Tereza_T

Snad poprvé bych při hodnocení využila 3,5 hvězdičky, jsem nerozhodná. Co mě naprosto zaujalo a nadchlo u tohoto miniseriálu jsou lokace a vizuál. Přechody mezi rokem 1990 a 2020 byly fakt peckově věrohodný, a to v rovině lokací, ale hlavně v rovině oblečení a módy. Řekla bych, že oddělení kostýmů udělalo sakra dobrou práci, a přestože je dnes móda z konce minulého století trendy a vidíme ji skoro všude rozdíly tam byly a byly tak akorát viditelný. Já tuhle dobu v seriálech můžu a tady se to fakt povedlo. Dalším plusem bylo pojetí cestování do minulosti, kdy Lea neobývala v minulosti jen jedno tělo, ale každý den pobývala v těle někoho jiného, což krásně vedlo k pochopení všech postav. Mínusem bylo, že mi všechny postavy z minulosti přišly nesympatický, kromě dne, kdy v nich byla Lea. Chápu, že se herci snažili hrát tak, aby to vypadlo, že nejsou sami sebou a jejich tělo obývá sedmnáctiletá holka z budoucnosti, ale v důsledku toho byl zbytek jejich herectví (ve dny kdy Lea neokupovala jejich tělo, chápeme se) takovej nemastnej neslanej. Taky bych ubrala na stopáži, a to hlavně z částí v přítomnosti, který byly oproti minulosti nezajímavý. Lea byla občas hysterická, ale budiž odpuštěno, mezičasová láska dělá svoje. Overall, fajnovej seriál se skvělým vizuálem a docela zajímavou zápletkou vraždy v minulosti obohaceno o romantiku napříč časem, kdy Lea využila příležitost k intimnostem v téměř každé postavě snad krom svého táty.

Po čtyřech dnech nepřetržitého sledování výukových materiálů ke zkoušce z analýzy dat a modelů v rychlosti 1,75 bych si nejspíš užila i snímek Mega žralok vs. obří chobotnice, a tak není divu, že jsem s otevřenou náručí přivítala dnešní premiéru téhle dlouho očekávané série. První díl, takže spíš připomínka postav a jejich aktuálního stavu, který bych nazvala jako deprese ze střední školy. Je mi líto děcka, to se s váma potáhne ještě pár pěkných let, nejhůř z toho vychází El, ale je nám všem jasný, že pomsta bude sladká. Herci dětský části za tu pauzu docela povytáhli a pomalu nevidím rozdíl mezi středoškolákama, vysokoškolákama a Winonou Ryder, která snad mládne. Nové postavy vypadají slibně a v minulé sérii jsem si oblíbila Ericu ("can't spell America without Erica" lives in my mind rent free) Suzie i Robin a vypadá to, že prostor budou mít i v téhle, na což se těším. Trošičku se bojím, aby duchařská tématika měla co nabídnout a děj odsejpal tak, jako jsme zvyklí z předchozích řad. I přestože analýzu dat a modelů bohužel zatím nijak extra neovládám, můžu říct, že pravděpodobnost toho, že bingnu všechny vydaný díly ještě dneska je rozhodně vyšší, než pravděpodobnost připsání těch proklatých osmi kreditů po úterní zkoušce.

Moc hezké promítání v té naší plzeňské Měšťanské besedě, dneska zářila pod tím večerním nebem. Kdybyste mi řekli, že mě bude bavit skoro dvouhodinový dokument o Přemyslu Otakaru II, nevěřila bych vám, ale stalo se. Bylo to jako poslouchat pohádku doplněnou o krásné záběry nejen české přírody a reálií. Ty záběry byly fakt skvělý, obyčejný, ale tak příjemně uklidňující. Charismatické hlasy vypravěčů a zmíněné záběry byly sem tam přerušeny komentáři odborníků, kteří dovysvětlili fakta těžko podávaná formou uměleckého dialogu. Tahle kombinace rozhodně dělá dokument originálním. Jediné, co mě lehce vyrušilo byly paralely k dnešnímu světu. Byl to hezký večer, myšlenky mi neutíkaly jinam, a navíc jsem si hezky prostřednictvím sehraných dobových scén připomněla svoji nemalou část dětství mezi rytíři ve středověkých vesničkách na historických akcích a rekonstrukcích bitev. Následná beseda s režisérem byla moc fajn, sympaťák, co je zapálený do toho, co dělá, a dokonce se umí popasovat i s hnidopišskýma otázkama z publika. Pane v poslední řadě, je moc hezký, že znáte Přemyslův datum narození i přesto, že nebyl dosud podložen, ale tohle byla beseda s režisérem, ne historikem.

