Renfield

Když vzpomenu na fantastické scény expedic, přijde mi až škoda, že Ztracené město Z žánrově není méně životopisné a více založené na skutečné události. Nerad jsem se z nich vracel, třeba taková scéna z první světové války, i když opět výborná, nebyla úplně nutná, stačilo zmínit a dát tak čas. Nakonec u Percyho Fawcetta se stejně nešlo "Až na krev" a že právě v případě expedic, na nichž působí vcelku mírumilovně, rozhodně jít mohlo. Doma je naopak veškerá vzornost pryč, ten rozdíl není pouze v příběhu a herectví Charlieho Hunnama, ale i v barevnosti scén. Domov potemní, radost ze života Fawcett hledá v džungli a té také patří ty nejsilnější scény, v nichž se vizuálně jde k hranicím Apokalypsy. Není to jen cestou po řece, setkáváním s domorodci, ale  především hypnotickou závěrečnou pasáží. Celý film výborně pracuje se světlem a hudbou, prakticky každý záběr je dotažen k dokonalosti, aby se právě tady vše prolnulo a vyhnalo atmosféru na maximum. Ztracené město Z je tak filmem, který tu dlouho nebyl a pravděpodobně zase nebude. 85%

Jinakost ano, jenže Peťa sama potřebuje lekci z pochopení druhých, jejich motivací a toho, že všechno nejde tak jednoduše, jak si ona představuje. Čekal jsem, kdy se její tvrdohlavost nevyplatí a tu lekci opravdu dostane, jenže to by bylo vcelku překvapivé a na překvapení se tu nehraje. Film jede v jasně daných a předvídatelných kolejích a to nejen co se hlavní hrdinky týče, ale například i její oblíbené učitelky. Příběh postrádá gradaci, nedokáže prodat ani těch několik momentů, které jistě měly být silné. Některé naopak díky špatnému provedení působí až komicky, třeba takový hasičák. 50%

Strohé, čistě na proces zaměřené, takže vlastně přesně dle názvu. Jako dokumentární přepis historických událostí jistě zajímavé, jako film už méně. Chybí tomu hloubka postav a tím i drama, které bych vzhledem k tématu čekal. Jenže Robert Bresson se drží svého i v závěru při vykonání rozsudku, kde konečně mohla přijít filmovost. Ten zůstává stroze minimalistickým, na zásadnější emoce tak není místo ani zde. 60%

Let na Island, ten nejlepší možný závěr kurzu proti strachu z létání, vůbec, když je to let téměř bezproblémový. Čtveřice účastníků, které pravděpodobně nepojí nic jiného, než právě strach z létání, dokáže zaujmout už před odletem. Aby u toho zůstalo, s postavami se příliš nepracuje, takže do absurdity vyhnané dění v islandské verzi hotelu Overlook, příliš nefunguje. Nebo takhle, funguje jako relativně vtipná přehlídka povahových změn pod tlakem, kde se v některých případech tak zásadní změny vzaly, není úplně jasné. Nějaký smysl dává snad jen Edward, jenž si vzpomene na svoji službu vlasti. On sám je také nejzajímavější postavou, zbytek ho spíš doplňuje. Zřejmě je lepší nad tím příliš nepřemýšlet, nakonec stejně jako před prvním letem. 60%

Fahrija stále hledá a doufá, současně se však musí postupně smiřovat s nevyhnutelným a přitom zajistit rodinu, což očividně není zrovna společensky vhodné a ví to právě i nejbližší rodina. Výborně realistické, až dokumentární drama, to minimálně z pohledu poměrů v Kosovu, které není vyprávěno jednostranným pohledem, jak by se nabízelo. Nemyslím pohled válčících stran, ale poměrů ve vesnici celkově, jsou tu totiž i lepší lidé. Ten realismus sedí právě i k hlavní hrdince, Fahrija je životem zocelená, nenechá se rozhodit ani vlastní dcerou, která v nelehké situaci příliš nepomáhá. Takže i přes všechny ty situace tu prakticky chybí nějaké více dojímavé scény, slzy jsou použity přesně tam, kde být mají a není jich mnoho. 75%

Leo Grande má nejspíš k jeho reálným pracovním kolegům stejně daleko jako k dělníkům na ropné plošině. Ale co už, příběhu jeho profese dává více vtipu, současně však i hloubky a nakonec třeba studuje psychologii. Každopádně se snaží být v každé chvíli profesionálem, nechce se nechat zatáhnout do konverzace mimo práci, což se mu občas nedaří a potom je tu úplně jiný Leo. Obyčejný rozhovor dvou lidí tím několikrát pozvolna změní žánr filmu a ten tak nemá čas nudit, je to opravdu výborně napsané. A zahrané, obzvlášť Nancy tu logicky prochází velkou, snad přímo životní proměnou, což Emma Thompson umí dát najevo. Divadelní dialogovka s příjemně nenápadnou hudbou a vlastně mnoha životními pravdami. 80%

