Germanicvs

Snad první "koukatelný" díl, který opět bodá do vosího hnízda produkce veřejnoprávního molochu. 50+ je vskutku kategorie většiny výstupů této instituce, která žije z repríz repríz omezeného výběru svého obřího archivního fondu.

Grandiózní předstupeň dokonalého seriálového kolosu

Žel třetí řada Heimatu, která měla být návratem do rodné venkovské hroudy se zadrhla někde v půli cesty. Umělecké ambice zdecimovala snaha o jakýsi lidový žánr v duchu Doktora z hor a tato bezduchá taškařice seriálu ubližuje. První dvě řady tenhle zakrslý seriálový ocásek převyšují a pasují je (vedle Fassbinderova Berlin Alexanderplatzu) na vrchol německé seriálové tvorby.

Druhý domov je jistou antitezí první řady, která se stala oslavou venkova a tradice. Druhá řada je kronikou bouřlivých šedesátých let a její umění milovní aktéři se pohybují v prostředí dynamického velkoměsta. Obě řady jsou nadstandardními uměleckými díly, kdy škála pěti hvězd prostě nestačí.

Spolu s Fassbinderovým Berlin Alexanderplatz představuje Heimat nadstandardní německou omluvu za všechny jejich nekonečné seriálové Kobry 11 a další šílenosti. Bravo!

Sice nepřekvapí originalitou svého filmového zpracování, ale svojí syrovou sugescí zaleze divákovi pod kůži a pustí ho až se závěrečným upozorněním, že jde o rekonstrukci skutečné události v neskutečné zemi. Brrrrr.

Parodie veřejnoprávní instituce na druhou. Z těch koláčů sledovanosti, které začínají deformovat diváka ČT do formy věčného opakování opakovaného až mrazí. Pan generální Dvořák se jistě usmívá nad prezentací vlastní neschopnosti, která z většiny diváků jeho veřejnoprávního impéria činí primitivy bez vkusu a vlastního názoru. Skanzen socialistické kultury, kde dostávají prostor jen oblíbenci a ti, co splní těžká kritéria suchopárné vyváženosti. Amen.

Prototyp českého modelu veselohry, který zde před mnoha lety (a tisíci reprízami) vystavěl duch Marie Poledňákové (a Tomáše Holého) opět zaútočil na peněženky lidí, kteří se do kina chodí jen bavit. Natvrdlý dospělý aktér je usměrňován vysoce inteligentním dítětem a do tohoto zažitého konceptu je namíchána třaskavá směs hudebních říkanek, atraktivních bouráků, celebrit, hereckých stálic, silikonových balónů a rádoby humoru a hlášek (co časem zlidoví). Sázka na jistotu možná brzy přinese podobně koncipované pokračování.

Vizuálně vytříbený snímek, který tu a tam dovede vyjádřit stav toku myšlenek aktérů, kteří se tak trochu snaží ospravedlnit své služby pro blaho své, dobové instituci a pro šibenici. Bezčasovost, ba jisté zacyklení v čase a místě, přidává na hutnosti atmosféry, která tu a tam sklouzne do divadelního přehrávání. Vyzrálý režisérský debut, který ze známých tváří vymačkává neočekávané pózy a výkony a zároveň těm filmové tvorby neznámým (Michal Kern) uděluje jejich jméno a potenci.

Jsme svědky skutečného příběhu nebo jen přebujelou fantazií chorého mozku vypravěče? Zajímavě poskládané dílo s sebou nese řadu otázek a otazníků.