného svým libidem, nevyrovnaného a nevěrohodného. Ač by se chtělo poznamenat, proč je kvůli tomu mužskému tolik povyku a pak si vzpomenu ....měl by to přeci být král. Největší prostor a nejzajímavější je tu Portmanová jako Anna. Zobrazuje ji jako sebestřednou, sobeckou mrchu se šarmem a vtipem, šplhající po zádech ostatních, která se v závěru zalekne, jak a kam se dostala - znejistí a se ztrátou svého sebejistého úsměvu, ztrácí vše. Půvobná je i postava Mary Scarlett Johanssonové, která má sice méně herecky vděčnou roli, ale příběh jí dává nejvíc sympatií publika - tedy moje rozhodně měla.

Adaptovat román, jehož význam pro mnohé tkvěl v tom, že šokoval tématem a zpracováním, publiku, které snad již ani šokovat nelze, protože je přesyceno explicitními a zcela popisnými scénami je opravdu úkol těžko řešitelný. U této knihy asi stojí za to, vrátit se prostě ke čtení. A zjistím si zda je dostupná tato verze románu. Děj románu je dnes běžný - nespokojenost, nuda a z ní plynoucí nevěra - za kterou se "hrdinka/hrdina" ve své době "nově" nestydí - jen "svůj upřímný cit tají". Dnes běžné až to děsí. Mě celkem vyhovoval trochu netypický "hajný", který je úplně obyčejný, nejistý mužský a právě touto adaptací jsem se s postavou Parkina trochu smířila. Zatím jsem vždy viděla jeho postavu pojatou mnohem sebejistěji a agresivněji - ne nutně horoucněji. Lady Chatterley není právě hrdinka, s kterou bych dýchala. Podobně jako Bovaryová nebo Karenina(Karenina je ovšem literární klasa) mě její vzlety a pády mohou dojmout, ale soucit s její citovou/sexuální výchovou má své meze. Její tak trochu z dnešního pohledu tuctovost (myšleno pozitivně - citlivá, holčičí Connie) mi taky nepřišla marná. Přesto román opravdu stojí za přečtení. Nicméně děj a pocit knihy (i její politické pozadí a společenské klima té doby tato adaptace plně nevystihuje a je spíš formálně příjemným poklidným pokoukáním, formou, kterou jistě úspěšně prominu a celou žáležitost ochotně zapomenu.

Moc se mi to líbilo, ale....čím to je, že po pár měsících si z tak silného tématu pamatuju jen pár momentů, že Jodie hrala skvěle a že venčit psa nemusí být po setmění bezpečné ani ve dvou...

Depardieu se většinou zahazuje v druhořadých filmech, které jen "používají" jeho "humpolácký" šarm. Pobuda-flákač, který si existuje světem trochu nepochopitelně osudově oslovuje všechny zúčastněné (zejména dámy) a on jim jejich štědrost odplácí komplikacemi a až sociopatskou lhostejností k problémům, které jim působí. Jeho kladný účinek v závěru je spíše věcí náhody, protože stejně dobře by mohl způsobit rozvrat, rozklad či tragédii. Vidět tohoto herce jak se množí jak králík není podle mého právě vkusné ani nejlepší využití jeho nesporných kvalit. Jeho loučení s jednou z dam s prohlášením, že Boudu je jako vítr...vyznělo po stylizaci této postavy spíš jako nechtěný humor. Boudu byl spíš pšouk povaleče než nespoutaný vítr svobody ve stylu Cyrana. Kladu si otázku, zda se k nám dostávají opravdu ty nejlepší francouzské komedie. Přeci to nemůže být tak špatné. Jedna hvězda za GD. Vše ostatní milé na tomto filmu jsem viděla jinde lépe. Potěšilo mě vidět trochu z Aix en Provence, kde je nádherně a jedině kouzlo města snad pomohlo přežít protagonistům všechny ty zdrady, nevěry a necitlivosti, které si tam vzájemně uštědřovali.

