Renfield

Překvapilo mě, že Laura netuší, koho si její bratr bere. Snad to má symbolizovat jak velké odcizení je mezi ní a rodinou. Takové, které vlastně sama chtěla, k čemuž stačil jeden zážitek z dětství, se kterým se dodnes nedokázala srovnat. To jaká je, je její obranou, formou terapie, zapomnění tím, že bude ve všech směrech "lepší" a hlavně naprosto odlišná, než její rodina, i kdyby to měla být pouhá póza. Ten střet dělá film zajímavějším, vůbec když přijede Lauřina posila Benjamin. Ale není to o něm, je to o srovnávání se s minulostí, což funguje na výbornou obzvlášť právě na svatbě. Z tohoto pohledu mi nevýrazný a pro severské filmy vlastně netypický závěr vůbec nevadil. Syrovost dohání detailní kamera a k ní padnoucí "trierovské" zrno, tady zřejmě nějaká inspirace byla. 75%

Adela má o svých cílech jasno, Irene zase logicky přemýšlí nad svým dítětem, Javier však zůstává nejednoznačným. Jsou chvíle, ve kterých od něj čekám nějaký vážnější dialog, on neřekne nic, nebo něco naprosto nepodstatného. Občas to vypadá, že má Irene snad více než rád, že je na její straně, aby tohle hned v další scéně vyvrátil činem, který zapadne do jeho původního plánu. Těžko říct, jestli je tato nejednoznačnost záměrem, mě to každopádně bavilo. Pravdou však je, že mi celý plán k němu příliš nesedl, právě on zná nejlépe všechna rizika a samozřejmě si je dobře vědom, že to přeci jde i bez nich. První polovina se mohla důvodům a myšlení páru celkově věnovat více. Ta je však spíše o budování atmosféry, než o postavách, což není na škodu, ale vykompenzovat to šlo. Zbytek filmu míří více do thrilleru a funguje lépe. Napětí nechybí ani při "obyčejných" rozhovorech, natož třeba ve scéně, kdy si dům prochází vyšetřovatel. V závěru napadne sníh, zúročí se vše co bylo naznačeno a přidá se další žánr... Celkově velmi dobrá gradace děje. 75%

Samota ve dvou, odcizení a znovunalezení, obojí je z dění a hereckých výkonů doslova cítit. Není na to třeba hlasitých hádek, stačí pohledy při tichém nepochopení, nebo pozdějším uvědomění si. Jako studie jednoho vztahu dokonale uvěřitelné (scéna klavírního duetu!), jenže pro ten vztah jsou důležití i jiní, co se tak nějak mihnou, nebo mají chvíli prostoru, aby později z příběhu zmizeli bez smysluplného závěru. Naštěstí se to netýká Janky, která je snad ještě zajímavější, než oni dva. Kristína Svarinská také spolu se Zuzanou Stivínovou předvádí vůbec nejlepší výkon. Podivný střih a snad i pokus o syrovější kamerové pojetí, tomu však příliš nepřidává. 65%

Spenser zůstává někde mezi policejním thrillerem a buddy movie, ani jeden z "žánrů" však nefunguje naplno. Prvnímu zmíněnému to kazí dění kolem Spensera, čímž nemyslím jeho vyšetřovací metody, ale přehnaný a zároveň průhledný příběh. Metody, nebo přesněji bolavé získávání důkazů, do žánru buddy movie sedí perfektně. Jenže tomu zase nedělá čest nijaká chemie mezi Markem Wahlbergem a Winstonem Dukem, nakonec jeho Hawk je postavou vcelku zbytečnou. Přesným opakem je potom Cissy, která však nemá příliš prostoru, přitom scény s ní patří k nejlepším. To samé bych mohl napsat i o hlavním záporákovi, jehož si Bokeem Woodbine opět užívá. Na Briana Helgelanda slabé, tahá to však nahoru zábavnost, velmi fajn oldschool atmosféra a hlavně Boston! 60%

Myslím, že jsem plně prozřel až při scéně, ve které Snake surfuje na tsunami a vedle něj si v klidu po silnici projíždí Eddie. Předtím mi jistě z nepochopitelných důvodů efekty neseděly. Říkal jsem si, že je ten příběh v rámci béčkového žánru vlastně v pohodě (dostatečně blbý) a že to John Carpenter nemusel dělat tak velké (ještě blbější). Chyba, rozhodně musel! Co se sportovního vyžití týče, Snake je všeuměl, takže nezůstane pouze u surfu, když jde o život, v pohodě zvládne basketem pokazit večer Che Guevarovi. A Kurt Russell je v jeho roli tak tvrdý, že by vedle něj snad i John Matrix upustil... no kládu. 65%

