Bobšule

Nejsem milovník seriálů z lékařského prostředí. Nebaví mě. A nejsem milovník válečných seriálů. Nebaví rovněž. Ovšem M*A*S*H, M*A*S*H, to je něco jiného. Nelze ho nemilovat. Je tak pestrý, jak jenom deset let natáčený seriál může být. Lze v něm nalézt vše. Od kýče až po umění. Od bezuzdné legrace, až po vysloveně vážná a mnohdy stále aktuální a platná témata. Osobně mám nejraději sestavu s plukovníkem Potterem a Charlesem. Obzvláště s Charlesem. Je to moje neojblíbenější postava. Soucítím s ním. Mým zcela nejoblíbenějším dílem je samozřejmě závěrečný dvouhodinový film. Ovšem hend vedle něj je ten, v němž zakopávají truhlu s věcmi, které symbolizují válku v Koreji. Jenom máloco mě kdy dojalo tolik, jak Radarův medvídek... Stal se pro mě symbolem tohoto seriálu.

Sakrblé, co o tomhle seriálu napsat a neopakovat přitom to, co na něm opěvují ostatní. Inu, řeknu to jednoduše. Tak jako má Sherlock Holmes svho jediného a pravého představitele, tak je díky Davidu Suchetovi získal i malý Belgičan. V porovnání se Sherlockem Holmesem, má pravda, policista na penzi, krapet větší úmrtnost klientely, ale holt, co se dá dělat. Sele ví. Jestli se mi u Holmese líbí, jak občas nemilosrdně deptá své okolí, pak u POirota se mi naopak přímo sadisticky líbí, jak okolí a prostředí občas deptají jeho. Ať už je to zahnojená venkovská cestička, Jappovy karbanátky nebo nestejně vysoko zastřižené kotlety. Jedinou výtku, kterou bych měla, mohu vznést tak maximálně k autorce knih: Je topatrně s podivem, ale lidé se zabjíje mnoha způsoby. Ne pouze jedem. A existuje spousta druhů jedů, ne pouze arzen. ;-)

Televizní seriál s Jeremym Brettem jako Sherlockem Holemsem je můj zamilovaný. Viděla jsem pár jiných Holmesů,a le bohužel. Dle mého názoru je Jeremy Brett pro Sherlocka Holmese tím, čím je Sean Connery pro Jamese Bonda.(Ne, nespletla jsem se. Míním to opravdu takhle a ne naopak.) Myslím, že většina dílů se vyloženě zdařila a vůbec není na kšodu, že scénáře psali různí autoři. Styl zůstal stále stejný,a to je moc dobře. Co se - k mé obrovské potěše - zdařilo zachovat, byl suchý a "lehce" sarkastický Holmesův humor, který je mi nesmírně blízký. Prostě, ano, toto je přesně můj šálek čaje.

Další film Jamese Ivoryho s Anthony Hopkinsem. Těšila jsem se, ač jsem z traileru jen obtížně hádala, jaký film to vlastně bude. A jaký, že je? Zajímavý. Prostředím i dějem. Natočit film o tom, jak se mladý učitel literatury snaží vymoci z rodiny spisovatele, který napsal jedinou (ano, JEDINOU!) knihu, povolení k sepsání jeho biografie, to může málokdo. Tedy, to může kdekdo, ale málokdy je to pak koukatelné až do konce. Chtělo by se říci, že se po celou délku filmu nic neděje, ale aby to nebylo tak nápadné, píchne zhruba v polovině onoho mladíka včela a on upadne do kómatu, ze kterého se ovšem zase probere. Ne, tohle opravdu není drama. A život té rodiny patrně nikdy dramatický nebyl. Alespoň ne tím hlasitým, exaltovaným způsobem, byť důvodů by k tomu bylo - jak se navzdory tomu nicnedění postupně dozvídáme - víc než dost. Takže důvodem, proč se na film dívat, je snaha zjistit, kvůli čemu že jsou tedy vlastně ty štráchy.... Nemá smysl to rozebírat. Bylo by to jako diskutovat o číši kvalitního vína, ale neokusit je. Rozumější je potvrdit to, co divák očekává. Že herecké obsazení je velice dobré. Že výkony jsou přesvědčivé. A že režije je velmi jistá. Myslím, že budu muset zaštrachat v obchodech a vyhledat si nějaký další Ivoryho film. Působí na mě blahodárně. Miluju jeho klid. A snad nejvíc ty až pohlednicové záběry, jimiž prodchne děj pokaždé, kdy začne mít tendenci rozběhnout se příliš svižným tempem. Jediné, co mě opět příliš neomámilo, byla hudba. Ne ošklivá nebo nepříhodná. Ale taková nijaká. Neslaná, nemastná... Vytratila se mi z hlavy dřív, než film skončil. Trochu škoda, řekla bych.

