Tereza_T

Tak moje mozkové závity běžely na plný obrátky a dokonce jsem po dlouhé době chtěla sáhnout po českých titulcích. Vláda vs. jedna naivní leč velmi statečná britská žena, co provalila top secret informace házející špínu nejen na britskou, ale i americkou vládu a to vše s krásnou představou zabránění invaze do Iráku. Ubohá lidská bytost nemá v tomhle světě moc šancí obhájit se proti nepřemožitelným vládám, ale naštěstí pro naši hrdinku se z plnýho podkoberce státního bordelu vymetlo ještě trochu víc smetí a s pomocí odhodlaných právníků a šikovného novináře nakonec mřížovým dveřím unikla. Výborně střídané scény z živého prostředí redakce novin do poměrně klidného typického britského cihlového domku hlavní hrdinky. Bylo příjemný vidět Keiru i v normálním oblečení bez paruky nebo bez dobových šatů a sedlo ji to moc hezky i bez toho všeho pozlátka, které k jejím rolím často patří. Parádní film pro večer, kdy se nechceš jen bezmyšlenkovitě svalit na gauč plus se dozvíš trochu víc o událostech a o politických machinacích, které americké invazi do Iráku předcházely.

Zahrát třikrát tu samou scénu a přitom pokaždý jinak? - výborný! útěcha pro milady: big death > little death

Svět by byl krásným místem, kdyby se všichni řídili podle žij a nech žít. Bohužel žijeme ve světě idiotů, co musí rejpat do věcí, který se jich absolutně netýkají, a ještě ke všemu, když je do toho nabádají autority, ti, ke kterým vzhlížejí. Proč by kluci nemohli brečet, tančit, líčit se, mít rádi jiný kluky a nebo nechtít být klukem? Žiju v bublině, kde tohle ani není téma, ale filmy podobný tomuhle mě vždycky přivedou zpátky do reality, kde takový pro mě malichernosti lidi řeší, a to dost radikálníma způsobama. Motiv společností neschválený lásky, kterej jsem viděla už několikrát, ale zase zpracovanej trochu jinak, důstojně a vkusně a plus nás ještě přivádí do vojenskýho prostředí. Herci předvedli skvělý výkony, hlavně obdivuju, s jakou lehkostí se s tím Lee Pace popasoval, kdybych měla jen polovinu jeho ženských pohybů mohla bych si pískat. Výborně vybraná hudba, a to hlavně do jevištních scén. Konec mě překvapil a nemám vůbec co vytknout.

Největší shoutout zde patří rozhodně hudbě, která tam sedí jak prdel na hrnec a je krásná. Poprvé jsem Into the Wild viděla tak před 7 lety a od tý chvíle mě album Into the Wild od Eddieho Veddera neomrzelo a patří mezi moje dlouhodobě oblíbený alba. Film samotný řadím mezi ty, který můžete vidět opakovaně a pokaždý si z nich odnesete úplně jinej požitek, někdy si chci zabalit krosnu a vyrazit vstříc mému kouzelnému autobusu a jindy Supertrampa nedokážu skoro vůbec pochopit. Co se nikdy nemění jsou záběry na nádhernou přírodu a když k tomu hraje už zmíněný Eddie svoboda na vás jen dejchá i když sedíte v 5. patře na předměstí. Otázkou je, jestli ke svobodě potřebujete utýct přes půlku kontinentu a nechat celou svou vyděšenou rodinu bez jediný zprávy, ale to sem nepatří. První půlka filmu je za mě na 6 hvězd a nemám vůbec co vytknout, Chrisovo motivaci chápu a jeho dobrodružství v první půlce mi dává smysl. V druhý půlce se tempo trochu zhoršuje a hrozně mi to narušuje Kirsten Stewart, která je tam naprosto zbytečná a kdyby její část vystřihli druhá půlka by se za mě skoro rovnala kvalitě první části. Moc nechápu, proč se Supertramp vydal na Aljašku připravenej podobně jako já na všechny zkoušky letošního semestru, ale asi to bylo součástí jeho spontánnosti, což mu ve výsledku podepsalo rozsudek. Jeho konec je smutnej a zároveň si vždycky říkám, že si za to může sám. Když na konci filmu z posledních sil napíše "happiness is real only when shared" říkám si chudáček, co by teď dal za hřejivou postel u rodičů, který byly vlastně důvodem proč celou tuhle výpravu podnikal. A možná by za tu hřejivou postel nedal ani v tuhle chvíli nic, kdo ví. Dechberoucí záběry, výborná hudba, filozofie života a svobody a jeden Supertramp. "Live a life not a lie."

