Germanicvs

Společenská revolta na pozadí ospalého francouzského venkova.

Standardní soudní drama s nestandardními momenty. Karty jsou rozdány a hledání viníka je v tomto případě bezpředmětným. Snímek staví na precizně ostrých hereckých projevech a nečekaných emočních zvratech, které přebíjejí tak trochu nekonečné soudní dialogy.

Dospělý filmový debut, stříknutý Němcovým opusem O slavnosti a hostech a dalším českým šedesátkovým vlněním, s nádechem pro Anderssona typických příštích originálních postav, charakterů a postaviček.

Minimalistické černobílé Čechovovo muzeum (aktovka pro dva herce a jednoho opeřence) jako nenápadný předskokan monumentální výpravné všemi barvami zářící Ermitáži. Zdejší řazení komorního snímku mezi komedie působí jako nechtěná fraška.

Velká odvaha navazovat na kultovní dílo raných devadesátek od věhlasné až kontroverzní veličiny nemohla dopadnout jinak než jen jako průměr. Navíc při realizaci projektu došlo ke střetu dvou mozků (režisér vs Polívka), které Sedláčkovi metaly klacky pod nohy (mařící realizaci vlastních vizí a nápadů). Samostatně by tento film asi fungoval lépe než jako druhý pokus o nemožné překonání něčeho, co se stalo národní lidovou modlou.

Dokument vyrobený na jistotu. Artová černobílá ležérnost je tak trochu v protikladu Vachkova aktivně rušícího kontroverzního ducha. Každý názor dostává svůj díl a tvůrce nemá příliš potřebu vystupovat před kameru a vytvářet nějaké dusno. Místy má člověk pocit falešné romantiky vyprázdněných míst. Nosné prvky, smysl a přidanou hodnotu jinak učesaného díla přináší promluvy Klusákova učitele Karla Vachka, který je covidem uvězněn mezi horami knih, televizní obrazovkou a gramofonem ve svém pražském bytě.

Film mnoha tváří a způsobů vyjádření. Uhrančivě nadstandardní scéna spříznění (i následná obava) s přírodou dává dílu šanci nezmizet do propadliště filmových nezdarů. Garlandovi v polovině filmu dochází dech a vypomáhá si lacinými ústupky (až úskoky). Hospodská scéna je již vyloženou tragikomedií a závěr už nedokáže navázat na přetrženou nit.

Splynutí s lůnem přírody. Temný hvozd a libertinské praktiky s naivní představou po dosažení svobody ducha i těla. Počáteční touhu po rozkoši střídají temné choutky našeho podvědomí a násilí. Serra si zjevně pro inspiraci přičichl k Buňuelově lesní černé seanci v Mléčné dráze a letmo opisoval z Pasoliniho brilantní labutí písně Saló aneb 120 dnů sodomy.

Prapodivný, a ne každým pozorovatelem snesitelný mix dvou seriálových formátů ve Star Trek univerzu.

Variace na Antonioniho Zvětšeninu zasazená do zdánlivě poklidného prostředí tropického ráje kdesi ve Francouzské Polynésii. Místy až meditativní poklidná plavba s nenápadnými vlnkami napětí v modravých hlubinách šumícího oceánu.