Jak moc dokáže člověka zničit, když mu například vezmete knihu, která byla zprvu dokonce jim nechtěná. Ale bez ni jakoby byl jeho dřívější život úplně pryč, jakoby to bylo to poslední, co jej alespoň vzdáleně něčím připomíná. Vyjma jedné scény bez fyzického týrání a přesto, nebo spíše právě proto tak silné. Stále se opakující dny, nevědomost a samota. "Erich", nebo Böhm jsou potom svým způsobem krátkým vykoupením ze stereotypu. U prvního jmenovaného jsem každou jeho návštěvu čekal, jestli promluví více, než má povoleno. I díky jeho pohledu mi přijde opuštění hotelu doktorem Bartokem jako vůbec nejsilnější scéna. Navíc ten kontrast s krátkou exkurzí do jeho života před tím vším... Naprostá destrukce osobnosti a samozřejmě šachy, prakticky veškeré partie výborně natočené, včetně těch hotelových. Ta na lodi vůbec nejlepší a to i přesto, že se ze všech démonů mohlo lehce ubrat. Oliver Masucci výborný, zase bych mohl vzpomenout na rozdíl jeho doktora Bartoka. 80%

Sice více filmová, ale stále jen přehlídka gore možností bez atmosféry a vlastně i hororu. John Kramer se dočkal polidštění, zasloužené odplaty, kterou tentokrát zúčastnění zasluhují, což se předpokládám snaží tvůrci říct. V tom případě je ale škoda hlavního mozku celé akce, protože ten nedostal zdaleka tak brutální hru, jakou musí hrát ti hluboko pod ním. A na hře to opět stojí, i přes snahu tvůrců přiblížit Kramera a vyprávět příběh. Mexická část není úplně špatná, ale to jak jasně prozrazuje kdo přijde v závěru, dokonce jaké slovo v něm bude jistě použito, je směšné. A vlastně příliš nepotěší ani pointa, to už spíš mohla přijít kvalitnější likvidace paní doktorky. 55%

Těžce ukecané, ale bez "údernosti" Aarona Sorkina, více než dialogy to tak táhne celkové moderní zpracování, které tomu však také dokáže podrazit nohy. Vtipné je jasné rozdělení rolí na hodné a zlé, potom nemůže být pochyb o tom, jak to dopadne. Díky tomu závěr lehce vyzní do ztracena, vůbec po té dosavadní jízdě. Jako pozitivní jsem bral využití videí, memů atd... jenže i v tomto případě platí, že méně je někdy více, okouká se. Třeba nebylo ani zbytečné vtahování do životů drobných investorů, tohle bohatě stačilo u Keitha Gilla. Mohl tak být prostor pro jiné, dobře obsazené postavy, třeba takový Sebastian Stan. V rámci branže se šetří odbornými termíny, to co je, je dobře vysvětleno, takže neznalý divák nemá problém do světa zapadnout. Také proto tu není žádná vyloženě nudná část, film má švih, ale od Craiga Gillespieho jsem čekal víc. 65%

Ještěr nemá slabou postavu, stejně tak nemá špatné herce, i ten Justin Timberlake mi sem sedne, snad je to i tím, že nejen svým výkonem připomene Bena Afflecka ve Zmizelé. Ten film je z toho především v první části vizuálně cítit, dlouhé záběry, tlumené barvy, chladné interiéry a případ, který se zdá být jasný. Jenže ten jde výš, naštěstí ne tak vysoko, aby to Grant Singer nezvládl, žánrově zůstáváme v komorní detektivce. Ta má výborného Benicia Del Tora a jeho linii, nečekaně i velmi osobní. Není však na úkor té vyšetřovací, naopak se díky Judy a rozhovorům o případu s ní prolínají. Je pro něj osudovou, což je znát. Alicia Silverstone překvapila, ale jak jsem psal, do posledního hereckého štěku ("zájemci" o dům, správce kostela) je to výborně obsazeno. Takže zmínit rozhodně musím i Michaela Pitta a Karla Glusmana, trefně zvláštních lidí je kolem případu více, bavilo mě přemýšlet o jejich roli v něm, takže bych přidal do sázek. Zvláštní chování někoho bylo zřejmé, ale všechny bych neodhalil. Závěr dokázal překvapit a otevřený osud některých zúčastněných potěší dvojnásob. Stejně tak to, že Singer dokázal udržet tísnivou atmosféru nastolenou hned v úvodu. Do které navíc nenásilně přidá občas humor. Jsem rád, že linie s vodovodní baterii nepostrádá šťastný konec. Ale ještě zpět k atmosféře, to propojení kamery s hudbou a zvukem je dokonalé, třeba scéna pokusu o zatčení. 80%

Jmenuje se to Juno, je to o Juno, přesto mám pocit, že se z její přítomnosti mohlo klidně ubrat. To však zase neznamená, že by mě Ellen Page v roli nebavila, ale občas exhibuje až příliš, což byl pravděpodobně záměr. Prostoru pro ostatní postavy je tak minimálně, snad s výjimkou Marka. Ještě důležitější v příběhu je však Paulie, jenže jeho trenky se tu spíše mihnou, větší čas má až v závěru. I když se to nemusí zdát, je to spíše menší výtka, film mi sednul a líbí se mi, v jak pohodové atmosféře dokáže Jason Reitman vyprávět jinak velmi vážné téma. Však ono se vlastně nic neděje, když už se stalo. 75%