Renfield

Překvapivě mnoho z mého komentáře k jedničce bych mohl použít i zde. Část druhá zůstává nebývale atmosférickým intrem, v němž se ve většině stopáže (ne)buduje vztah mezi Paulem a Chani. Nemám pocit, že by mezi nimi došlo k jakémukoliv vzplanutí, navíc Zendaya je herecky naprosto nevýrazná a v této části ještě nenadchne ani Timothée Chalamet. Tohle nekonečné sbližování tak opět zničí Harkonnenové a stačí na to několik málo minut, dění u nich totiž nepostrádá svižnost, atmosféru a především zajímavý děj, postavy. Platí to i herecky, Austin Butler se může "mihnout", přesto předčí vyloženě všechny, jeho Feyd-Rautha je tím zdaleka nejzajímavějším a souboj v aréně jedním z vrcholu filmu. Možná dokonce tím nejvyšším, protože k očekávané bitvě tak nějak příliš nedojde, není na ni čas. To samé platí i pro probuzení nebo přijetí mesiáštví  Timothée Chalameta, jeho přerod je herecky dokonalý, jenže tam kde to pořádně začíná, film téměř končí. Kamerou, hudbou a zvukem samozřejmě opět fantastické, o tom se netřeba více rozepisovat.

Gawainova cesta za sebepoznáním, dospělostí a osudem, který se dá nazvat nezvratným a jenž si vlastně svojí počáteční povahou způsobil (skoro) sám. Zdá se, že jiná možnost naplnění svých cílů a snů však nebyla. Cesta to ovšem není náročná pouze pro něj, její tíhu svým způsobem občas pocítí i divák, proto velmi kvituji jednotlivé "rytířské zkoušky", kterým ještě přidávají výborně hrající herci, především pak Joel Edgerton a Barry Keoghan. Taktéž fantastickou kameru, která naplno využívá okolní přirozeně nasvícenou krajinu a samozřejmě ke scéně vždy padnoucí hudbu. Atmosféra je temná, trefně špinavá, tak nějak středověce nehostinná, Dev Patel do ní sedne od prvního okamžiku. Vše působí v rámci fantasy žánru reálně, proto škoda velmi nepovedené digitální lišky, která byla tím nejrušivějším elementem. Kam se hrabe výborná část s obry.

Johnny je sám a zdá se být s tímto stavem relativně spokojen, takže příliš nevyhledává ani nějaké bližší rodinné kontakty. Těch má navíc v práci dost, především však s mladými lidmi, jejichž odpovědi na otázky dávají filmu hloubku, i když od nich kolikrát znějí až příliš strojeně. To je nakonec problém i Johnnyho vztahu se synovcem Jessem, který mu na krátkou dobu vstoupí do jeho pečlivě nalajnovaného života. Film působí velmi reálně, nikam nespěchá, má vyloženě pohodovou atmosféru. Jenže potom přijde moment, kdy je třeba děj lehce vyhrotit, třeba aby byla vidět Jesseho odlišnost (rodiči jasně daná) a v těch chvílích to Mike Mills často přežene. Trpí tím i jinak výborné herecké výkony. Povětšinou je však C'mon C'mon pohodovým filmem o srovnávání se s novou životní situací a tím i nápravou vztahů s rodinou. Ta čtvrtá je však za kameru Robbieho Ryana, protože jím nasnímaná města nejsou pouze kulisou příběhu, ale dalším z herců.

To vyhnání do (doufám) nemožných extrémů bude pravděpodobně záměrem, aby byla jasně vidět absurdita a hloupost. Dokud se však děj držel nějaké reálnosti, působil zajímavějším dojmem. I když samozřejmě, co je v tomto případě realita? Jisté to tak úplně opravdu není.

Podřídit celý život své pracovní roli a nevystoupit z ní ani v těch několika hodinách volna, protože i tam se pan Stevens vzdělává a nemá zájem být ve svém pokoji kýmkoliv rušen. Co na tom, že se kolem něj řeší události zásadní pro světové dění, nemá na ně názor, co na tom, že mu zrovna umírá otec, nebo že o něj jeví zájem slečna Kenton, je přeci v práci, neustále. Výborná studie jedince, ale také vztahu, který nikdy nebyl, nepostrádá napětí a je doslova plná emocí, i když se to zprvu nemusí zdát. Stačí však vzpomenout na fantastické scény sbližování ústřední dvojice, na to, jak se Emma Thompson snaží dostat Anthony Hopkinsovi pod kůži, nebo ho alespoň trochu poznat. Tam napětí a očekávání, jestli pustí blíže k sobě, opravdu nechybí. A jsou momenty, v nichž jsem si tím byl jist, jenže... Ten příběh se z větší části odehrává ve velmi turbulentní ale smutné době, takže se na jeho pozadí vedou politické diskuze, opět skvostně napsané. Ale zajímavý je i obyčejný každodenní chod domu, vůbec pohledem kamery, která veškeré prostory umí využít. Což mi připomíná, že mimo výborné herecké výkony, musím zmínit také světlo (třeba scéna rozhovoru o stavu otce) a samozřejmě hudbu. Atmosféra je zkrátka na výbornou.