Už se mi příliš často nestává, abych si pustila nový film s určitou představou, co bych chtěla vidět a abych to pak doopravdy viděla. Gran Torino takovým filmem je. Chtěla jsem vidět klaďase Eastwooda s jeho typickým drsným, suchým humorem a nepříjemnou vlatsností, že má vždycky pravdu a - dočkala se. Chtěla jsem vidět film, který dopadne tak, abych byla spokojená a - dopadl tak. Chtěla jsem vidět film, ve kterém se bude odvíjet příběh poklidným způsobem, bez divokých honiček, bez trhání očima divokým střihem a bez tajuplných narážek, o nichž si pak nikdy nejsem jistá, jestli vůbec měly nějaký smysl, nebo autor pouze chtěl, abych užasla, jak je dobrej a zjímavej. A - stalo se. Gran Torino rozhodně není film, na který budu koukat znovu a znovu. Na to je příliš silný. Zato ho budu mít ještě hodně, hodně dlouho pod kůží a především - v srdci a v hlavě. Nevím, jak přesně se charakterizuje skutečné umění, ale já myslím, že právě takovéhle vlatsnosti by mít mělo.

Další typicky anglický "akčňák". Vše plyne v poklidu, emoce se ukazují jen v nejnutnějším případě a i tehdy jsou tvrdě pod kontrolou. Ať se na plátně děje, co se děje, člověk má neustále pocit, že jde o intelektuální konverzačku. Že tomu tak není, ovšem dokazují nádherné exteriéry, kostýmy atd. Co ale má film s dobrou konverzačkou společného, je skvělé obsazení. Obzvláště Emma Thompson si se svou postavou neobyčejně dobře poradila a hraje ji s naprostou přirozeností a lehkostí, takže velmi uvěřitelně. Akademie se projednou blýskla a ocenila skutečné herectví, když jí za tuto roli udělila Oskara. Velmi příjemně se mi koukalo na společné scény Emmy s Anthonym Hopkinsem. Je nádherné sledovat jejich souhru. Jediné, co mne nějak zvlášť neuchvátilo, byla tedy nakonec hudba, což je obrovská škoda.

Navzdory excelentnímu výkonu mého veleoblíbeného Toníka mě snímek příliš nezaujal. Nejsem divák libující si v právních kličkách a právě jejich delikátní rozmotávání je hlavní pointou děje. Jediné, co mě potěšilo, byl proto sice od prvníhookamžiku předvídatelný, leč přesto vděčný závěr, kdy veškeré kličky s brutální přímočarostí rozetne nakonec manželka hlavního postavy.