Vezmeme-li to nejhorší z Dolores Umbridgové, septy Unelly a Montgomeryho Burnse dostaneme průměrnou jeptišku z Magdalenina kláštera. Sestry trýzní, ponižují a ubližují ve jménu boha, navíc dodávají místním kněžím čistý trencle, tudíž jsou více méně nedotknutelné. Všechno to podpírá fakt, že poslední Magdalenin klášter byl uzavřen až v roce 1993, kdy majitelky a provozovatelky prádelny prodělaly peníze při obchodování s akciemi na burze a aby pokryly ztráty, prodaly část pozemků kláštera developerovi. Developer pak objevil 155 neoznačených hrobů, což vedlo k obrovskému skandálu, k odhalení zvěrstev a následnému uzavření. Ještěže sestry podcenily akciové trhy, nedejbože by tam praly spodky ještě teď. Klášter vznikl jako nápravné zařízení pro prostitutky, z čeho se pak přešlo i k svobodným matkám, znásilněným ženám nebo k těm, co nevhodně mrkly na kluka od naproti. Téma mě, jak se říká, zvedlo ze židle. Pro bezpráví neexistuje ospravedlnění. Na filmu se mi nejvíc líbila kamera společně s obrazem. Jen mám trochu pocit, že mohl jít víc do hloubky, pouto s hlavními postavami se dalo během sledování těžko navázat.

Nebudu se stydět a prostě to řeknu, užila jsem si to... užila jsem si to a vůbec ne v bizarním slova smyslu jako americkou verzi. Brazilci se oproti Američanům vůbec nevyžívají v nafukování dramatu do nesmyslných rozměrů, radši si v klidu užijou svůj denní průměr 2 promilí alkoholu v krvi a svoje problémy vytwerkují pryč. A to je fajn změna. Kabinky jsem si užila asi nejvíc z celý série, smála jsem se, jak blbá, až mě z toho druhej den bolely tváře. Následný líbánky se nesou ve stejný vlně a lehce skřípat to začne až při společným sestěhování. Tady by se to dalo osekat na mnohem míň epizod. Pro mou radost a naději jsem zjistila, že existují i muži s kladným vztahem k úklidu, nevzdávej se Rodrigo, organizace šatníku není zločin. Páry jsou jednou nahoře a jednou dole, takže moc nevíte, kdo a jak se ve finále u oltáře rozhodne. Ženský byly všechny skvělý, mnohem víc v pohodě, než jsme viděli u americký verze, pevněji nohama na zemi a s lehce logičtějšíma argumentama. Nenech se mýlit, bizárek je tam taky, ale spíš těm dvojicím fandíš, než abys sis celou dobu pochechtával, co to je za magory. U mužské části to bylo trochu horší a u některých oltářů jsem držela holkám pěsti, aby utekly, co nejdál, (hlavně ty Ano Prado, vtípky tvého snoubence o bičování tě měly vyděsit mnohem dřív) což se i povedlo a k dnešnímu dni přežil už jen jeden pár hrdliček (Cameron a Lauren vibe). Temperament Brazilců mě nadchnul až moc, takže je načase přivést moje nadšení k ledu a mám takový pocit, že tomu rozhodně napomůže nová japonská verze.

Vědět, jestli chceš s tím člověkem bejt až do konce života je fakt hard shit. Pomůže ti k tomu ultimátum v reality show? Asi ne. Na druhou stranu, proč toho nevyužít? Vyzkoušíš si různý věci s jiným člověkem bez výčitek z podvádění a zviditelníš se na instáči... win-win. Po 3 týdnech v tvém novém naplňujícím a vzrušujícím vztahu se vrátíš k tvý původní drahý polovičce a buď tě bude srát víc, než kdy dřív anebo zjistíš, jak ji hluboce miluješ. Výsledek reality show uspokojí asi většinu a dal se očekávat, některý se vezmou a některý se rozejdou, otázkou je, došlo by ke stejným výsledkům i bez experimentu? Nejspíš jo, osud ne? Vtipný bylo pozorovat ty žárlivý chudáky, co v momentě, kdy si uvědomili, že jejich holka bude 3 týdny spát v posteli někoho jinýho okamžitě nasouvali prstýnky. Asi si nepřečetli pravidla. Opět to nejspíš nebylo výsledkem geniálního konceptu a jen prostě lidský povahy. Oblíbená postava: Colby, trochu přehnanej, ale ví, jak používat slova a s Madlyn se doplňujou. Nejmíň oblíbená: Nate, toxickej odpad a chudák Lauren by měla vzít nohy na ramena dřív, než zapomene, jak se vůbec jmenuje. Zabývat se problémy ve vztahu je vyčerpávající a občas to bylo až moc natáhnutý, ale do pozadí dlouhýho dne ok. Trochu slabší než Love is Blind, ale Jessica a Giannina Milady jsou těžko překonatelný.

