BillyGoat

Tohle byla neskutečná nuda. A jak dobře ten trailer vypadal! Ach, přes ten pěkný měkký filmový materiál, na který to bylo natočeno a potemnělé scény, je z filmu patrný jeden neúnosný fakt : Mary-Jane, tedy Kirsten Dunst, stárne. A vůbec jí to nesvědčí. Jediný OPRAVDU DOBRÝ film S. Coppolové je opravdu Ztraceno v překladu.

Na plný počet hvězd by to muselo být o dost rozvinutější, komplexnější a určitě tomu chybí ono pomyslné "něco navíc" - co měli třeba Rivalové nebo jiné moc dobré sportovní drama Prokletý klub. Ale jako příběh zachycující dva zcela odlišné tenisty v určitém období (plus nějaké ty flashbacky do minulosti) to funguje moc dobře.

Výchovných dokumentů jako je tenhle cyklus je prostě potřeba!!! Na tvůrcích je vidět zápal k hudbě. Co je ovšem taky znát, je určitá neobjektivnost - takže se často nedostane na toho či onoho interpreta. A to je trochu škoda. I tak dokument obsahuje několik skvělých autentických okamžiků. Třeba jako když se producent, jehož jméno bylo oprávněně zatraceno, rozpovídá o tom, že byl osloven, aby produkoval album Nevermind od Nirvany. Chlapík se usměje a řekne : "...ale odmítl jsem. Teď mě asi přestanete natáčet,co?" (Jo, kvůli tomu odmítnutí byl zatracen.)

Po dvou filmech, které jsem od něj viděl, se Haneke jeví býti klasikem : postaví kameru a nechá herce hrát. A tady herci rozehráli VELKÉ party. Zejména Isabelle Huppert : její - na povrch - chladná, strohá, citově i sexuálně skoupá profesorka klavíru je jednoduše excellent. Její Eriky Kohut mi bylo prostě líto, to jak se topí ve své skrývané zvrácenosti, nepochopena, dušena až příliš blízkým vztahem s její matkou a tím pádem neschopna navázat jakýkoli citový vztah. Měl by ji z toho vysvobodit mladý student Walter...

Vynikající drama s vynikající Annie Girardot a hodně mrazivým koncem, který ve mě ještě dobrou chvíli rezonoval.

Otcové zakladatelé jak mají být. Otcové punku, pochopitelně. Je trochu smutné dívat se na dokument o kapele, jejíž poslední zakládající člen zemřel před pěti lety (Tommy Ramone, 1949-2014). Kapela si prošla snad vším : nepřízní médií, (která v sedmdesátých letech protěžovala rozhodně jiné styly než brutálně rychlý a brutálně tvrdý punk), alkoholismem (zejména zpěvák Joey a kytarista Johnny), drogy (na těch ujížděl nejvíc basák a tak trochu zpěvák Dee Dee), fluktuace na postech v kapele (zejména na postu bubeníka) a tak též vztahy mezi členy. Když kytarista Johnny přebral na začátku 80. let zpěvákovi Joeyimu přítelkyni a posléze se s ní oženil, hudebníci spolu od té doby nemluvily (což jim naštěstí příliš nebránilo spolu dál mnoho let vystupovat). V příběhu dále figuruje klub CBGB, začátek hudební stanice MTV, smrtelné nemoci...

Tahle verze Davida Finchera prostě překonala originál! Ve všem!

V době, kdy se v televizi dalo koukat jen na Dr. House a sem tam na CSI : Las Vegas přišel Showtime s tímhle. A mohl to být (i s ohledem na budoucnost – současnost) dost možná nejlepší seriál všech dob. To by ovšem musel končit po dvou sezónách. Jenže tvůrci ho natáhli na osm sérií a udělali z vraždění něco běžného, normálního neřkuli až přitažlivého a ze sociopatického bezemocionálního vraha sympaťáka s malou neřestí (jo, myslím tím vraždění). První série 85 procent. Druhá série 95 procent.

De Nirův režijní debut, v němž si kupodivu nezahrál gangstera, ale vzorného občana – řidiče autobusu a hlavně otce malého a posléze mladého Calogera. A právě o něm film je : o jeho dospívání, o tření mezi italo-americkou a černošskou komunitou během 60. let v New Yorku, o první lásce a o prvních velkých životních rozhodnutích.

Přiznám se, že když jsem v létě roku 2004 na tenhle film koukal v rámci filmového klubu Americké nezávislé léto na ČT, tak jsem Billyho Boba Thorntona v roli Karla nepoznal – až tak dokonalá byla jeho transformace. Z Karla jsem celý film nespustil oči. Je to Thorntonův autorský film : napsal scénář, chopil se režie a ještě ztvárnil hlavní postavu. Toho léta bylo v klubu A.N.L. hodně dobrých filmů (V ložnici, Přízračný svět, Příběh z Bronxu, Memento…), ale pro byl nejlepší právě Sling blade.