Harry Potter je mistrovským dílem a neumírající senzací jak ve filmové tak i v knižní podobě a ten, kdo si ho jednou pustí k srdci se ho už nikdy nezbaví. Je to jistota, kterou nám fanouškům přináší tahle série, jistota úniku do magického světa a jistotou se stala pro generace předemnou a stane se i pro další generace. Přinesl ale tenhle reunion po dvaceti letech něco nového co by změnilo a nebo nějak upevnilo můj vztah k sérii? Nepřinesl. Je to jen nostalgicky komentovaný recap všech dílů. Je to asi tak se všemi reuniony, které jsem kdy viděla a ani reunion nejmagičtější série pod sluncem nic magického nepřinesl. To, že si štáb a herci vybudovali za těch 10 let společné práce vztahy na úrovni rodinných vztahů je krásný a asi předpokladem k úspěšnosti a důvěryhodnosti celého díla, ale přeci jenom pro příběh a pro nás diváky jsou vztahy postav silnější než vztahy mezi samotnými herci a pár silných a hezkých slov pronesených na reunionu mě bohužel nezasáhlo skoro vůbec a to možná proto, že už jsem většinu z toho slyšela několikrát a při takovém opakování a vzpomínání to může působit až trochu nuceným dojmem. Já osobně věřím, že to vůbec nucené není a že vztahy mezi zúčastněnými jsou skutečně takové i mimo kamery, ale jednoduše řečeno mi to už nic nového nepřináší a mnohem víc jsem si užila samotný recap dílů ačkoliv je znám nazpaměť. Co mě dojalo bylo vzpomínání na zemřelé členy štábu a zestárnutí ostatních. Člověk si uvědomí, jak rychle ten čas pádí ačkoliv Harry Potter série samotná nezestárne nikdy. Nejhezčí část celé skoro dvouhodinovky bylo prvních 5 minut a pak když Robbie Coltrane okomentoval, že on odejde, ale Hagrid zůstane. A to je asi celá pointa, herci propůjčili svůj vzhled a talent a dali tak vzniknout postavám, které je předčili.  btw Rowlingová na reunion pozvána byla, ale ona a její tým odpověděli s tím, že archivní záběry z roku 2019 pro účely reunionu postačí, jen uvádím na pravou míru argumenty toho, jak se mohli opovážit ji nepozvat

Zatím jsem neviděla film, který by vyvrátil staré čínské přísloví "co polské drama to skvost" a ani Corpus Christi tak neučinil. Kluk je ani ne den venku z pasťáku a ještě se zbytkáčem mka či jiné sloučeniny si jen tak vystřelí z místní kostelní krásky a ani dvakrát nemrkne a už stojí v rouchu a káže. Racionálně uvažující člověk by si to asi ověřil, ale když žiješ na polský vesničce a tvůj hřeb týdne je bohoslužba jsi asi rád, že ti konečně poslali nového kněze a bez jakékoli pochybnosti ho nejenže ubytuješ nakrmíš a oblečeš, ale i mu u zpovědi vykecáš všechny svoje smrtelný hříchy. A tak si milý hoch vysloužil místo nucených prací respekt a úctu a to možná jen díky absenci nálepky "děcko z pasťáku" v kombinaci se zaslepeností části věřících obyvatel. Město pomohlo klukovi a kluk naoplátku svým talentem (možná přímo od boha?) pomohl městu vyrovnat se s křivdami dní minulých. Je to drama a všem je jasný, že to nezůstane jen tak. Na konci je vám mladého kněze fakt líto, když víte, že to byl prostě jen ztracenej kluk, který se možná mohl nalézt v tom malém kostelíčku, ale tu šanci mu sebrali. Film ukazuje hodně lidských a společenských nedostatků a asi si tam každej najde něco, nad čím se pozastaví.