Angeliko, markýzo, to byl ale nostalgický den s tebou, kdysi dávno ses u nás doma na VHSkách skoro nezastavila. Do mého desetiletého mozku si zasadila dost pokřivený obrázek o lásce a taky kind of zvrácený dětský sen o tom, být v harému, nad čímž přemýšlím dneska celý den. Díky bohu jsem z toho vyšla docela normálně, i když ta scéna, jak šleháš svou služebnou jedovatými šaty mě pronásleduje dodnes. Je až k nevíře, jak výborně paměť funguje a když jsem tě dneska po těch letech oprášila, měla jsem pocit, jako by neuběhl ani rok. Bohužel to sledování už nebylo jako dřív, moje nadšení se změnilo spíš v nostalgické pousmíváni nad často dost nelogickými až bizarními situacemi. Bylo to ale pousmívání milé, kostýmy, hudba i lokace jsou krásný i po letech a ty a tvůj milý de Peyrac zůstáváte ikonou v mých očích i nadále, vaše lovestory je jedna z těch hezkých a těším se zase za dekádu na viděnou.

Britským přízvukem můžu říct, že tohle bylo *totally dreadful*. Z dokonalýho HH jsem naskočila rovnou na tuhle Bly Manorskou trágu a měla jsem co dělat dojet do finále. Ke všem postavám jsem si vytvořila během sledování až skoro averzi, paní z jezera z toho nakonec vyšla nejsympatičtěji. Duchařská atmosféra, ze který jsem se mohla v HH zbláznit nikde, a i přes můj nízkej práh strachu jsem se bála maximálně toho, že to nikdy neskončí. Až budu chtít někdy zastavit čas, pustím si to znova. Chybí tu ta napjatá a chytře propletená dějová linka stejně tak jako ono záhadné charisma celého domu. Celý drama seriálu je postavený na 3 párech a ani jednomu z nich jsem nevěřila ani minutu. Nevím, jestli je víc divná dvojice „pojď zmocníme se těl těhle otravných děcek“ anebo pár „tajně se milujeme, chodíme kolem sebe jako kolem horký kaše, ale po tvý smrti ti omyju v márnici sám tvoje tělo levandulí“. Nesedlo mi to, čekala jsem výborný duchařský drama a dostala jsem nudnou romantickou slátaninu. Tu hvězdičku dávám za osmou epizodu, která byla výborná a jediná udržela moji pozornost po celou dobu, kdyby to bylo v atmosféře osmé epizody vedeno celé, rozhodně bych si nestěžovala. Sledování ale nelituju, The Haunting mě navedl na novej žánr, Bly Manor mě sice nenadchl, ale určitě budu hledat v duchařských vodách dál.

Krize první čtvrtiny života nebo také krize mladého věku je fenomén, který byl poprvé odborně popsán poměrně nedávno. Jedná se o krizi, která se objevuje většinou mezi 18 až 30 lety věku a je velmi často zapříčiněna velkým množstvím možností a následnou neschopností se rozhodnout, kam ubírat svůj život. A pak se člověk rozhodne na hovno a čeká ho krize středního věku. Život je báječnej a Kevin Spacey v Americké kráse taky.

Oukej brácha, měl si pravdu, snad už mi teď začneš doporučovat i jinej seriál. Kde začít. Hill House mi dal během dvou dnů do života velmi cenné dovednosti a postřehy. Zaprvé, můj trojskok je nyní na olympijské úrovni, z koupelny do postele na tři ladné skoky. Zadruhé, moje hranice strachu se posunula z úrovně totálního strašpytla na úroveň „celej poslední díl s otevřenýma očima“. A zatřetí, jsou i horší duchové než ti mrtví. Nevyžívám se v hororech, naopak se jim záměrně po většinu času vyhýbám, ale deset minut v domě hrůzy a věděla jsem, že tohle prostě dokoukám. Postavy si mě omotaly kolem prstu a nebylo cesty zpět. Obě dvě časové linky mě neskutečně bavily, což je za mě největší plus. Málokdy se stává, že jsou si dvě časové linky v seriálech rovny.  Co rozhodně přililo do ohně mého vzplanutí nad tímto seriálem je drama. Rodinné drama na nejvyšší úrovni a ke všemu zahráno perfektně. V paměti mi asi nejvíc utkvěla scéna, kdy se Theo snažila vysvětlit sestře její nepocity posledních dní. Ufff. Všechny detaily do sebe na konci zapadly a ta prvotní hrůza se postupem času proměnila na naději. A ten dům? Nádhernej. Dům s duší, to se musí nechat. A jak se tam Carla proháněla v těch pokaždé krásných šatech? Radost pohledět. A ta epizoda na jeden zátah? Fíha. Finální scéna mě zahřála na srdci, i když kdyby to okno za nima mělo o pár cm jinej rozměr mohlo mít tohle zakončení naprosto jinou atmosféru. Mám velký nutkání  pustit se do Bly Manor, asi jo, dokud jsem ještě na té duchařské vlně.