Považuji za poctivé hned na začátku upozornit, že horory nejsou rozhodně můj oblíbený žánr a na film jsem šla výhradně ze stavovské věrnosti vůči Anthonymu Hopkinsovi. Někde jsem četla, že jeho výkon ve filmu patří ke špičce toho, co lze v současných filmech vidět. V zájmu filmového umění pevně doufám, že to byl jen nekritický názor fanatické fanynky. Starého sira Talbota by (bohužel) stejně dobře zahrál kdokoli jiný, nic fenomenálního jsem nezaznamenala. (A že jsem měla oči na šťopkách!) Naopak velmi pěkně hrají Benicio del Toro a Emily Blunt. Také Geraldina Chaplinová jako stará cikánka mě potěšila. A nezklamal samozřejmě ani agent Elrond Smith. Triky byly pěkné a vlkodlaci se mi zdáli rovněž relativně povedení. (Což byla úleva, protože po zkušenostech z Harryho Pottera trojky se na filmy s vlkodlaky doslova bojím chodit z hrůzy, co zase za příšernost uvidím.) Atmosféru anglického panského sídla z konce 19. století se podařilo vykouzlit velmi věrohodně a tudíž působivě. Pošmourno, temno, v Londýně deštivo, prostě vše, tak jak má být. Střih na mě místy až zběsilý, ale to je už holt bolest prakticky všech současných filmů, které nespadají do vyloženě kýčovitě-romantického žánru. Přes všechny klady se ale nemohu i jako nefanoušek hororů zbavit dojmu, jako by tu něco nefungovalo. Počínaje tím, že jsem všechny bafací chvíle s velikým předstihem vytušila - a já jsem velice lekavý typ - až po celkovou odtažitost děje. Jako by si příběh ubíhal svou vlastní cestou, bez přílišné starosti o to, zda zaujme, nebo dokonce vzbudí soucit s hlavními postavami. Možná se to u hororu nečeká, ale u filmu obecně bych předpokládala, že se mě bude snažit vtáhnout do děje. Já se ale celou dobu nemohla zbavit dojmu, že je mi vlastně tak nějak fuk, kdo je vlkodlak a kdo ne, kdo zemře a kdo ne. A tak nakonec jediným skutečným překvapením byl pro mě Glum, a byl také snad jediným vytržením z letargie, která se mě zmocnila už pár minut po celkem solidně krvavém začátku. Možná i proto mi uniklo několik logických detailů. Například, Kdy vlastně starý sir počal své syny? - Po nakažení lykantropií, nebo před? Já z děje pochopila, že po. Neměli pak ale být jeho synové také lykantropy? Nebo to v rámci tohoto filmu není dědičná choroba? Co mě ale ještě více zmátlo, byl Lawrencův traumatický zážitek z dětství. Jestliže přistihl svého tatínka brzy poté, co zakousl maminku, proč ho tatínek také hned nepronásledoval a nezakousl ho? (K mému zmatku v tomto punktu dosti napomohla dvojí verze té vzpomínky - asi mi holt něco uteklo.) Jako už naprostý detail pak vyhlíží nesrovnalost v hojení jizev obou. Zatímco tatínkovi zůstala na kousnutí Glumem památka v podobě jizvy na ruce po kdoví kolik let, mladému Talbotovi se rána po úderu tatínkovou tlapkou zahojila bezezbytku do měsíce. Čiliže, navzdory všemu kladnému, co mohu o snímku říci, mě ničím nepřesvědčil o tom, abych se na něj chtěla někdy podívat znovu. (Toníku, sorry.) Na rozdíl například od Vlka s Jackem Nicholsonem. Proto pouze průměrné hodnocení.

Když jsem Markýze de Bois-Doré viděla poprvé a naposled v osmi letech, kdy se tu také poprvé vysílal, byla jsem z markýze na větvi. Naprosto jsem nechápala, co ta slečna vidí na Máriovi. Jinými slovy, při vyslovení názvu tohoto seriálu nemusím ani na chvíli přemýšlet, o čem byl. Mám jasno okamžitě. Na rozdíl od většiny ostatních seriálů té doby. (Naštěstí.)

Film mi co chvíli připomínal Sestru v akci 2. A těžko říci, co se mi víc líbilo, zda banda mladejch barevnejch lidí, kteří začali konečně se sebou něco dělat a naučili se pořádně zpívat, anebo prakticky stejná banda, která ale začala tančit. Společensky. Pro obojí mám slabost, takže u mě nerozhodně. A přece: Tam kde Whoopi Goldbergová potěší humorem, Antonio Banderas nadchne elegancí a grácií. Pekelnou elegancí a pekelnou grácií, aby mi bylo rozuměno. Jo, a ještě jeden, velmi důležitý rozdíl - Antonio neškrábnul nehtama po tabuli. (Pro mě drasticky nesnesitelný zvuk.) Když na závěr zvážím, že film vznikl na motivy skutečného životního příběhu skutečného tanečního mistra, jehož odkaz stále trvá a je v praxi rozvíjen, je mi příjemně u srdce.