Přijde mi naprosto pochopitelné, že střet Ferrari/Maserati není v příběhu zbytečně vyostřen, o něm to není, stejně jako to není o autech a závodění celkově, tedy je a není, Michael Mann si vybral jedno z nejkomplikovanějších období života Enza Ferrariho a podřídil mu vše ostatní. Takže výše zmíněné v něm samozřejmě nechybí, ale slouží spíše jemu, jeho povahovým vlastnostem. Mann se zaobírá krátkým obdobím, což mi velmi sedlo, má tak čas jít do hloubky a dělá to na výbornou. Ferrari je "obdivuhodně" chladným člověkem, vše přejde s neurčitým výrazem, vlastně včetně vyvrcholení první scény se svoji ženou. Hned ta patří k nejlepším, líbí se mi ten kontrast v emocích mezi Adamem Driverem a Penélope Cruz. Oba hrají výborně, Cruz možná trochu škodí ta rychlá změna postoje Laury ke konci, ale není to nic neuvěřitelného, zkrátka si vybrala. Mann je v řešení milostného trojúhelníku velmi precizní, což klasicky nechybí ani závodní části. Vztahy mají čas, atmosféru, alespoň v případě Laury více tlumené světlo. Závody zase rychlost, výborný střih, kameru a především zvuk. Jediné co jim trochu ubírá jsou ne zrovna povedené nehody, i když ta zásadní přesto dokáže zasáhnout. 80%

I ta rodina má svá filmová klišé, ale jinak mi zaměření na ni a její nejbližší okolí velmi sedlo. Díky němu se děj dlouho drží řekněme v reálných kolejích. Nadšení z komety rychle střídá nejistota z všudypřítomné armády, aby byla potvrzena zprávou, kterou slyšelo až příliš mnoho lidí. Nastává panika, ve které i vedlejší postavy dokáží sehrát důležitou roli. Celá tahle část opravdu působí velmi reálně, aby vrcholila základnou, alespoň z poloviny. Protože už tam nepochopitelně začíná zcela jiný film, který má ještě několik reálně šokujících  záblesků z první půle (únos), ale jinak ho tvoří hromada nesmyslů. Prostě je tam to, co "musí" být v každém katastrofickém filmu, dokonce i popření jednoho ze zásadních okamžiků předchozího děje. Ale možná je to jen tím, že se správnou jednotkou jde všechno, ach jo. 60%

Až příliš hrané na vyprávění obrazem, bez patřičné hloubky, která tomu zoufale chybí. Spousta tichých scén, ve kterých by měly mluvit pohledy herců, což se daří možná z poloviny. "Nečekaně nešokující" závěr mohl být při jeho opodstatnění v předchozím ději kladem, jedna strana zkusí, dořeší a pochopí, druhá svým způsobem promine, aby to obě posilnilo, proč ne. Postavy jsou však ploché, více se zbytečně filozofuje, než by se šlo blíže k nim. Některé dialogy jsou sice k zamyšlení, v ději však působí nepatřičným dojmem. Emoce tak dodává především kamera, nádherně využívající světlo a lokace natáčení vůbec. 50%

Žádná krajinná krása Islandu, naopak Reykjavík jako město, v němž by chtěl málokdo žít. Lokace plné domů, jenž mají svá nejlepší léta za sebou a v nich žijících povětšinou rozvrácených rodin. Kameře však ani přes drsnost příběhu nechybí jistá poetika, i u těch nejsilnějších (nejhnusnějších) scén jsem měl díky ní pocit budoucí katarze, která přijde a je velmi dobře, že pouze částečně. Zprvu je to však varující a velmi rychlá série událostí, ve které není možno s nikým sympatizovat a to včetně Balliho. Čeká se na akci, která bude tou zlomovou, tou kde to Addiho parta přežene a dostane zasloužený trest. Jenže takových je tu mnoho, štěstí je však neopouští, proto se i drzost stupňuje. Druhá polovina zvolní, více pracuje s postavami, jejich rodinným zázemím, aby nastínila proč. Hlavní pozornost se pozvolna přenáší na Siggiho a s ním přichází trochu toho nadpřirozena, nečekaných věšteckých schopností. Siggi je rozhodně velmi zajímavou postavou, která projde nejzásadnějším vývojem, přesto mám pocit, že té snové poetiky (ano, nakonec přišla) mohlo být méně. V počáteční katarzi sice smysl dává, ale do drsné atmosféry příliš nesedí, stačilo jednou. Závěr však pocit ještě napraví. 80%