Byl to dlouhý a krutý téměř týden, kdy jsem vydržela a nepřečetla si ani jednu jedinou recenzi. Kde si můžu přebrat cenu za sebeovládání? Dneska jsem se konečně vydala do kina bez jediného předsudku a bez očekávání a krom toho, co bylo prozrazeno ve Far from Home jsem nevěděla vůbec nic. Takže koukám koukám, Tom Holland cute as always, ale nic co bych neočekávala. Pak se objevil Octopus a s každým dalším objevujícím záporákem jsem věděla, že tohle pro mě nebude jen klasická oddechovka s pavoučím sousedem odnaproti. Totální šok přišel v momentě, kdy si tam jakoby nic, jen tak na nedělní oběd přihupsal Spiderman aka moje dětská láska aka Tobey Maguire a kdyby se vedle mě na sedačce objevilo moje já z paralelního světa asi by mě to dostalo podobně. Amazing Andrew Garfield pro mě nebyl zas takovým amazing překvápkem, protože jsem si ho v pavoučím oblečku neoblíbila, co si budem, je fakt nejhorší, ale Tobey? Ach bože, kolik hodin jsme proseděli jako děcka nad vhskama se spidermanama, nevím jak to popsat, ale než jsem cca před rokem zjistila, že něco jako Avengers vůbec existuje byl pro mě Tobey jediný superhrdina na světě (krom fantastické čtyřky, počítá se to?) No řekněme, že si to moje dětský já užilo asi stejně tak jako Willem Dafoe návrat na létající kluzák. Bylo to jako koukat na několik filmů naráz a snažit se vzpomenout si na všechny ty detaily, který se mi pomalu vracely do paměti. Za mě parádní probuzení vzpomínek, ale zároveň i kvalitní samostatnej film s dobrým spádem a fajn vtípkama, kterej si najde publikum i v řadách neznalců už skoro oldschool pavoučích filmů. Jediný co mě trošičku nesedí je Zendaya, kterou mám moc ráda, ale v roli MJ se mi prostě nezdá. Snad to není tím, že ji mam zafixovanou jako drogově závislou z Euforie, ale za mě umí líp zahrát zdrogovanou než starostlivou a roztomilou.

Vincenta jsem měla na seznamu už pěkně dlouho. Bohužel nastal problém v podobě tisícidílných puzzle Hvězdné noci a já se naprosto utopila v té změti modré a žluté a představa toho, že obraz co mě trápí už tolik dní ke všemu ožije byla noční můrou. Dnes ráno se to změnilo a i přesto, že mi obraz leží už přes měsíc uprostřed místnosti rozložen stále do stovky dílků a musím kolem něj vysávat a u toho se proklínat, že jsem nezačala svou puzzle kariéru třeba s koťátky jsem se rozhodla, že je ten čas. A udělala jsem sakra dobře, je to nádhera. Nic víc k tomu asi nemám, jen to, že jdu s radostí skládat dál.

Absurdní, šílená, nespravedlivá, násilná, neústupná.... první slova co mě napadají k vyjádření síly sovětského bloku a pusťte mi jakýkoliv film z této části historie a nejspíš u něj budu nehnutě sedět po celou dobu nehledě na kvalitu čistě jen z toho, že mě opět přiměje přemýšlet nad fungováním tohohle zhoubného systému. Takže jsem proseděla nehnutě i Tichou revoluci, která tuhle absurditu a nespravedlnost a nesvobodu ukazuje moc pěkně a jednoduše na skupince maturantů, mladých lidech co hledají svůj názor a jakýkoliv svobodný názor je špatný názor a i minuta ticha ze soucitu zvedne tamního ministra ze židle. A už to jede, soudruzi pobíhají, děti se udávají, soudruzi vydírají, rodiče varují a prosí a ti druzí rodiče tahají za nitky na správných místech. Ve filmu byl moc pěkně vidět kontrast mezi generací studentů a jejich rodičů, kdy možná rodiče měli za mlada podobné smýšlení, ale držet pusu a krok, motto té doby, se vyplatilo víc. Bohužel se mě moc nedotkly jednotlivé příběhy postav a i když se jim na obrazovce dělo něco smutného a hrozného nic moc to se mnou neudělalo a to je pro mě ten největší mínus filmu.

Tvrdohlavý kůň mustang si mě získal svým šibalským pohledem už jakou malou holčičku a moje slabost pro něj trvá až dodnes. Mustang je kůň divoký, nezkrotitelný a jak to v pohádkách bývá tak i odvážný a se srdcem na pravém místě. Mustang nemluví, přesto se dokáže svým pohybem a pohledem vyjádřit líp než věčně tlachající lidé. Mustang chce objevovat, chce běhat rychleji než vítr, chce být silný a hlavně, chce být navždy svobodný. Příběh Mustanga je jednoduchý, s málo slovy, jednoduchou animací a zároveň s hezkou zprávou a milou náladou. Celé téhle idylice dodává šmrnc hudba a řeknu vám, že tahle písnička je nejvíc motivační song pod sluncem, kam se hrabe Till I Collapse, promiň Emčo.