Chybělo mi větší propojení třech složek. Nebo takhle, Jóhann Jóhannsson, Tilda Swinton a Sturla Brandth Grøvlen samostatně na výbornou, větší souznění jsem z toho však necítil. Především řazení jinak výborně nasnímaných brutalistních památníků (vůbec ty jejichž velikost umocňují okolní hory), mi přišlo náhodné. Nesouzní s vypravěčem, nesouzní s hudbou, což mi u takového projektu přijde zásadní. Úvodní nadšení se tak postupně vytrácí. Přesto je Last and First Men rozhodně zajímavým filmem.

Přijde mi smutné, že se o zásluhách Nicholase Wintona svět nedozvěděl nějakým serióznějším způsobem než prostřednictvím podivného televizního pořadu. Pravdou však je, že minimálně ve filmu to smysl dává. Anthony Hopkins totiž pojal Wintona jako člověka velmi skromného, jenž řeší svůj život a především to, jestli v něm nemohl udělat víc. Takže si vlastně nedovedu představit, že by sám ukázal své činy světu. Linie z osmdesátých let je právě díky vykreslení Wintona tou lepší a zajímavější. Naštěstí ani ta z let třicátých částečně není pouhým převyprávěním známých událostí. Samotný Winton je sice podstatně ploší postavou, doufal jsem třeba ve větší důraz na jeho motivaci k činu. Nezapomíná se však ani na jeho místní spolupracovníky nebo matku, čehož si na filmu cením ještě více než autentické češtiny v pozadí.

Klasický rukopis Guye Ritchieho končí velmi brzy, hned s úvodními titulky. Ty jsou samozřejmě výbornou tečkou, dál se jede v rytmu staré školy, tady by rychlé střihy společně s tempem nadělaly víc škod, než Jason Statham ve filmu. Myšleno počtem mrtvých, nikoliv herecky, z tohoto pohledu mám pocit, že Statham lepší a pro něj přesnější roli nikdy neměl. Příběhově se nejedná o nic originálního, což zase není na škodu, protože Ritchie z děje umí udělat smysluplnou skládačku, u které jsem však měl jediný problém, přílišné opakování úvodní akce. Ta mi sedla hned napoprvé, bylo zajímavé sledovat to celé prakticky z jednoho pohledu. Brzy potom bylo však jasno a příliš nových informací už z jiných úhlů nepřišlo. Což rozhodně neplatí o identitě H., tady veškeré zpětné pohledy fungují na výbornou a přidají hned několik velmi zajímavých a herecky dobře obsazených postav (Darrell D'Silva, Jeffrey Donovan). Dlouhá závěrečná akce je naprosto přehledná, čímž se v rámci možností drží v realitě a nepošlape tak předešlý děj. Ten mi však stejně sedl víc, pomalé tempo vyprávění, naopak rychlé likvidace, hutná atmosféra, fantastický zvuk a dunivá hudba Christophera Bensteada. Co víc chtít. 80%

Vzpomínání tehdy patnáctiletého kluka na turné s kapelou v sedmdesátkách. Ta pohodová atmosféra a mírná idealizace mi tímto dává naprostý smysl. To však neznamená, že by ve filmu úplně chyběly živější momenty, vše, co k tomu patří, tu je, ale pouze v menší míře, nebo náznacích. Nakonec i William dospěje, vidí věci jinak a nebojí se to dát jasně najevo, ať už jde o jeho článek, přátelství s Russellem, nebo svoji (ne)osudovou Penny. Má to výborné scény z koncertů, samozřejmě soundtrack a dobovou atmosféru celkově. Přesto je pro mě nezapomenutelný telefonický rozhovor Russella a Williamovi mámy, protože tam i ten Russell svým způsobem dospěl. Kdo by si také dovolil oponovat Frances McDormand. 75%

Mám pocit, že lidé jako profesor Hunham dokáží svým přístupem skutečně naučit i ty, u nichž by to třeba jinak bylo komplikovanější. Celý film jsem tak doufal, že minimálně v jeho přístupu k práci nedojde k žádné zásadnější změně. Naštěstí je to více o lidech, celkovém otevření se a sblížení, práce je tak pouze jednou povahovou složkou. Nějakou zásadnější změnou si tak neprojde ani jedna ze tří postav, "pouze" k sobě najdou cestu, což v případě nenáročného pohodového filmu stačí. Naštěstí tu však nechybí ani scény dramatické, jenž trefně vyvažují ty komediální a více přiblíží postavy. Ústřední trojice má jediný problém, Paul Giamatti je natolik dobrý, že veškerou pozornost strhává na sebe a student s kuchařkou mu tak spíše sekundují. Má to však atmosféru a nádherný dobový vzhled, už jen to dokáže vtáhnout. 75%