Germanicvs

Zřejmě první asistovaná sebevražda zachycená na filmovém pásu.

Každá generace má svoje slabiny a temná místa ve svém podvědomí či pod zámkem ve sklepě. Středoproudý vyšumělý rakouský Richie "Gott" Bravo v kulisách zazimovaného italského letního letoviska vykřesává zbytky své dávné slávy v hitšarádách pro seniory. Díru v rozpočtu, který se díky trvalé hladince, cigáru v koutku úst a mincích utopeným ve výherním automatu zajišťují drobné eskortní zásahy. Smrt matky a nalezení odložené dcery tak trochu naruší standardní procesy vlastní sebetrýzně a možná je i cestou pryč ze zažitých sebezničujících rituálů.

Šulíkova druhá (umělecká) míza

Pokud bylo snahou tvůrců vyrobit průměrnou retro televizní povídkovou výplň se známými ksichty do televizního formátu Bakalářů tak ano. Vcelku nadějný scénář se v provedení profláknutých herců mění v nereálnou, emočně vyprahlou frašku s nulovou přidanou uměleckou hodnotou. Pan režisér možná časem získá "ryto" v některé plánované seriálové detektivce.

Stejně rychle a napínavě jako padající barevné shluky kostek Tetrisu plyne příběh kapitalizace tohoto neotřelého nápadu v jeho filmové rekonstrukci. Žádná umělecká rafinovanost, ale jen instantní napětí, emoce a zábava.

Obraz pohanského vládce, jak by si jej přála prezentovat křesťanská náboženská instituce svým hřešícím ovcím. Historická postava je zde vypodobněna dle dobových klepů svých aristokratických oponentů. Zároveň se špetkou uměleckých ambicí šokovat pruderního diváka konce 70. let. Sledujeme dramatickou postavu v divadelních kulisách reprezentující zavedená klišé. Tinto Brass se nechal unést dílem svého známějšího filmového kolegy a krajana. Možná je v tom loupení antických témat slavnějších filmařů právě ona snaha po uměleckém přesahu, který se občas topí ve stylizovaných (rádoby šokujících) erotických výjevech. Díky nadstandardním hereckým výkonům a jisté "nepřepálenosti" zpracování je Caligula i po letech od realizace pozoruhodným výletem do světa lidských představ a podvědomí.

Mnoho lidí ani netuší, že za fenomenální první řadou seriálu leží druhá, která se té úvodní dovede patřičně vyrovnat. Už poslední záběry prvního dílu naznačují, že máme cos do činění s takřka antickou tragédií, která převyšuje banální standardy a rámce kriminálního žánru.

Zajímavou postmoderně laděnou formu zpracování a slušné výkony hlavních postav provází poměrně fádní dějová linka s mělkými emocemi. Je krásné potkat se s moderními výdobytky civilizace (od traktoru po mop) a nalepovacími licousy, ale kde je nějaký větší vzdor trpící mocnářky než jen tradiční neustálé úprky z vídeňského dvora, školení milenek/milenců, mučení služebnictva nebo neúspěšné sebevražedné pokusy. Vše je zde upnuté stejně pevně jako císařovnin korzet.

Největší chybou tohoto ambiciózního televizního projektu je jeho špatné marketingové zacílení do oblasti filmového dramatu. Satirická knižní předloha, co se ani ve své televizní adaptaci nechová jinak, dostala visačku realistického produktu. Díky tomu minulost nepůsobí tak otřesně ba je příjemná, hýří barvami (retro dneska frčí) a snesitelná. Když si hajzlík, tak se máš dobře za socialismu i v kapitalismu. Udávání bylo vlastně jen takový neformální pokec a tajní policisté jsou jen natvrdlí a vcelku sympatičtí chlapíci. Výsledkem je přijetí seriálu jako kultovního díla, kde si lidé mohou zavzpomínat na stará dobrá léta a věci, které jim prošly během života pod jejich rukama. Všichni se tak mění na tupé Standy Pekárky, kterým jde jen o to přežít a pořádně si života užít (jak moderní a pokroková vize).

První řada si tak trochu rozpačitě hledá cestu k divákovu srdci vybranými uvěřitelnými momenty z běžného života a v sedmém díle nastavuje limity imaginace na maximální otáčky. Druhá řada je již odvážnější a nehledí už tolik na striktní pravidla myšákova zábavního konglomerátu. Třetí a čtvrtá řada je již filmařsky jistou jízdou na tobogánu nápadů, nekorektního vtipkování, úvah o nerovnostech mezi rasami a pohlavím, kritikou showbusinessu i cestou do nitra zdánlivě jednoduchých postav.