Zábavné, romantické. Tak akorát. Richard E. Grant je naprosto úchvatný figurkář.

Ne všechny momenty se mi líbily, příběh hluchoněmé dívky mě zajímal méně a trochu tam dle mého překážel, ale jinak to byl opravdu silný, úžasný zážitek, který utkví. Stejně silný, ale trvalejší dojem než z 21 gramů. Snad poprvé jsem byla ráda, že vidím fillm s Bradem Pittem - tady mi vážně sednul a dle mého jeho životní výkon. Vrásky, šediny a únava mu svědčí. O Blanchettové nemluvím - její další skvělá figura na malém prostoru. Klidně bych snesla další Příběh jedné střely.

Spaceková je opravdu třída. Zahrála skvěle 14-letou nedovzdělanou dobrosrdečnou holku, maminu od dětí, country hvězdu i životní rváčku.

Velmi výpravný koprodukční snímek, který se snaží zachytit přecitlivělého následníka trůnu způsobem, který by v nás asi měl zanechat dojem, že by byl býval osvíceným vladařem moderní doby. Nicméně tvůrci se nemohli rozhodnout, zda jeho příběh popsat jako atraktivní romantický film - jen se smutným koncem nebo hlouběji sledovat četné běsy, pochybnosti a propady labilního prince. Výsledek je možná hodný pozornosti, ale nepřesvědčil mě, že by opravdu postihl tragédii rakouského prince. V Rakousku říkají, že Rudolf tak dlouho hledal hloupé děvče, které by se s ním bylo ochotné rozžehnat se světem, až ji našel. Hloupá mi tedy opravdu Marie Vetser připadala. Zajímavější bylo zobrazení císařského páru, tomu se ale nedostalo tolik prostoru. Dívat se na tragédii jejich syna jejich očima by bylo zajímavější. Oni však příběhem pouze proplouvají a prince nechtěně k tragédii posouvají. Protože si tvůrci přáli prince vyjádřit jako rozháraného - nikoliv jako duševně chorého, tak samotnou tajemstvím zahalenou sebevraždu berou hodně zkrátka - kvapíkem. Rakouský dvůr se bál připustit dědičné zatížení z rodu Wittelsbachů. Proto se vyrojilo řada absurdních, romantických teorií o vraždě či nucené sebevraždě. Absence císařovny na synově pohřbu není dokonce v tomto díle nijak komentována ani vysvětlena.

Milé osvěžení od Disneyho. Jde vlastně o romantickou parodii vycházející z klišé animovaných pohádek. Dělat si legraci sám ze sebe (studio Disney) a přitom přitom zůstat pravověrným romantickem, který radši podlehne kouzlu naivního úsměvu než se smíří s cynickým pohledem na věc, je naprosto přesné a v kruhu se vrací zpátky do lůna pohádkového vidění světa. První polovina pohádky je skvělá, druhá dodýchává z nápadu.

Film zachycuje poslední roky života velké spisovatelky a zejména díky hlavní představitelce to patří mezi to lepší mezi biografickými filmy. Olivia Williams je naprosto úžasná představitelka Jane Austenové. Skvěle vystihla autorčin osobní šarm, který popisovali ti, kdo ji znali, ale i její nespokojenost a neklid a zejména jí dala naprosto uvěřitelnou silnou vnitřní inteligenci a pevnost mysli. Tvůrci se nebáli postihnout méně typické - či prezentované - stránky této spisovatelky, která ač se nevdala, ráda tančila, flirtovala a vedla velmi štiplavé řeči. Dojemný, citlivý i odvážný portrét. Škoda, že víc prostoru nedostala skvělá Greta Scacchi jako Kassandra. Příběh neteře Fanny, který je červenou nití příběhu se ovšem trochu nepochopitelně v druhé polovině filmu vytrácí co do důležitosti a ač příběh uzavírá, bledne vedle postav obou sester Austenových.